Letní astronomické praktikum, známější spíše jako Expedice, je astronomický tábor pořádaný Hvězdárnou v Rokycanech a Plzni. Jak taková akce probíhá si můžete přečíst v tomto deníku.
Den 1, pátek 15. srpna 2025
Pátek 15. 8. 2025 – datum, který měli všichni příznivci astronomie na Plzeňsku určitě napsaný ve svých diářích. V tento den totiž začalo Letní astronomické praktikum – Expedice 2025. Pro mě osobně už po několikáté ve své „plné kráse“ – srazem na plzeňské hvězdárně v 8:00, kdy začíná nakládání všech dalekohledů, montáží, stativů, fotoaparátů, CCD kamer, počítačů a dalších pozorovacích pomůcek.
Přesto byl dnešní den v něčem jiný. Už od začátku týdne probíhala optimalizace nakládacího procesu neboli přeskládávání všech výše zmíněných pozorovacích pomůcek z regálů na hvězdárně do různých místností a chodeb, aby se páteční „velké“ nakládání urychlilo a zjednodušilo.
Nesmím samozřejmě zapomenout, že už ve čtvrtek proběhl nultý závoz na Expedici, kdy se již tradičně přivezla do fotbalového areálu v Bažantnici spousta neskladných věcí, v jedné z fotbalových šaten se postavily regály a proběhly další přípravné práce. Díky nultému závozu a výše zmíněným optimalizacím padl světový rekord v prvním odjezdu do Bažantnice. Konal se totiž už v 9:23, což minimálně já nepamatuji.
Bohužel také padl světový rekord v délce jízdy do fotbalového areálu, příjezd proběhl až v 10:15. Mohl za to kombajn, za kterým jsme jeli od Chotíkova až do odbočky na Manětín a Nečtiny na Nové hospodě. Aby toho nebylo málo, za Nekmíří jsme potkali traktor s valníkem, který se podařilo předjet až za Lozou. Předjížděcí schopnosti našeho auta totiž byly značně omezené, bylo plně naloženo, navíc za ním byl ještě více naložený skříňový vozík.
Vykládání nákladu je vždy rychlejší, letos mi přišlo, že proběhlo rychlostí blesku. Já jsem stejně musel počkat v areálu do 12:00, kdy proběhlo oficiální předání. Čas jsme využili ke stavění stanů, uklizení věcí na svá místa, po oficiálním předání jsme ještě něco dokončili a krátce před 13:00 jsme vyráželi zpět do Plzně.
Už jen v menším počtu a pouze služebním autem hvězdárny jsme vyrazili na zpáteční cestu, věcí je tolik, že se na jeden závoz nedají převést. Druhá cesta se také využívá k nákupu potravin. Příprava všech věcí bohužel mojí vinnou nebyla stoprocentní, takže mě na hvězdárně čekala ještě spousta práce. Když se vše podařilo, naložil se zbytek věcí a vyrazilo se na nákup.
Nakupovat v pátek odpoledne nebylo úplně ideální, někdy to mezi regály připomínalo spíše slalom mezi vozíky. Vše se nějak protáhlo více, než jsem čekal, takže já jako vedoucí celé akce jsem promeškal oficiální zahájení v 18:00. Sice jen o 5 minut, ale přece.
Předcházející věty jsou trochu nadsázkou, protože oficiální zahájení mám na starosti já. Začalo proto trochu později, naštěstí jsem vše stihl sdělit, mohli jsme se pak všichni vydat na první etapu „závodu za jídlem“ do vedlejšího Hvozdu, kde na nás v tamní hospodě čekal výborný buřtguláš.
Předpověď počasí nebyla pro sledování hvězdné oblohy přívětivá, proto se všichni mohli věnovat zabydlování svých stanů nebo místností v areálu. Počasí bylo vůbec zajímavé během celého dne. Dopoledne a po obědě pražilo Slunce, pak se pomalu zatáhlo, k večeru přišel i déšť. Mezi místními se traduje: „Přijeli hvězdáři, bude pršet.“ Opět jsme to letos splnili, ve Hvozdu jsme si ověřili, že dny před akcí zde bylo naprosté sucho. Nejvíce asi večerní déšť vytrestal pozdní stavěče stanů, přišli později na večeři, ale za to byli pořádně umytí díky přirozené sprše z nebes. Déšť určitě neřekl poslední slovo, jak se později dočtete i v tomto deníku.
Lukáš Winkler, foto Václav Kalaš
Den 2, sobota 16. srpna 2024
Do prvního, poněkud líného sobotního rána, se nepospíchalo se vstáváním. Včerejší noc zůstala po dešti zatažená a táborníci se uchýlili ke spánku podle nálady. Někteří dále ponocovali v nově zrekonstruované myšárně hraním deskových her, dychtivým očekáváním zapojení internetu, nebo povídáním si o životě v čase meziexpedičním, jiní zase bojovali s místní havětí při snaze usnout. Cvrčci jsou opravdu hlasití.
Oblohu v dopoledních hodinách halily šedé mraky a nedaleko byly slyšet hlasité hromy. Po týdnu strašných veder se teplota konečně dala snést. Čtyřčlenná skupinka se vydala do nedaleké obce Pláně, kde si jako každým rokem prohlédla ohradu s koňmi, navštívila místní hřiště a prošla nedaleké okolí. S jejich příchodem, dříve než půdu zalil očekávaný přeháňkový déšť, se sešla jiná skupina o čtyřech Patech a čtyřech Matech a společně úspěšně sestavili malý a velký dalekohled MEADE a tři montáže EQ6.
Na oběd jsme se stihli přesunout za sucha, ale cestou zpět se opět protrhla mračna a v obloze se jen blýskalo. Ani prozíraví expedičníci, vybaveni deštníky a pláštěnkami, nezůstali zcela sušší. Při příchodu zpět do tábora zmoklí táborníci pozorovali (a snažili se nezašlápnout) malé skokany hnědé, kteří se čvachtali ve velkých kalužích ve středu areálu a skákali i po všech cestách. Z velkého modrého stanu, veškerých židlí a trámů se staly sušárny na oblečení. Zároveň se mezi několika účastníky vytvářely plány na budoucí Hru o vlajky, Stopovačku za medem a při objevení funkčního truhlového mrazáku se začal plánovat nákup zmrzlin.
O půl třetí hodině odpolední nás potěšilo „stopadesáté“ opakování nejoblíbenější expediční přednášky Vizuální pozorování meteorů v téměř neměnném podání Václava Kalaše. Vedoucí nočního programu Měření MHV (Damien Špulák a Michal Polák) informovali o letošním záměru precizně a pravidelně měřit MHV pomocí hvězdných obrazců a určit jejich výpovědní hodnotu u jednotlivých pozorovatelů a případné rozdíly mezi skupinami AAPO (amatérské astronomické pozorování oblohy)a meteorářů.
