V letošním roce si připomeneme již rovných třicet let od Expedice 1996, která se uskutečnila v lokalitě zvané Bambousek. Zajímavostí tohoto stanoviště je, že se zde tato akce konala jen jednou. Nebylo to kvůli špatným pozorovacím podmínkám, ale spíše souhrou několika nepříznivých okolností.
Mezi lety 1960 a 1991 se Expedice konaly stále na stejném místě. Byla jím louka u hájovny nad zámkem Kozel, mezi obcemi Šťáhlavy a Šťáhlavice. Možná by tam zůstaly dodnes, ale v 90. letech přišla privatizace a trochu zamíchala kartami. Novým vlastníkem louky se stal místní hajný, kterému se pořádání Expedic z nějakého důvodu přestalo zamlouvat. Je pravda, že se do hájovny jezdilo pro vodu a také se odtud odebírala elektřina pro napájení většího dalekohledu, později i počítačů a dalších zařízení v táboře. Za to však samozřejmě dostával zaplaceno a dříve proti akci neměl námitky. Později ale svůj postoj úplně změnil a další pořádání Expedic se ocitlo v ohrožení.
Poslední ročník Expedice ve Šťáhlavech se údajně podařilo domluvit jen díky tomu, že hajný měl jistou slabost pro jednu pracovnici planetária. Ta byla proto vyslána jako vyjednavačka, a nakonec dosáhla úspěchu. Jaké prostředky k tomu musela použít, není známo. Přesto se akce konala v omezeném rozsahu, pozorování mohlo probíhat jen ve spodní části louky, prý aby se příliš nepošlapala tráva.
O rok později se už nepovedlo louku zamluvit a bylo jasné, že pokud má Expedice proběhnout, bude to na jiném místě. Byla vybrána lokalita označovaná jako Losiná – Skalky (zkráceně jen Skalky), ležící v blízkosti silnice spojující Losinou a Chválenice, nedaleko vesnice Nezbavětice. Na místo byl již dříve přepraven vyřazený železniční vagón, který poskytoval jisté zázemí a časem měl fungovat jako provizorní hvězdárna. Pokud budete lokalitu hledat v současných mapách, najdete ji jižně od Losiné a má pojmenování „vyhlídka na Škalkách“.
Stanoviště se osvědčilo, vypadalo to, že se našla ideální náhrada za starou „expediční“ louku a akce tady bude probíhat mnoho dalších let. Nakonec se zde ale v letech 1992 až 1995 uskutečnily jen čtyři Expedice. Místo si totiž časem vyhlédla parta automobilových nadšenců, která v těsné blízkosti začala pořádat neoficiální automobilové závody. Ty provázelo velké množství prachu, zvířeného koly závodníků při rychlých jízdách po nezpevněném povrchu. Diváci parkovali všude možně, v blízkosti vagónu a také na místech, kde se pozorovalo. Snadno tak mohlo dojít k nějakému úrazu. Navíc se v blízkosti stanoviště postupně objevilo několik skládek odpadků a neustále se rozrůstaly. Nezbylo nic jiného než se opět poohlédnout po jiném místě.
Po nějaké době padlo rozhodnutí, že v roce 1996 se Expedice uskuteční na louce, ležící asi 800 metrů severoseverovýchodně od původní lokality Skalky. Místo se nacházelo jihovýchodně od Losiné, na jižním okraji lesního komplexu, obklopujícího hrad Radyni. Louka byla ze tří stran obklopena lesem, který sice nebyl příliš hluboký, ale přesto ji dostatečně chránil od okolí. Stanoviště dostalo pojmenování Bambousek podle části obce Losiná, která k němu byla nejblíže. Někdy se uvádělo také jako Losiná – letiště, protože asi 200 metrů jižněji bylo stanoviště, kam chodili vypouštět své stroje letečtí modeláři.
