Tenhle popis není vlastně popis. Možná by bylo lepší říct, že je to „pocit“ Expedice. Popisů je za předchozí roky plno a napsat něco nového není snadný úkol. A vlastně je to o dvou Expedicích.
Mnohá filmová díla začínají postupným přiblížením širšího záběru, nejlépe z mapy světa, na místo dalšího děje. Ač prostý písmák, použiji toto filmařské klišé i zde: Vraceje se na jaře 2024 letadlem ze služební cesty jsem na půli cesty mezi německou hranicí a přistáním v Praze malou dírou v oblacích na pár vteřin uviděl známý tvar krajiny. Rychle jsem přes trojité sklo pořídil několik fotografií.
Tak tady to je. S nohama na zemi se těch pár rozmazaných pixelů promění v místo, kde se jistý letní den sejde skupina těch správných lidí a vznikne Expedice.
V obci Bažantnice nedaleko Hvozdu – už podle jména to není žádné velkoměsto – zabočíme do nenápadné uličky mezi domy. Prašná cesta vede k místnímu fotbalovému hřišti, jehož budovy poskytují zázemí a vůbec celkový pocit civilizace.
Šatny, kabiny a klubové prostory slouží jako skladiště všemožného materiálu, v šatně hostí je pak počítačové středisko. Pomyslným centrem je veranda a přiléhající betonová plocha. Druhým důležitým místem je pak budova nejblíže k lesu, zvaná myšárna. Účastníci mají své pelíšky ve stanech stojících v úzkém pruhu hned vedle plochy hřiště.
Aby se neponičil trávník na hřišti, nesmí na něm nic být natrvalo. Výjimku mají dalekohledy, které jsou přes den a v nocích, kdy se nepozoruje, zabalené do ochranné fólie a působí trochu jako mimozemský artefakt.
Základem dne na Expedici jsou dvě výpravy do obce Hvozd na oběd a na večeři. Po polní cestě je to asi 20 minut chůze. Když je úroda sklizená, tak si to občas některá skupina zkrátí přes strniště. Je to sice blíž, ale ne rychleji. Po jídle se naštěstí chodí směrem dolů. V družstevní jídelně i místní hospodě vaří výborně a paní prodavačka v místním obchodu už ví, že když přijedou „hvězdáři“ tak musí objednat víc nanuků.
Velmi pevným a každodenním bodem rozvrhu je podvečerní nástup, kde se řeší organizační záležitosti, stanovuje se služba a rozdělení do pozorovacích skupin na následující noc.
Dopoledne, odpoledne, podvečery a zatažené večery vyplňují různé akce a aktivity. Jsou to například přednášky na různá témata z astronomie, kosmonautiky a jiných oborů. Hrají se různé hry – stolní, počítačové, společenské i sportovní. Velmi oblíbené jsou táborové klasiky „Městečko Palermo“ a „Ninja“, kterých se může zúčastnit libovolný počet osob.
Když je teplo, tak lze zajet k rybníku, někteří podnikají menší výlety do okolí. Občas někdo připraví ostatním nějakou verzi orientačního závodu. Dále se přes den už „jen“ pozoruje Slunce, které je zrovna za maximem cyklu své aktivity, létá s dronem, zpracovávají se pozorování z předchozích nocí, připravuje pozorovací program na další noci, dohání spánkový deficit, kope do míče, hází frisbeem, fotografuje cokoli zajímavého, provádějí fyzikální pokusy (kyvadlo, meteorologie, sextant…), hledá se keška nebo časová schránka z loňska – zkrátka je stále co dělat.
To hlavní, podstatné a nejdůležitější je noční pozorování oblohy. Oblohy je v Bažantnici spousta. Podmínky jsou zde výborné, lepší bychom našli asi až na Šumavě. Není náhoda, že se Expedice koná na okraji Manětínské oblasti tmavé oblohy. Jediné větší město je Plzeň a ta je daleko na jihu a schovává se v údolí svých řek, takže se to dá vydržet. Na východě tušitelný světelný smog z téměř 100 km vzdálené pražské aglomerace indikuje paradoxně to, že je tu opravdu slušná tma.
Aby oči pozorovatelů nebyly oslněny, když je potřeba pohlédnout do hvězdné mapy, na displej stopek nebo zapsat výsledek pozorování, používají se červené baterky. I displeje digitální techniky se v noci používají v nočním červeném (dark‑red) módu. Dokonce i speciální „semafor“, který na verandě ukazuje stav oblohy, má otočenou logiku a červená znamená, že se pozoruje. Jedinou barevnou výjimkou jsou zelená laserová ukazovátka pro ukazování přesných míst na obloze.
Hvězdáři se dělí podle toho, co a jak pozorují na několik odrůd. Obvykle jedinec začíná tím, že se učí orientaci na nebi – kde jsou jaká souhvězdí, co je to magnituda, jak se to celé otáčí a kolik stupňů se vejde do jedné dlaně. A taky že v dalekohledu je hvězd mnohem víc a ty mlhavé fleky jsou zblízka ještě zajímavější. Dalším vývojem se jedinec může najít v konkrétním pozorovacím programu, nebo mezi nimi noc od noci, ba i z hodiny na hodinu pendlovat.