Před nástupem se sice obloha nerozjasnila, ale alespoň přestalo pršet. Různé předpovědi hlásily, že se na noc úplně vyjasní, takže se lid rozdělil do skupin pro noční aktivity. V optimistické náladě vznikly hned dvě skupiny meteorářů a jedna skupina pro AAPO. Letos, alespoň pro dnešek, výrazně vzrostl zájem o vytváření astrofotografií. Poté, co hlavní vedoucí Lukáš Winkler předal žezlo služby další dvojici táborníků, jsme se odebrali za překvapivě nepršivého počasí do Hvozdu na večeři.
Počasí se zlepšovalo s postupujícím večerem a tábor se připravoval na noční program. A skutečně se soumrakem zmizela poslední oblaka a pod červeným světlem se zahájilo astronomické pozorování a focení. Za hodinu začala expedičníky halit mlha a různě kolísala pozorovatelnost. Po východu couvajícího Měsíce to jedna skupinka meteorářu vzdala, druhá byla vytrvalejší a pozorovala ještě asi o hodinu déle, a stejně tak nadále probíhalo AAPO a astrofoto. Další měření MHV pro statistické účely už ztratilo na významu i kvůli již zmíněné mlze.
Po půlnoční svačince se část účastníků ještě chvíli vytrvale věnovala fotografování astronomických objektů, než se uložila jako ostatní ke spánku.
Anna Perdoková, foto Anna Perdoková
Den 3, neděle 17. srpna
Po noci plné mlhy a vody jsme se v neděli probudili do třetího expedičního dne. Budíček nebyl vyhlášen, protože se minulý den pozorovalo. Bylo to podivuhodné ráno, některé duše byly zalezlé ve svých stanech, kde držely stráž, další strašily v areálu už od osmi hodin ráno a jiné se vzbudily v devět na snídani.
Před obědem jsme se shromáždili na společnou fotku. Tento rok jsme se fotili před velkým a malým Meadem. Po společné fotce jsme se vydali na oběd a zachytili informaci o tom, že dnes budou špagety. Nakonec se ale ukázalo, že to byla nějaká dezinformace, protože po česnečce s krutóny následoval guláš s knedlíky.
Po příchodu do areálu jsme měli čas na oddech. Po pauze jsme šli na přednášku, kterou připravil Lukáš Winkler, a šlo v ní hlavně o popis jednotlivých pozorovacích programů.
Poté se účastníci tábora rozhodli, že budou hrát hru jménem ninja. Bylo zábavné sledovat vývoj hry. Celkem se odehrály tři hry a z nich vzešli tito vítězové: Damien Špulák, Anna Perdoková a Jakub Garay.
Po hře ninja a skvělé přednášce, která nezůstala pouze u plátna, jsme šli na večeři. Byly špagety, které podle nesprávných informací měly být již k obědu. Po večeři jsme se vydali zpátky do tábora.
Ještě před setměním jsme se začali připravovat, nebe bylo čisté, takže se samozřejmě pozorovalo. U skupiny astrofoto se bojovalo s montážemi, AAPO bylo bez problémů, meteorářské skupiny soutěžily mezi sebou. Elektronické dalekohledy pozorovaly zákryty, ze šesti se povedly dva a ti co měli chuť, si mohli počítat MHV pomocí obrazců.
Jakub Garay, foto Václav Kalaš
Den 4, pondělí 18. srpna
V pondělí jsme stejně jako předchozí den vstávali po pozorovací noci. Snídaně byla připravena v devět hodin a byla k ní vánočka s marmeládou.
Dopoledne se poté jako již tradičně táhlo ve jménu zpracovávání výsledků. Meteorářská skupina Vency Kalaše zpracovávala meteory a členové astrofota zpracovávali nafocené objekty, ačkoliv se zatím jednalo spíše o pokusy.
V jedenáct hodin se většina lidí (s výjimkou Michala Poláka) odebrala na oběd do jídelny místního družstva ve Hvozdu. Jelikož se jednalo o naši první návštěvu jídelny v tomto roce, neměli jsme nejmenší tušení, co nám paní kuchařky navařily. Ukázalo se, že se jednalo o mexický guláš, což vytvořilo úsměvnou situaci, protože jsme měli nějaký typ guláše již tři dny po sobě.
Než jsme odešli, vyfotili jsme si jídelníček na další týden, díky čemu už nám další obědy v jídelně nebudou v budoucnu záhadou. Část osazenstva včetně vedoucího jela na nákup rovnou z oběda do Manětína. Než se stihla vrátit, přijela nám pochroumaná posila v podobě Romana Čečila, který dorazil se zlomenou nohou. Jako i den před tím jsme si udělali další společné foto, protože zde byl největší počet přihlášených účastníků.
Později odpoledne Lukáš vytáhl astronomickou pohádku o zlé tmě a hodném světle, satirizující přístup některých lidí k pouličnímu osvětlení a tmavé obloze. Většina odpoledne poté probíhala v poměrně pomalém tempu, lidé dokončovali zpracovávání z předchozích nocí. Až později se z iniciativy Damiána Špuláka začal hrát ninja se zapojením velké části mladšího osazenstva.
Poté už následoval nástup před večeří, kde jsme byli rozděleni na skupiny. Jednu AAPO, jednu astrofoto a dvě meteorářské. Jako každý den jsme se odebrali po nástupu na večeři do hospody ve Hvozdu. Po cestě bylo pro tuto cestu necharakteristicky chladno, ale všichni dorazili ve zdraví. K večeři jsme dostali šunkofleky a někteří hráli po večeři stolní fotbálek, než jsme se odebrali zpět k tábořišti.
Předtím, než pozorování začalo, se meteoráři rozhodli změnit některé obrazce na určování MHV (mezná hvězdná velikost) aby se otestovalo, které fungují lépe a kterým se spíše vyhýbat.
Během noci se nic extra zajímavého nedělo až na to, že jedna z meteorářských skupin končila relativně brzy. Zbytek osazenstva pozoroval až do brzkých ranních hodin, přičemž skupině astrofotografů se konečně podařilo získat nějaké hezké snímky, které druhý den mohli zpracovávat.
Vojtěch Janda, foto Václav Kalaš
Den 5, úterý 19. srpna
Ráno kolem deváté prošla areálem paní starostka Dražně v doprovodu techniků, aby zkontrolovali umístění hasicích přístrojů. Ovšem většina expedičníků to nezaznamenala, protože dospávala po třetí pozorovací noci, případně naspávali příští, nebo jen velmi zvolna vstávali. Na snídani bylo lidí minimum.
