Perlička první
Tento příběh se odehrál na mé první nebo druhé Expedici. Bylo tehdy několik jasných nocí za sebou a únava se hlásila ke slovu. S mým tehdejším spolubydlícím a současně spolužákem ze školy R. Oríškem jsme si po svačině zalezli do stanu s tím, že si chvilku odpočineme. Samozřejmě jsme za chvíli usnuli a nedokázal nás probudit ani řev paní Široké, která vyhlásila odchod na večeři. Ostatním účastníkům sice bylo divné, že nás nikde nevidí, ale spokojili se s vlastním vysvětlením, že jsme zřejmě vyrazili jako první. Do našeho stanu se nepodívat nikdo. Až po určité době se pan Roth, který hlídal tábor, vypravil pozapínat stany před bouřkou, která se blížila. V naprostém tichu zaslechl z našeho stanu spokojené pochrupování a teprve tehdy zjistil, jak se věci mají. Stali jsme se v tu chvíli slavnými, neboť jsme byli za celou éru Expedic zřejmě jediní, kdo „přeslechl“ jemný hlas paní Široké.
Perlička druhá
Uplynulo několik let, ze žáků základní školy se stali studenti středních škol a kromě astronomie se začali zajímat i o další věci – a také o děvčata. Tato činnost se kupodivu dala provozovat i během Expedice v pustých lesích na jižním Plzeňsku. V některých obzvlášť suchých letech, kdy nebylo možno odebírat vodu v místní hájovně, bylo nutno tuto životodárnou tekutinu dovážet ze zámku Kozel. To představovalo přitáhnout několikrát denně na malé kárce několik desítek kilogramů těžkou bandasku s tím, že celou dobu vedla cesta do kopce. Po zjištění, že na zámku jsou na letní brigádě ve funkci průvodkyň mladá pohledná děvčata, se ale jako mávnutím kouzelného proutku najednou našla spousta dobrovolníků, kteří byli ochotni pro vodu jezdit téměř nepřetržitě.
Nebudu jmenovat dva hlavní aktéry následujícího příběhu, z nichž jeden je dnes ředitelem místní pobočky jedné světové banky sídlící vedle mrakodrapu v Plzni a druhý žije nedaleko Prahy a je šťastně ženatý s jednou z tehdejších průvodkyň na zámku, ale pamětníkům se jejich jména určitě vybaví.
A jak to tehdy bylo? Kromě pohledných průvodkyň se na zámku vyskytoval i poměrně přísný správce, který považoval za svou povinnost dohlížet na mravnost svých brigádnic, které byly ubytovány v prostorách lokajny. Přesně tam zamířili naši dva nejmenovaní kolegové. Ve chvíli, kdy byli přistiženi správcem bušícím na dveře, vedla cesta pryč jediným směrem – oknem. To však bylo poměrně vysoko nad zemí a tak jeden z nich (dodnes se nedohodli, který) se pokusil přibrzdit pád do hloubky tím, že se přidržel rámu okna. V tu chvíli se však projevila socialistická péče, ve které zámek byl, a okenní rám nevydržel. Naštěstí nespadl těm dvěma na hlavu, ale zůstal viset na jedné skobě.
Po návratu se nám ke všemu přiznali a požádali o pomoc při opravě. Z Plzně dovezli pytel sádry a dva zřejmě technicky nejnadanější jedinci v táboře, já, tehdy student stavební průmyslovky, a kolega L. Krystl, tehdy student průmyslovky strojní, jsme vyrazili na záchrannou operaci. Okenní rám se nám podařilo několika dobře mířeným údery vrátit na původní místo a přitlouct skobami, ale pořád zbyla poměrně široká mezera, na kterou by malý pytlík sádry nestačil. Operativně jsme tedy stočili do ruličky několik výtisků tehdy nejčtenějšího deníku, nacpali do škvíry a zasádrovali.
Nevím, jestli byl objekt mezitím opravován, ale možná, že se v budoucnu budou lidé divit, proč někdy v roce 1984 někdo zazdil Rudé právo stočené do ruličky do zdí zámku.