Významnou podmnožinou jsou pozorovatelé meteorů, zvaní „meteoráři“. Tenhle program má několik výhod: Není potřeba dalekohled. Kolektivní pozorování je velmi společenskou záležitostí, zejména když „to nelítá“. Souhrnné výsledky pozorování se posílají do IMO, Internacionální Meteorářské Organizace, a tak přispíváme malým drobečkem k vědeckému poznání meziplanetární hmoty – to je aspekt vědecký. Když se padající hvězda mihne oblohou, je to jev krásný – to je hledisko estetické – a také na podzim vedoucí vykouzlí z napozorovaného materiálu krásné statistiky, kolik co kdo viděl, což pro změnu dělá z pozorování jistý druh sportu.
Další odrůdy pozorovatelů se dívají na nebe dalekohledem. V dalekohledu jsou vidět dvojhvězdy, hvězdokupy a různé mlhavé obláčky vzdáleného vesmíru. Je dobré naučit se je hledat podle hvězdných map i přesto, že existují automatické dalekohledy, které to cokoli najdou samy. I s takovou technikou se lze na Expedici seznámit. A také je možné oblohu různými způsoby fotografovat, foťákem nebo i mobilem, ze stativu i za dalekohledem.
Velmi pomíjivým jevem jsou (podobně jako už zmiňované meteory) planetkové zákryty. Jeden dlouholetý účastník se tomuto oboru věnuje velmi intenzivně, na vysoké úrovni a také se snaží nalákat své potenciální následovníky. A tak mají všichni zájemci možnost, a to zpravidla i několikrát za Expedici, vyzkoušet si, jaké to je naměřit a zpracovat bliknutí hvězdy, kterou na pár sekund zakryje nějaká planetka. Zní to jako nuda, ale když se pak pozorování z víc míst – zpravidla na úrovni světadílu – složí vedle sebe, kouzlem se objeví silueta právě té planetky, která při samotném úkazu není vůbec vidět.
A ti úplně největší „fajnšmekři“ pozorují různé speciality, jako vzdálené kvazary, nebo rozebírají spektroskopem světlo na jednotlivé vlnové délky.
Když na Expedici připadne nějaký výjimečný úkaz, pozorují ho obvykle téměř všichni. Může to být třeba vzácná konstelace Jupiterových měsíců, přelet Mezinárodní vesmírné stanice přes sluneční disk (tradičně pokažený lokálním oblakem) nebo třeba fotogenické seskupení planet.
Každopádně všechny druhy pozorování se odehrávají za krásných letních nocí pod opravdovou oblohou. Krásná letní noc neznamená vždy teplá noc. Nad ránem 24. srpna 2025 klesla teplota až téměř k nule, což byl pravděpodobně expediční rekord, který, doufejme, nebude dlouho překonán. Poslední nadšenci uléhají až za svítání.
Expedice má své historky, pověsti, zvyky a rituály, ba i písně. Nebudu o nich psát, až na jednu výjimku: Když není počasí nakloněné pozorování, vydává se téměř každý den skupinka lidí k nedaleké silnici, aby pozdravila poslední večerní autobus, zvaný familiárně „půlnočka“ (stejně jako noční svačina). Přebrodí se zarosenou loukou, rozestaví se bezpečně podél silnice a když se v lese objeví světla a z dáli je slyšet vrčení dieselového motoru, chvějivě šeptají „už!“. Když je pak karosa míjí, zvednou ruce na pozdrav a zakřičí jako na lesy „půlnočkááá!“ silou alespoň 100 dB. Při větším počtu účastníků jejich choreografie připomíná mexickou vlnu, ženoucí se současně s autobusem alejí. Co si o podivných mávajících postavách myslí řidiči či případní pasažéři, není známo.
Změny a novinky, které přinesly ročníky 2024 a 2025
Podstatnou změnou oproti minulým ročníkům je absence oficiálního budíčku po pozorovacích nocích. Má to svoji logiku – snídaně v jakoukoli rozumnou hodinu je tak blízko oběda, že je nesmysl jí vnucovat těm, kteří si radši přispí. No a my, se stařeckou nespavostí a/nebo pažravostí rádi zdlábneme, co služba připraví.
Stará dřevěná klubovna, zvaná „myšárna“ dosloužila. Její střecha se nad okny povážlivě prohýbala, žádný úhel nebyl pravý a linoleum na podlaze připomínalo ementál. Podle pověstí byla tato dřevostavba kdysi součástí školky na úplně jiném místě, ale z hlediska Expedice stála u hřiště takříkajíc odjakživa. Není proto divu, že jsme se s ní na konci Expedice v roce 2024 loučili a fotili si zvenku i zevnitř a ze všech stran na památku. Její nástupkyně, „nová myšárna“ je sice o něco menší, ale zato čistá a útulná. Retro plakáty popových hvězd z minulého století jsou pryč. Pro hlodavce, po kterých nese budova jméno, je nedobytnou pevností. Ovšem optimální rozložení stolů pro různé situace – svačiny, přednášky, stolní hry, zpracování dat – to bude potřeba ještě vyladit.