Jirka rozebral kameru G2-8300, která minulou noc zlobila, a odhalil, že jeden z filtrů vypadl ze svého místa na filtrovém kole a putoval po vnitřku kamery. Poté, co filtr usadil a kameru opět zašrouboval, zjistil, že se zasekává závěrka. Filtr ji na svém „výletě“ zřejmě trochu ohnul, a tak bylo nutné kameru rozdělat ještě jednou.
Účastníci si často z Expedice odsakují do civilizace z různých, obvykle prozaických, důvodů – na rodinnou oslavu, na zkoušku, do práce, vyzvednout balíček a podobně. Jedna z účastnic se dnes vydala „na trip“ v obou významech tohoto slova – tedy konzumaci látek měnících stav vědomí a to v rámci jisté medicínské akce a pod odborným dohledem.
Před polednem jsme stoupali do Hvozdu na oběd. V ohybu cesty u družstva právě přijel místní pán s kombajnem a nacvakl ke svému obřímu stroji žací lištu.
V družstevní jídelně to vypadá stejně jako v minulých letech. Letošní zajímavostí je lovecký nástěnný kalendář, který visí vedle okénka a kromě dnů v týdnu a žánrových obrázků obsahuje grafy toho, jak v jednotlivých hodinách jednotlivých nocí svítí Měsíc. Nastavený měsíc červenec nás motivoval k hledání srpna, ale bohužel – srpen tam není.
Když mi paní kuchařka nandávala řízek přes celý talíř, přelétl můj pohled kuchyní – stejná várnice, stejné jídlonosiče, retro váha, obrovská sběračka na polévku, výběh pro kozy za okny. A přece je něco jinak: „Támhle visel plakát Jakuba Smolíka“, povídám. „Visel“, odpověděla mi jedna paní kuchařka s mírně nostalgickým pohledem „Ale už nevisí. Rozpadnul se.“ Raději jsem se neptal, jestli se rozpadnul plakát, nebo přímo zpěvák osobně.
V časném odpoledni jsem dřímal ve stínu deky hozené přes stůl uprostřed hřiště, když nad námi proletělo malé letadlo. Nabyl jsem naprosto iracionálního pocitu, že šlo o fotografický let a příští rok se objevím na známém mapovém serveru.
Dnešní přednáška byla vlastně komentovaným filmem, přesněji řečeno záznamem vizualizace simulace letu na Měsíc ve stylu projektu Apollo v prostředí Kerbal Space Programu. Bylo to velmi názorné. Ve zmíněném simulátoru jsou přírodní zákony nastaveny o něco milosrdněji než v realitě, aby byla zábava to hrát, což vedlo k diskuzím o tom, jak probíhal skutečný let, a následně o širších perspektivách využívání kosmu a vesmírných závodech. Někteří jedinci debatovali ještě cestou na večeři i při večeři samotné.
Ve zbytku odpoledne probíhala obvyklá expediční rutina – zpracování dat, svačina, odpočinek, osobní hygiena, počítačové hry.
Jazykové okénko: jazyk gamerů je specifický: „Kraftíš?“ „Ne, nemám skily.“ „Tak si nastav kit.“ Později někdo dokonce vyslovil větu, kde každé slovo ve zvukové podobě lze různě interpretovat v češtině i angličtině. A kupodivu v obou jazycích dává celkem smysl: Vypneš boty a jseš bos. Nebo taky VIPneš boty a jseš boss, což by dalo přeložit jako Vylepšíš své roboty a máš navrch.
Ale mladší generace nesedí jen u displejů – proběhla také oprava vrtulníku na dálkové ovládání, krátký let a další oprava, jak už to tak bývá.
Zašel jsem do místní knihobudky. Vloni jsem tam srovnal do jedné police knížky obsahující v názvu číslovku od „Jako žena nula“, přes „Bylo nás pět“ až po „Pohádky tisíce a jedné noci“. Tento matematický výběr jsem po roce pochopitelně nenašel, ale i tak jsem si vzal na čtení několik nových zajímavých kusů.
Krátce nás navštívil Myšák. Ani ne jako Lukášův nadřízený, ale hlavně jako dávný člen Expedic. A tak jsme si, hlavně my pokročilejší, zavzpomínali na Expedice v dávných dekádách a probrali dění v astronomických kruzích, spolcích a institucích.
K večeři byla uzená roláda a opečené brambory. Vegetariáni dostali placku ze strouhaných brambor. „Jak tady říkáte tomuhle jídlu?“ zeptal jsem se, byť jsem tušil odpověď. Západočeské nářečí mě vždycky potěší. „Normálně, vošouch.“ nezklamali moji spolustolovníci. A začali jsme řešit, jestli z toho lze udělat zdrobnělinu. A tak jsme vymysleli slovo, které možná ještě nikdo nepoužil: vošoušek.
A jak jsme byli v ráži, hned se nám přihodila další jazyková hříčka. Přehazovali jsme si části jídel podle osobních preferencí:
„Chce někdo tu majonézu?“
„Jo, dej to sem, já ujíždím na drezinkách.“
„Á, pán je šotouš“ smečoval někdo, kdo si všiml zvukové podobnosti slov „dresing“ a „drezína“ v příslušných pádech, navíc posílené dvojznačnou frází „ujíždět na něčem“.
Po večeři se opět odehrál dvojzápas ve stolním fotbálku, kde stále vítězí jednomužné družstvo Lukáš. Ovšem jeho protihráči se každým dnem zlepšují a dnes už byl jeden zápas velmi těsný. Uvidíme, jak to bude v dalších dnech.
Cestou ze Hvozdu dolů vrhaly stromy i oblé kopce dlouhé stíny na posečená pole. Krajina vypadala v šikmém Slunci přímo bukolicky (najděte si ve slovníku). Kousek za ohybem cesty se na pár metrech vzduch ochladil. V Bažantnici zřejmě v noci vzniká kotel studenějšího vzduchu.
Kolem desáté hodiny večerní se na louce začalo pozorovat. Noc byla opět naprosto čistá, Mléčná dráha oslňující, Fomalhaut nad jižním obzorem nepřehlédnutelný (a v binaru i nějaké hvězdy ještě jižněji!).
Meteoráři postavili dvě skupiny, po noční svačině se spojili do jedné. Perseidy už končí, takže měli dost času hrát hru „Hádej, kdo jsem“ (je kapesní svítilna elektronika?). Také kolektivně zpívali hity jako „Když jsem já sloužil“ a „Hlídač krav“, aniž by každou sloku přerušovalo „STÓÓOP“ následované hlášením. I tak vydrželi pozorovat do půl páté.
Jirka úspěšně odpozoroval planetkový zákryt v trvání cca 6 sekund pouhých 12 stupňů nad obzorem. Já a Matěj jsme po včerejší přípravě vyzkoušeli vizuální pozorování proměnných hvězd a bylo to velké retro. Dále se pozorovaly různé objekty vzdáleného vesmíru, fotografovalo se a trénovala se orientace na obloze.