Nové místo leželo výrazně dále od silnice než předchozí stanoviště a pozorovací podmínky zde byly velmi dobré, možná ještě lepší než na Skalkách. Problém naopak spočíval v tom, že k němu nevedla žádná pořádná cesta. Od nejbližší silnice bylo vzdáleno necelý kilometr, dál už vedla jen polní cesta nevalné kvality. Ani po ní se však nedalo dostat až na louku, protože cesta vedla trochu stranou a v nejbližším místě se k ní přibližovala jen asi na 250 metrů. Poslední úsek se musel zdolávat přes travnatou plochu buď pěšky, nebo za pomoci terénního automobilu. Samotný člověk na místo došel po svých, horší to bylo, když se na louku musela přepravit pozorovací technika, stany a další věci, nezbytné pro chod tábora. Komplikovaná byla také doprava vody a nebyla dostupná ani elektřina.
Po přesunu ze Šťáhlav na Skalky se Expedice staly trochu „pohodlnější“. Už to nebyl jen stanový tábor někde v lese, ale najednou byl po ruce vagón s určitým komfortem. Sloužil jako základna, kde se člověk mohl schovat před nepřízní počasí, pečovat o pozorovací techniku, zpracovávat data na počítači a dělat řadu dalších věcí. Přesunem Expedice na Bambousek se o tuto výhodu přišlo a byl to návrat k „drsnějším“ Expedicím, jako byly u Šťáhlav.
Začátek Expedice 1996 byl s ohledem na fáze Měsíce a maximum meteorického roje Perseidy zvolen na středu 7. srpna. Kvůli již zmíněné špatné dopravní obslužnosti nebyla doprava osob a zejména materiálu na místo jednoduchou záležitostí. Naštěstí vedoucí Expedice, Lumír Honzík, vlastnil v té době rumunské terénní vozidlo ARO 461 a pomocí něj se podařilo dopravit na louku vše potřebné.
Během středečního odpoledne a večera se na místě sešli účastníci a postavili stanový tábor, aby měli kde trávit další dny. Kromě obytných stanů se stavěly i dva větší, které sloužily jako skladiště techniky, zázemí a prostor pro přípravu snídaní a svačin. Dále se musela o kus dál v lese vyhloubit jáma na exkrementy a nad ní umístit dovezená kadibudka. Na druhé straně lesa, kousek za stany, zase expedičníci postavili umývárku, což byla dřevěná konstrukce, kam se dávaly lavory s vodou pro vykonávání očisty a osobní hygieny. V zadní části louky byl vztyčen stožár, na kterém byla umístěna anténa pro krátkovlnnou vysílačku, se kterou se pak zkoušelo navazovat spojení s okolními radioamatéry.
Trošku složitější to bylo s rozdělením expedičníků do jednotlivých stanů. Značná část účastníků již byla plnoletá a bylo mezi nimi i několik párů. Vedoucí však trval na tom, že stany budou čistě pánské nebo dámské. Nakonec se to vyřešilo šalamounsky – oficiálně se postavily stany dle požadavku vedoucího, ale v praxi se „přespávací pořádek“ úplně nedodržoval.
Počasí bylo na začátku akce poměrně příznivé. Po úplně první zamračené noci se už druhou mohlo vyrazit kousek od stanového tábora sledovat astronomické objekty. Nyní, po třech dekádách od konání akce, se vcelku pochopitelně nepodařilo najít všechny záznamy o pozorování. Kompletní je jen archiv meteorů a další informace pocházejí z pozorovacího deníku Michala Rottenborna. Víme, že vizuálním meteorům se věnovalo osm pozorovatelů, kteří je sledovali v součtu 29 hodin, 34 minut a zaznamenali jich 229. Samozřejmě probíhala i jiná pozorování, zřejmě určování jasností proměnných hvězd, fotografování a amatérská astronomická prohlídka oblohy, ale záznamy se nepovedlo dohledat.
K této noci mám vlastní historku. Vzhledem k tomu, že 1. srpna jsem nastupoval do nového zaměstnání, nemohl jsem si hned vzít dovolenou a být na Expedici celou dobu. Povedlo se mi vyjednat volno až od pondělí 12. srpna, což byl stejně docela husarský kousek, protože běžně se dovolené novým zaměstnancům nedávaly. Musel jsem chodit do práce, ale nechtělo se mi přijít o pozorování. Problém byl v tom, že spojení veřejnou dopravou na Bambousek v pozdějších večerních hodinách prakticky neexistovalo a autem jsem si netroufal jet. Zbývala mi tak jen jedna možnost, jak se na stanoviště dopravit. Musel jsem vytáhnout své staré kolo značky Eska bez přehazovačky a pokusit se na místo dojet na něm. Vzhledem k tomu, že jsem už několik let na kole neseděl, nejsem sportovně založen a trasa byla asi 18 kilometrů, z toho většina do kopce, byla to opravdu výzva. Navíc kolo bylo dlouhodobě uloženo v kočárkárně, odkud občas nějaké věci zmizely, tak nebylo jisté, zda tam vůbec ještě je.