Svět se překulil do druhé čtvrtiny 21. století a věci se přesouvají do on-line světa. To narušuje dříve ostrou hranici mezi Expedicí a zbytkem lidstva. Různá placatá pojítka nám umožňují komunikovat se zbytkem lidstva. A tak se jedna osoba může nacházet současně na kraji lesa a na pracovní poradě nebo skládat zkoušku ze zápraží, nebo třeba doučovat žáky z fotbalové klubovny.
Termín Expedice je téměř vždy určen maximem meteorického roje Perseid a novem Měsíce. Novinkou je ohraničení v týdnu. Dřív Expedice trvala téměř vždy dva celé týdny, ba i s přesahem od víkendu do víkendu a když už někdo na část Expedice chyběl, měl k tomu obvykle velmi pádný důvod. Konkurence jiných akcí a aktivit, a u nás pracujících i nedostatek dovolené, to všechno vede k tomu, že hodně lidí svou účast různě „ožižlává“ – přijíždí později, odjíždí dřív, odskakuje si do civilizace, nebo přijíždí pouze když je jasno. Může se stát, že se někteří lidé potkají jen letmo nebo vůbec, ale přesto je to dobře – cokoli je lepší než na účast zcela rezignovat.
Mění se i horní půlka světa. „Obloha bude večer vypadat jinak“ říká jedna z postav ve sci-fi povídce od Ondřeje Neffa v antologii Železo přichází z hvězd. A skutečně, i v naší realitě se obloha změnila. Na nízkých oběžných drahách jsou tisíce družic, hlavně Starlinků. Nijak zvlášť nám, amatérům, prozatím nevadí. Většina družic je bez dalekohledu na hranici viditelnosti a v srpnu už je několik hodin tma i na nízké oběžné dráze. Ale změna to je. Při pozorování meteorů družice nejsou taková vzácnost, jako to bývalo. A když má někdo pocit, že viděl „stacík“ (stacionární meteor), téměř vždy se jedná o prasátko vržené nějakým rotujícím kosmickým úlomkem. V dalekohledu prolétávající tečky už začínají být trochu rušivé a vlastně se podle toho dá rozpoznat blížící se svítání.
Takové množství družic se na své dráhy musí nějak dostat. Nebeské jevy spojené s kosmickým provozem, jako jsou zážehy motorů, vypouštění zbytků paliva, či kusy techniky zanikající v atmosféře, byly do této doby vcelku vzácné. Ale provoz houstne, Houstone, a tak v roce 2025 poprvé expedičníci viděli „umělou kometu“, která vznikla vypouštěním zbytku paliva z čínské rakety. Mlhavý jev proplul oblohou od západu na východ asi za 10 minut, jak už to objekty na nízké oběžné dráze mají ve zvyku.
Když v devadesátých letech Perseidy v maximu nad ránem atakovaly hranici meteorického deště (jejich mateřská kometa prošla periheliem v roce 1992), myslel jsem, že je to tak odjakživa a navždy. Ale není to tak, Perseidy slábnou a tenhle trend se otočí až za několik desetiletí. Leč neklesejme na mysli, jistě se objeví nové roje; třeba Kappa-Cygnidy, které se posledních několik let Perseidám zdatně sekundují.
Příští dva roky bude termín Expedice posunutý, protože srpnový nov přináší v Evropě, nebo aspoň blízko ní, úplná zatmění Slunce. Za takovou podívanou se vydá spousta astronomů, takže je potřeba Expedici přesunout jednou na červenec a o rok později pravděpodobně až na konec srpna. Přinese to další dočasné změny – noci po letním slunovratu budou světlé a krátké, absence Perseid zamává meteorářům statistikami, večer ještě budou viditelná jarní souhvězdí. Bude teplejší a bouřlivější počasí, víc malin u cesty a borůvek v lese. A kdoví, možná ještě budou v noci svítit světlušky.
Koncem srpna naopak bude noc delší, ale taky chladnější, takže se možná dočkáme dalších záporných teplotních rekordů a příroda předvede první bekající srnce a kdoví, třeba i první žloutnoucí listí. Také mezi Expedicemi v letech 2026 a 2027 bude zet (od slova „zeje“) netypicky dlouhá mezera, víc než 13 měsíců. Rekord to ale nebude, byly i díry dvouleté – například v roce 1999 nebyla Expedice vůbec, taky z důvodu zatmění.
Závěr
Když se akce jménem Expedice kdysi v hlubinách dvacátého století konala poprvé, určitě byla naprosto odlišná od současnosti. Konala se jinde, zastřešovala ji organizace s jiným názvem, vybavení by ve srovnání s dnešním asi neobstálo, ať jde o stany nebo dalekohledy. Svět se zkrátka mění. To, co ale zůstává stejné, je podstata – parta podobně naladěných lidí, hry, krása vesmíru, trocha nevyspání, přednášky a příjemný pocit. Zkrátka prázdniny.