Zhruba ve 2:40 občanského času projelo od Hvozdu směrem na Dražeň vysokou rychlostí auto s blikajícím modrým majáčkem, naštěstí bez houkání. Totéž se stalo už před několika dny. Vzhledem k pokročilé ranní hodině, kdy všichni kromě nás spí, si nemyslíme, že by šlo policii spěchající k trestnému činu, sanitku pro kolabujícího pacienta nebo hasiče. Možná jen někdo plaší zvěř cestou do práce… V důsledku tohoto modrého přízraku se v Dražni probudil kohout a jako v nějaké pohádce třikrát zakokrhal. Pokud byste tedy někdo potřebovali v sázce přechytračit čerta, stačí vám auto s právem přednosti v jízdě 😊
O půl čtvrté nad Bažantnicí postupně vyšlo seskupení těles, které bylo ve zpravodaji hvězdárny označeno jako „Motýl“. Pomyslná křídla motýla tvořila dvojice stálic Castor a Pollux ze souhvězdí Blíženců a jasné planety Jupiter a Venuše. A mezi nimi se dnes nacházel srpeček ubývajícího Měsíce. Možná růžky srpku představovaly motýlí tykadla.
Měsíce Jupiteru byly dnes všechny čtyři na jedné straně od planety, navíc natlačené na malém prostoru – nejvzdálenější byl asi čtyři průměry Jupitera daleko. To se také nevidí moc často.
V binarech jsme koukali na Měsíc. I v popelavém svitu Zemí osvětleného kotoučku bylo krásně vidět měsíční moře a další útvary. Zpoza jeho okraje šedého disku se postupně vynořily dvě slabé hvězdy a pomalu se od Měsíce vzdalovaly. A jiné hvězdy, totiž splašené družice, zase proletovaly zorným polem rychleji než bys řekl jednadvacet-dvaadvacet. Chvíli jsem počkal a jedna z družic se mihla přímo před diskem Měsíce. Inu druhá čtvrtina 21. století je tady a časem může hustý nebeský provoz dělat vrásky nejen astronomům.
Jako zákusek si obloha připravila pro poslední bdělé jedince malou hvězdičku vykouknuvší vedle borovice nad Bažantnicí. Byla to planeta Merkur. A protože jsme včera viděli Uran (kousek od Plejád) a Neptun (fakt blízko Saturnu, který se v těchto letech „ploncá“ pod Pegasem), můžeme říct, že s výjimkou Marsu jsme na Expedici viděli všechny planety.
Je skoro půl šesté, obloha bledne, první ranní autobus projel. Málokdo vstane před obědem. Tahle noc stála za to.
Jan Mocek, foto Jan Mocek
Den 6, středa 20. srpna
Vstávání do středečního rána bylo pro řadu expedičníků náročné. Řada z nich pozorovala „až na doraz“, to znamená tak dlouho, dokud to šlo. Skončit pozorování je donutila až stále světlejší a světlejší obloha. Například meteoráři se po půlnoční svačince sloučili do jedné větší skupiny a táhli to do půl páté, jedna pozorovatelka dokonce ještě o pár minut déle. Skončila, až když z oblohy začaly rychle mizet slabé hvězdy. Jednalo se navíc o čtvrtou pozorovací noc v řadě, což se také podepsalo na celkové únavě.
Snídani služba připravila na devátou, ale protože ji podle pravidel hlasitě nevyhlásila, do nové myšárny na ni přišlo jen pár nejhladovějších jedinců. Zbytek tábora ještě dospával ve stanech nebo přímo na hřišti.
Krátký čas před odchodem na oběd někteří účastníci věnovali zpracování napozorovaných dat, jiní jen tak debatovali o všem možném. Než se však všichni stačili pořádně rozkoukat, už se areálem rozlehl hlas služby, který oznamoval, že je čas vyrazit do jídelny zemědělského družstva ve Hvozdu. Tam expedičníci vyfasovali bramborovou polévku a po ní sladkou dobrotu – buchtičky se šodó. Před návratem do tábora se většina účastníků praktika zastavila ještě v místní samoobsluze a doplnila zde zásoby pochutin.
Vedoucí praktika spolu s několika dalšími lidmi odjel do Manětína, aby doplnil zásoby potravin na další dny. Když se vracel zpátky do tábora, potkala je nemilá příhoda. Zřejmě těsně před myšárnou při couvání najel jedním kolem na zákeřný šroub, který propíchl jednou z pneumatik. Musela proto následovat trochu komplikovaná výměna poškozeného kola. Váže se k tomu ještě jedna zajímavost. Vedoucí zaúkoloval pár mladších účastníků, aby se podívali na cestu, jestli tam nejsou další podobné předměty, které by mohly způsobit újmu jiným vozidlům. Ti však povel pochopili nějak podivně, protože se vydali pátrat do blízkého lesa.
Výraznou část odpoledne zabrala přednáška Michala Bareše, která měla poněkud tajuplný název EAA. Vyklubala se z toho zkratka slov Electronically Assisted Astronomy (elektronicky asistovaná astronomie), což je poměrně nová metoda pozorování astronomických objektů, ležící na pomezí vizuálního pozorování a astronomické fotografie. Využívají se při ní elektronické kamery vybavené sofistikovaným softwarem, který vylepšuje a zesiluje obraz tak, že jsou pak vidět objekty a jejich detaily, které by jinak zůstaly skryty.
Následovala svačinka a po ní zbytek odpoledne, který utekl jako voda. Někteří ještě debatoval na téma EAA, jiní se raději oddali odpočinku, protože čtveřice předchozích nocí byla věnována astronomii a účastníci neměli šanci se příliš vyspat. Někteří z nejmladších expedičníků chodili po areálu a zkoumali kobylky a další drobnou havěť, skrývající se v trávě.
V šest večer byl tradičně svolán nástup, kde vedoucí probral věci právě uplynulé a naplánoval záležitosti následujícího dne. Poté už se zase táborníci vydali na známou cestu přes les a pole do hvozdecké hospůdky. Tam byla pro ně připravena vegetariánská večeře – čočka s vejcem. Někteří trochu brblali, že nevidí na talíři maso ani nějakou přílohu ve formě pečiva, ale nezbylo jim nic jiného, než se s tím smířit.
Celé odpoledne i večer byla většina oblohy zahalena do oblačnosti a ani výhled na noc nedával velkou šanci na vyjasnění. Proto se na nástupu ani neprovedlo rozdělení do pozorovacích skupin. Po návratu z večeře se většina účastníků věnovala volné zábavě. Povídalo se, pouštěla se různá videa a jedna skupinka se pustila do hraní deskové hry. Pilnější astronomové však i tento čas využili ke zpracování dříve napozorovaných dat.