Dobré bylo, že kolo jsem v kočárkárně našel a nic důležitého mu nechybělo. Horší byl fakt, že mělo skoro prázdné pneumatiky. Přinesl jsem si tedy pumpičku a začal je nafukovat. Snažil jsem se poměrně dlouho, ale nemělo to příliš velký efekt. Po řadě let, co zde bicykl stál, mu zřejmě duše tak zpuchřely, že přestaly těsnit a nebylo možné je nafouknout. Co teď? Náhradní jsem neměl, servis takhle večer by se těžko sehnal… Byl jsem ale plný mladistvého elánu, a to pozorování jsem si nechtěl nechat ujít. Nakonec jsem prostě vynesl kolo s poloprázdnými pneumatikami ven, nasedl na něj a vyjel. Šlo to sice mizerně, ale jelo to!
Už nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale na Bambousek jsem úspěšně dorazil a zapojil se do pozorování. Z historických záznamů jsem vyčetl, že jsem sledoval meteory 3 hodiny, 30 minut a za tu dobu jsem jich do map a protokolů zaznamenal 33. Poté jsem se vydal stejnou cestou domů. Bylo to ještě v noci a pochopitelně byla tma. Musel jsem svítit, aby mě něco nesmetlo, obzvlášť proto, že část trasy vedla po poměrně frekventované silnici.
Tehdy se ještě nějak na bicyklech nepoužívala světla s bateriemi, ale k napájení sloužilo takzvané dynamo. Bylo to zařízení vyrábějící elektřinu z pohybové energie a do provozu se uvádělo tak, že se k plášti předního kola přicvakl gumový váleček. Ten se pak pohybem kola roztáčel. Vznikalo tak tření, které působilo trochu jako brzda a jízda se tím pádem stala namáhavější. No a když se tento váleček přicvakl k poloprázdnému plášti, bylo to ještě zajímavější. Nejen, že se šlapalo hůře, ale také jak plášť trochu plandal, tak světlo svítilo nerovnoměrně. Samozřejmě s takto experimentální sestavou hrozilo, že se dříve nebo později něco pokazí a já se ocitnu na zemi. Nicméně s notnou dávkou štěstí se tak nestalo, bez úhony jsem se dostal zpátky do svého domova a po velice krátkém spánku mohl vyrazit do práce.
Naštěstí tato noc byla ze čtvrtka na pátek, takže další eskapádu s kolem už jsem nemusel absolvovat. O víkendu jsem nepracoval a další týden jsem už měl dovolenou. Sluší se dodat, že pro zmíněný bicykl značky Eska to byla jeho úplně poslední jízda. Poté již zůstal natrvalo zaparkovaný v kočárkárně, odkud zřejmě putoval rovnou do sběru.
Ale vraťme se zpátky na Bambousek. Další noc nebyla vhodná k pozorování, ale už ta následující byla opět jasná. Bylo to těsně před maximem Perseid, takže se většina účastníků věnovala sledování meteorů. Tehdy se toto pozorování běžně provádělo se zákresem do map, pouze při vysokých frekvencích se pozorovalo statisticky a tohle byla jediná noc Expedice 1996, kdy se dělala statistika. Meteoráři utvořili tři skupiny, ale v jedné došlo v průběhu noci k výměně pozorovatele, takže se přeskupila a začala další interval jako nová, čtvrtá skupina. Celkem se zapojilo 15 pozorovatelů a dohromady za noc napozorovali 51 hodin, 47 minut a zapisovatelům nahlásili 1 220 meteorů.