Již během odpoledne řady expedičníků opustilo pár jedinců a večer ubyl další. Žádnému se asi moc nechtělo, ale měli jiné povinnosti, takže neměli na výběr.
Během postupující noci se sice na obloze objevilo pár hvězd, ale bylo to jen v dírách mezi hustějšími mraky a i v nich se vyskytovala poloprůhledná oblačnost. Navíc se situace poměrně rychle měnila, takže na nějaké soustavnější pozorování to nebylo. Táborníci se proto postupně odebírali do stanů, aby nahnali spánkový deficit. Několik si ještě počkalo na poslední noční autobus, jezdící před půl dvanáctou a poté již tábor pomalu ale jistě utichnul a všichni se pohroužili do spánku.
Václav Kalaš, foto Matěj Mocek
Den 7, čtvrtek 21. srpna
Po včerejší noci, kdy se nepozorovalo, se tábor neprobouzel o moc lehčeji než po předchozích nocích. Důvod se dá přikládat faktu, že předchozí čtyři noci pozorovací byly a táborníci konečně užívali svého zaslouženého spánku. Účast na snídani ve formě vánočky (k potěšení některých bez rozinek) s marmeládou byla sporadická i přes (marnou) snahu služby o probuzení. Někteří účastníci se ani na jídlo nedostavili a už odbíjela 11. hodina a s ní i odchod na oběd. Zbytek se v mezičase oddával snaze se plně probudit, vykonat osobní hygienu či dokonat své povinnosti z dnů předchozích. Dalo by se tedy konstatovat, že se nic moc nedělo.
S jedenáctou hodinou vyrazili účastníci tábora přes pole do Hvozdu, míříc k místnímu družstvu, jehož jídelna nabízela zeleninovou polévku a rizoto. Obě jídla byla velmi chutná a po vydatné porci se jen těžko vracelo zpět do tábora. Někteří se po cestě zpět zastavili v místním COOPu, ale i ti toho díky plným žaludkům moc neutratili.
Po návratu do tábora se aktivita navrátila do podoby dopolední, tedy polomrtvé. Někteří odpočívali, jiní hráli deskové či jiné hry, ale někteří se věnovali věcem astronomickým: v myšárně šlo zastihnout Pepu Doležala, jenž již několikátým dnem bojoval se zpracováním své fotografie galaxie v Andromedě. Opodál u krbu se ozývalo datlování meteorů, ale jinak se vlastně pořád nic moc nedělo.
Z monotonie odpočinkového dne nás vytrhnulo shromáždění na terase, jako kdyby měl být nástup. Na ten bylo však ještě brzy. Táborníci seděli na svých židlích či na zemi z jiného důvodu. Tento důvod by se snad dal nazvat i uměleckým, ale žánrově spíše dadaistickým. Jednalo se totiž o autorské čtení nezeditované verze deníku od Jakuba Garaye. Na něj navázal Václav Kalaš s čtením povídky Expedice X-dimension z roku 2005 od bývalého účastníka Jiřího Příbka. Po tomto literárním zážitku se seskupení rozpustilo – zdali to bylo za účelem úprku, či odebráním se k rozjímání nad těmito uměleckými díly, to se nejspíš nikdy nedovíme…
Nedlouho po návratu k předchozím činnostem se již malá ručička hodin blížila k šesté, tedy k času nástupu. Tam se účastníci dozvěděli o situaci na nebi, tedy o situaci nepříznivé pro sledování astronomických objektů. Se smutkem v srdci z toho, že nebude pozorování, se všichni odebrali do hospody do Hvozdu, kde se jim nálada spravila při pohledu na večeři, tedy na vinnou klobásu s bramborovou kaší. Pro vegetariánské účastníky zde byly špagety aglio e olio se sušenými rajčaty. Návrat do tábora byl tedy značně šťastnějším s plným břichem dobrého jídla.
Bez naděje na pozorování začaly individuální večerní programy ve všemožných formách, od hraní deskových her, přes zpracování fotek až po prostý odpočinek. S postupem času se řady bdících tenčily, až kompletně vymizely a tábor se ponořil do tiché noci. A pak už se nedělo vůbec, ale vůbec nic…
Damien Špulák, foto Václav Kalaš
Den 8, pátek 22. srpna
Páteční ráno bylo v porovnání s ostatními celkem klidné a odpočaté. Spánkový deficit z předchozích pozorovacích nocí byl z většiny dohnán, a tak stačila pouze sladká snídaně po deváté, abychom byli v plné síle.
Během krátké pauzy mezi obědem a snídaní většina slastně odpočívala. Meteoráři kontrolovali protokoly z předešlých nocí a pár astrofotografů dělalo poslední kroky a úpravy fotografií z předešlých čtyř nocí.
Dnešní oběd tvořil kuřecí vývar s nudlemi a velmi očekávaná svíčková s knedlíky. Navzdory očekávání jistého účastníka bez krutónků. Tento gastronomický bizár se ztratil v revizích předešlých deníků a možná je to tak i dobře.
V odpoledních hodinách se táborníci jako vždy rozutekl k různým volnočasovým aktivitám. Ať už to bylo debatování o nesmrtelnosti chrousta, nebo deskové hry. Toto konkrétní odpoledne se rozmohla hra, odehrávající se v alternativní historii 19. století, kde prudce nastala doba ledová. Dotyčným asi pořád bylo horko, takže pro lepší ponoření do příběhu a chladného klimatu si vypůjčili hvězdárenský reproduktor.
Svačina se jako vždy konala v 16:00. Podávané jídlo také nebylo nic neobvyklého, jednalo se o rohlík s máslem, šunkou a k tomu rajčata. Ovšem když účastníci přišli, byli přivítáni zvuky uhelného generátoru, zvonu, nebo ledové bouře. Po chvilce zmatení, zda jsou ve sněhové apokalypse, nebo na svačině, si ji ale všichni řádně vychutnali. Po tragickém konci hry si ale reproduktor musel najít nový domov. Večer se totiž tradičně pořádal program pro veřejnost, takže byl přebrán pro ozvučení prezentace.
Ještě krátce před rychlým nástupem a večeří se tedy musel tábor řádně uklidit, připravit pozorovací techniku a lavičky k sezení. K večeři byly zapečené brambory, určitými účastníky nazývané „bramborofleky“. Každopádně se všichni dobře najedli a byli připraveni na velké davy zvědavých návštěvníků.
Program začal prezentací Anny Krebsové, ze které jsme se dozvěděli, na jakých středoškolských projektech spolupracovala a jaké jí to přineslo zážitky, například se podílela na stavbě satelitů Cubesat, nebo uskutečnila let Zero G letadlem, kde zažila stav beztíže.
Pro vytrvalé návštěvníky bylo připraveno pozorování, kde se mohli podívat dalekohledy, poslechnout si komentovanou prohlídku souhvězdí, nebo se kochat fotkami z elektronického dalekohledu. Toto bohužel nevydrželo dlouho, protože se za necelou hodinu zatáhlo. Celkem přišlo přibližně 20 návštěvníků, přičemž většina navzdory nepříznivému počasí vydržela i na pozorování.
Konec pozorování byl po odchodu veřejnosti velmi klidný. Něco málo techniky, co se připravilo, se zase uklidilo, protože nebe zůstalo zatažené a všichni šli na kutě. Tedy až na jeden nepovedený a nechtěný krajíc chleba s marmeládou. Ten si musel ustlat sám na přihrádce v lednici.
Josef Doležal, foto Anna Krebsová
Den 9, sobota 23. srpna
Dnes ráno byla k snídani připravena vánočka s marmeládou, kterou nám nachystala služba.
Jak prohlásil Lukáš, dnešní den bude okurková sezóna. Mladší nevěděli, která bije, ale dostalo se jim vysvětlení. Okurková sezóna znamená, že se neděje nic zajímavého.
Dopoledne jsme dokončili úklid věcí po přednášce a pozorování pro veřejnost. Následně začala krátká přednáška o zákrytech hvězd planetkami, kterou připravil Jirka Polák. Seznámil zájemce hlavně s technickými záležitostmi, které by měli znát, pokud se chtějí věnovat tomuto druhu pozorování.
Naše řady rozšířil nový účastník, kterému pár expedičníků před obědem pomohlo postavit stan. Pak se šlo na oběd. Měli jsme hovězí maso s kolínky a omáčkou.
Po příchodu do tábora se odpočívalo, hrálo na babu a taky deskové hry. Někteří hráli velbloudí dostihy, jiní se až do večera nechal vraždit predátory ve hře Nemesis.
K večeři byl prejt. Někteří si na něm pochutnali, druzí si raději vzali vegetariánskou večeři. Čas před přinesením jídla si někteří krátili stavěním věží z podtácků.
Podvečer se začalo připravovat vše potřebné na pozorování, protože se nebe začalo rozjasňovat. V noci byla veliká zima, teploměr se nejprve držel těsně nad nulou, později sklesal ještě níže a dokonce na autech byla námraza. Hodně pozorovatelů šlo spát okolo půlnoční svačinky, kde se rozdávaly sušenky s čajem. Po ní už na hřišti zbyli jen ti nejdrsnější pozorovatelé. Asi nejdéle vydržela meteorářská skupina, která v síle čtyř pozorovatelů a jednoho zapisovatele skončila až deset minut před čtvrtou hodinou ranní.
Ondřej Faifr, foto Josef Doležal
Den 10, neděle 24. srpna
Předchozí noc byla nejstudenější nocí celé Expedice, jen o jeden stupeň Celsia nedosáhla teplota záporných hodnot. Z toho důvodu vzdala většina účastníků pozorování velmi brzy, mnoho okolo půlnoční svačinky, kdy zima přiměla jednu skupinku k tvorbě satanistické sekty.
Obloha však byla celou noc, až na malé množství večerní oblačnosti, jasná, a strach z potenciálně špatného počasí během dalších dnů přiměl některé pokusit se vydržet pozorovat co nejdéle. Jen jedna skupina meteorářů a dva odvážní pozorovatelé oblohy s dalekohledy se pokusili v zimě pokračovat, do východu Slunce ale nevydržel nikdo. Poslední pozorovatel se rozhodl noc ukončit těsně po východu otevřené hvězdokupy Jesličky.
Podle noci vypadalo i ráno, zima se částečně udržela, budíček nebyl vyhlašován, a vstávání probíhalo pomalu. Do oběda byli k bdělosti donuceni všichni, cestu za jídlem do vedlejší vesnice a zpět také všichni přežili. Po obědě byla průměrná energie účastníka praktika hluboce podprůměrná, pro některé začaly každodenní analýzy napozorovaných dat z předchozích nocí, u jiných vyhrála lenost. Odpoledne proběhla neastronomická přednáška analyzující procesy za komunistického režimu, po večeři byl oslavován kapitalismus hraním pokeru.
Celý den vypadalo počasí nejistě, na obloze se střídaly převážně chuchvalce kumulů a ani večer se mraky nerozpadly. To vedlo k plánování táboráku na další dny. Několik jedinců se přesto pokusilo pozorovat a pod vedením vůdce praktika rozložili výbavu, ale nedlouho po soumraku vzdali sledování oblohy všichni.
Hlavním výstupem dne bylo několik zpracovaných fotek z předchozích nocí, částečně přepsané záznamy meteorů a porovnávání dalekohledy sledovaných objektů z předchozí noci. Krkavci byly slyšet celé odpoledne, žab bylo v areálu méně než průměrný den, bylo zahlédnuto též několik myší. Spát šli všichni před půlnocí.
Michal Polák, foto Josef Doležal
Den 11, pondělí 25. srpna
Do pondělního rána se probudilo výrazně méně expedičníků, než v předchozích dnech. Nemusíte se ale bát, nebylo to tím, že by snad noc nepřežili. Způsobil to poměrně velký nedělní exodus, kdy akci opustilo větší množství táborníků. Většinou se jednalo o starší jedince, kteří jsou již zapojeni do pracovního procesu, a tudíž jsou limitováni dovolenou. Ta má přeci jen omezený počet dní, a pokud ji chtěli využít i na jiné aktivity, museli s ní šetřit. Expedice se tedy přehoupla do již třetího kalendářního týdne s počty účastníků, které nedosahovaly ani dvě desítky.
Ke snídani služba uvařila teplý čaj a namazala chleby paštikou a pomazánkovým máslem. Krátké dopoledne bylo vyplněno jak zpracováním dat, získaných o předchozích jasných nocích, tak volnější zábavou či oddychem. Někdo dal přednost knize, jiní používali počítače buď k práci, nebo ke hrám a jedna skupina se sešla v myšárně při hraní deskových her.
Dopoledne uteklo a než by člověk řekl „kulová hvězdokupa“ nastala jedenáctá hodina. To znamenalo jediné – vyrazit na oběd. Účastníci se sešikovali a vydali po známé cestě do Hvozdu. V jídelně dostali na talíř vepřové maso s rýží na houbách. Kdo chtěl, před návratem do Bažantnice ještě navštívil místní samoobsluhu, kde nakoupil podle své chuti.
Dva jedinci tento den dali vale hvozdecké jídelně, udělali si místo toho výlet do Manětína. Tam poobědvali v místí pizzerii a při zpáteční cestě se ještě pokochali vyhlídkou u Vladměřic. Také vedoucí praktika s několika jedinci po obědě vyrazil do Manětína, aby nakoupil potraviny na další dny.
Odpoledne více méně kopírovalo události hodin dopoledních. Opět se rozhučely větráky v noteboocích, pokračovalo se ve hraní deskových her a někteří se oddávali slastnému snění.
Naopak odpočívat nemohl jeden z účastníků, který měl před sebou důležitý úkol. Musel odjet do Plzně, kde obhajoval svoji semestrální práci. Nepodařilo se mu to úplně podle jeho představ, ale i částečný úspěch se dá považovat za úspěch.
Odpolední aktivity jen krátce kolem čtvrté hodiny přerušila svačina, kdy se expedičníci mohli nasytit rohlíky se sýrem. Poté se zase činnosti v táboře mohly vrátit do vyjetých kolejí.
Při večerním nástupu vedoucí konstatoval, že předpověď na noc není úplně dobrá a že by se možná mohl udělat táborák. Buřty a další potřebné suroviny už byly nakoupeny během dnešního odpoledního nákupního výjezdu. Nyní na svůj čas trpělivě čekaly v lednici, takže v případě zatažené oblohy ohni nic nebránilo.
Po nástupu se samozřejmě ještě putovalo do hospody na večeři a při cestě tam i zpátky expedičníci bedlivě sledovali situaci na obloze. Byla na ní vysoká oblačnost, která zpočátku nebyla příliš hustá. Předpovědi však udávaly, že se situace má zhoršovat, oblačnost postupně houstnout a na pozorování to nebude.
Po jistém váhání se ve večerních hodinách rozhodlo, že táborák přeci jen bude. Většina táborníků se vydala do lesa a nanosila do zadní části areálu k ohništi dostatek dřeva, kde se naporcoval na menší kusy. Kolem ohniště se objevily lavice, stoly, chleby, buřty a různá dochucovadla. Expedičníci pečlivě ohraničili prostor ohniště kameny a nachystali klacky na opékání. Problém nastal, když se měl oheň rozdělat. Nikdo neměl zápalky ani zapalovač. Po chvilce hledání se přeci jen jeden zapalovač našel a za chvíli už oheň vesele plápolal.
Když se táborák dostatečně rozhořel, objevilo se nad ním několik klacků a začalo opékání. Nebyly to ale jen špekáčky, na špicích klacků bylo možné spatřit i hermelín nebo cukrovinky známé jako marshmallow. Hodně se povídalo a o hudební vložku se postaral jeden z účastníků, který hrál na foukací harmoniku.
Náhle někdo zvedl oči k obloze a podivil se, že zhruba nad západem je viditelné zvláštní světlo. V první chvíli připomínalo světelný kužel od reflektoru. Takové efekty bývají někdy vidět u některých větších diskoték nebo podobných zábavných akcí. Tady se však jednalo o něco jiného. Světlo se časem odpoutalo od obzoru, pomalu a neprosto nehlučně putovalo oblohou. V tu chvíli spíše připomínalo nějakým zvláštním způsobem nasvícenou širokou kondenzační stopu od letadla. Některým expedičníkům přišla nazelenalá. Spekulovalo se o tom, co to vlastně je a nejčastěji padaly názory, že to bude souviset se startem nějaké rakety, případně, že se jedná o zánik nějakého kosmického objektu. Druhý den si mohli všichni přečíst, že úkaz způsobilo cílené vypouštění paliva do atmosféry, které vyvolala čínská raketa Dlouhý pochod 8A.
Navzdory předpovědím se obloha nezatáhla a při pohledu od ohně vypadala téměř celá jasná. Když se však někdo vydal dále od ohně a jeho oči si zvykly na tmu, bylo vidět, že slabé hvězdy zanikají ve vysoké oblačnosti a přes oblohu přecházejí cáry hustějších mraků. Na dlouhodobé pozorování to rozhodně vhodné nebylo.
Táborníci u ohně postupně ubývali, přestalo se přikládat a kolem půlnoci jich kolem žhavých uhlíků sedělo už jen pár posledních. I ti se brzy poté rozloučili a vydali do svých spacáků. Tábor se opět ponořil do ticha a tmy.
Václav Kalaš, foto Václav Kalaš
Den 12, úterý 26. srpna
Úterní ráno přivítalo naše ospalé tváře nečekaným chladem, který se vkrádal až do morku kostí. Nejhůře na tom byli patrně lidé ve stanech – zatímco expedičníci spící ve vyhřáté myšárně si užívali pohodlí, jejich venkovní druhové spoléhali hlavně na své spacáky.
Slunce se ale nenechalo zahanbit a postupně vykouzlilo přívětivější teploty, k nimž se přidal i mírný letní vánek. Den se nesl ve znamení sucha, bez jediné kapky deště, a obloha se dlouhé hodiny tvářila vlídně a jasně. Jenže – jak už to tak bývá – její nálada se k večeru změnila a z pozorování hvězd tentokrát nebylo nic.
Na oběd jsme tradičně zamířili do jídelny zemědělského družstva, a někteří si následně ještě zpestřili polední chvíle nanukem, jiní dokonce sladkým zákuskem. Večeře nás – beze změny – čekala v místní hospodě. Zatímco část výpravy se k ní dopravila pěšmo, jiní raději svěřili své kroky motorům, aby ušetřili síly pro pozdější hrátky.
Odpolední program se rozvinul v deskovkový maraton, který protáhl svůj život až do pozdních nočních hodin. Pět expedičníků se pustilo do únikovky, která však zůstala nedohrána. Zato hra s vražednou zápletkou strhla svou detektivní atmosférou nejednoho účastníka. Mezitím mladá hvězdářská krev zkoušela své štěstí pod oblohou, avšak počasí se rozhodlo jejich nadšení neodměnit. Ti, které stolní hry neoslovily, hledali zábavu jinde – někteří se ponořili do obrazovek telefonů či počítačů, jiní sáhli po filmech nebo po práci, která na Expedici nikdy zcela neustává.
A protože každý rok přináší své překvapení, letos se na našem praktiku zrodila „Fantastická čtyřka“ – čtveřice neúnavných experimentátorů, kteří zkoušejí, co se jen zkusit dá. Ani tento den nezůstal ušetřen jejich pokusnického ducha, a tak se vedle deskovek i oblačné oblohy zapsal úterní deník do kroniky Expedice v duchu zvídavosti a hravého bádání.
Kateřina Hauerová, foto Jan Mocek
Den 13, středa 27. srpna
Středeční ráno bylo kompletně zatažené. První ranní ptáčata ještě stihla vstát jen do podmračené oblohy, zbytek tábora už takové štěstí neměl a musel se přesouvat na snídani do myšárny za deště. Ten byl nejprve jen mírný, ale postupně zesílil a chvílemi pršelo docela vydatně. Táborníci, kteří se vydali za potravou, své vánočky s marmeládou nebo chleby s pomazánkovým máslem konzumovali sice za sucha, ale zato s pohledem, jak déšť skrápí zbytek areálu fotbalového hřiště.
Vzhledem k tomuto faktu se veškeré dopolední aktivity odehrávaly pod střechou, buď v myšárně, kde se opět ke slovu dostaly deskové hry, nebo v prostorech, kde jsou po zbytek roku šatny fotbalistů.
Déšť provázel téměř celé dopoledne, ustal je krátce před tím, než se mělo vyrazit do jídelny zemědělského družstva. Protože bylo všechno mokré, nikomu se nechtělo šlapat pěšky. Všichni se proto rozdělili do aut a přejeli do Hvozdu motorizovaně.
K poslednímu obědu Expedice 2025 byly servírovány špagety s boloňskou omáčkou. Po jídle se mohlo ještě jednou zajít do místního Coopu a případně zakoupit něco dobrého. Poté se expedičníci zase postupně navrátili do tábora. Jen služební vozidlo to vzalo oklikou přes Manětín, aby vedoucí nakoupil čerstvé pochutiny na svačinu a špekáčky na večer, protože se opět očekávalo špatné počasí a táborák poslední noc je až na malé výjimky tradicí.
Později odpoledne se konala přednáška Pepy Doležala, která se věnovala kosmonautice. Její název byl Alfa, beta a gama kosmonautiky a pojednávala o struktuře raket, jejich pohonech a drahách, po kterých se pohybují. Byla doplněna pěknými a názornými videi, vytvořenými v aplikaci Kerbal Space Program.
Odpolední svačina byla tentokrát opravdu opulentní – každý nafasoval šáteček, koblížek a ještě jogurt. Byla to ta nejbohatší svačina za celou letošní Expedici a zřejmě měla alespoň trochu zmírnit smutek z toho, že akce se nezadržitelně blíží ke svému konci.
Čas po svačině se mimo jiné věnoval uklízení věcí, o kterých se předpokládalo, že už nebudou zapotřebí. Kromě toho se samozřejmě ještě debatovalo, hrály různé hry nebo pracovalo na počítačích.
Při večerním nástupu vedoucí stručně zhodnotil celou Expedici a rozdělil činnosti na příští, definitivně poslední den. Každý člověk dostal nějaký speciální úkol, aby se co nejefektivněji celý areál uvedl do výchozího stavu a mohl být předán zpět jeho vlastníkovi. Jedna z účastnic oznámila, že na večer připravila pro mladší expedičníky stopovačku, která je měla pomocí různých nápověd dovést k místu, kde bude ukryta odměna.
Ještě před hrou se ale táborníci vydali do Hvozdu na večeři, ke které dostali sekanou s bramborovou kaší. Teprve až když se vrátili do areálu hřiště, našli první indicii a postupně se posouvali ke kýžené odměně. Chvíli to trvalo, ale nakonec se všechny hádanky podařilo rozluštit a dopracovat se do cíle.
Skupina starších účastníků měla také jeden úkol. Najít v lese ukrytý předmět, který zde zanechali na Expedici 2024. To se vcelku rychle podařilo, a tak se všichni mohli sejít u ohniště. Tam byly mezitím doplněny zásoby dřeva, takže nic nebránilo rozdělání ohně. Nejprve se několik rádoby zálesáků pokusilo podpálit přímo slabé větvičky, ale životnost ohně se u nejúspěšnějších pokusů dala počítat maximálně na nižší desítky sekund. Pořádně rozdělat oheň se podařilo, až když kdosi přinesl papír.
I tentokrát, stejně jako v pondělí, se opékaly špekáčky, povídalo se a tentokrát došlo i na hru Městečko Palermo. Nad táborákem se ale tentokrát vznášel temný stín konce Expedice. Všichni věděli, že akce končí, ale chtěli si ještě poslední hodiny pořádně užít.
Zhruba ve čtvrt na dvanáct se skoro všichni vydali k nedaleké silnici, aby se rozloučili s posledním půlnočním autobusem a dokonce za ním i chvilku běželi. Pak se zase vrátili k ohni a zábava pokračovala.
S postupujícím časem se další a další účastníci odebírali na kutě a poslední vytrvalci opustili ohniště zhruba kolem půl jedné. Na cestu do stanů jim svítily hvězdy na polojasné obloze. Začínal poslední den Expedice 2025…
Václav Kalaš, foto Václav Kalaš
Den 14, čtvrtek 28. srpna
Podle historických záznamů se minimálně od roku 1984 nestalo, aby Expedice končila ve čtvrtek, a je dokonce možné, že se tak stalo úplně poprvé za celou její historii. Každopádně to nic nemění na tom, že závěrečný den je ten nejméně oblíbený. S jistou nadsázkou by se totiž dal nazvat likvidačním. V podstatě vše, co se v areálu fotbalového hřiště před dvěma týdny postavilo, připravilo, upravilo, prostě udělalo, se nyní muselo zbourat, někam přesunout či uvést do původního stavu.
Služba připravila snídani a vzbudila zbylé účastníky v osm hodin. Protože bylo zapotřebí spotřebovat různé zbytky, byla poměrně pestrá. Kromě chlebů s různými druhy namazání bylo k dispozici také několik šátečků. Ty si ale samozřejmě rozebrali ti první, nejrychlejší expedičníci a ostatní už měli smůlu.
Po posilnění se táborníci rozprchli po všech koutech areálu a pustili se do likvidačních a demoličních prací. Někteří se věnovali bourání vlastních stanů a přenášení osobních věcí na betonový plácek uprostřed areálu. Jiní rozebírali regály, vynášeli z místností hvězdárenský majetek nebo jej nakládali do připravených vozidel. No a další se již pustili do přestavby areálu. Vraceli židle, stoly a další inventář na místa, kde se nacházel před začátkem akce.
Po vyklizení místností do nich vtrhly úklidové čety, zametly je a vytřely. Asi nejvíce práce bylo s myšárnou, kde se kromě toho muselo ještě umýt místní nádobí, vyklidit zásoby z lednice a uspořádat nábytek podle fotek, které pořídil vedoucí na začátku Expedice.
Úklidu samozřejmě neunikla ani další místa – terasa, kde se sice nevytíralo, ale zato pilně zametalo, dále místnosti šaten, sprchy a v neposlední řadě záchody. Vše muselo absolvovat důkladnou očistu a případné přestavění do původního stavu.
Postupně do areálu přijížděli rodiče a odváželi si mladší účastníky. Nakonec zbylo jen pár starších a skupina, která nakládala služební vozidlo s přívěsem. Ta se po naložení vydala kolem půl dvanácté do Plzně. V táboře zůstala nejprve pětice hlídačů, která se později zredukovala na tři. Chvíli před druhou se dodávka s přívěsem vrátila pro druhou várku věcí.
Václav Kalaš, foto Václav Kalaš