Z dalších dochovaných záznamů je zřejmé, že se pozorovaly například proměnné hvězdy SW Lac, SX Cas a fotografovaly se objekty blízkého i vzdáleného vesmíru (planeta Jupiter, kulová hvězdokupa M 13, galaxie M 31 a další). Kromě toho se sledovala kometa Hale-Bopp a najdeme i zmínku o tom, že byl k ránu spatřen Měsíc tři dny před novem.
K této noci se váže další příhoda. Mirka Malá, jedna z pozorovatelek meteorů, byla unavená a usnula v průběhu sledování oblohy. Později se ji povedlo probudit, ale už nebyla příliš čerstvá. Občas sice spatřila meteor, ale její hlášení údajů bylo takové zvláštní. Vypadalo to asi tak, jako když si budete nějaký zvuk pouštět poloviční rychlostí. Navíc mezery mezi slovy prokládala povzdechy, takže v písemné formě by to vypadalo asi takto: „Máááágnitudáááá… áááách… stóóóópáááá… áááách… rychlóóóóst…“. Náročné to bylo hlavně pro další pozorovatele, kteří chtěli nahlásit svoje údaje a museli čekat, až Mirka dokončí svůj zpomalený monolog. Její hlášení se dokonce povedlo zaznamenat na magnetofonovou kazetu, ale později byla nahrávka nešťastnou náhodou smazána.
Po této pozorovací noci přišlo období špatného počasí. Zatáhlo se a začalo vydatně, a hlavně vytrvale pršet. To způsobilo, že se po několika dnech louka silně podmáčela a kde se více chodilo, se tráva sešlapala až na holou zem. Vznikaly tak bahnité ostrůvky, které expedičníci alespoň provizorně přikrývali nařezanými větvemi z okolních stromů, aby se bahno neroznášelo po zbytku tábora. Také doprava vody a vůbec příjezd k louce byl čím dál tím obtížnější. Tady se naplno ukázalo, že odlehlost stanoviště, díky které zde byly velmi dobré podmínky pro pozorování, měla i své stinné stránky.
Naštěstí po nějaké době déšť ustal a počasí se začalo zlepšovat. Louka pomalu, ale jistě zase vyschla, bylo možné odložit gumovky a zase fungovat normálně. Dokonce i mraky odpluly pryč a přišla další pozorovací noc. Co se týče meteorů, jejich frekvence od maxima výrazně poklesla, takže se opět sledovaly se zákresem. Účast nebyla nijak vysoká, věnovali se jim celkem čtyři pozorovatelé a ti v součtu zaznamenali 53 meteorů za 5 hodin a 42 minut čistého času. Dále se dochovaly zmínky o pozorování proměnných hvězd SW Lac a UX Her a také o fotografování oblohy. Zkoušely se fotograficky zachytit meteory, ale příliš se to nedařilo.
Kromě pozorování a jeho zpracování se samozřejmě našel čas i na spoustu jiných aktivit. Jarda Kovařík vzpomínal, že se stejně jako v minulých letech zřejmě uskutečnila alespoň jedna noční návštěva nedalekého hřbitova u Nezbavětic, spojená mimo jiné i s vyvoláváním duchů. Dita Větrovcová (tehdy Krčmářová) si zase vybavila jinou vzpomínku. Jednoho zataženého pozdního večera dostala neodolatelnou chuť na pivo a pokoušela se přemluvit další účastníky, aby s ní zašli „na jedno“. Nikomu se ale nechtělo, tak se naštvala, nazula gumovky a za tmy se vydala na cestu sama. Přes louku a pak po silnici došla až na nejvzdálenější konec Chválenic, kde byla benzínová pumpa. Tam si opravdu koupila jedno jediné pivo, vypila ho a zase se vydala zpátky. Ušla kvůli tomu asi osm kilometrů.
Když zrovna louku neskrápěl déšť a bylo večer zataženo, udělal se táborák, kde se sešli snad všichni expedičníci. Nad plameny se objevily pruty s napíchnutými špekáčky, které postupně získávaly křupavou kůrku. Pokud byl někdo nepozorný a strkal uzeninu příliš do plamenů, snadno si vyrobil takzvaného černouška nebo briketu. Někdo přinesl kytaru, hrálo se a zpívalo dlouho do noci.
Další pozorování na Expedici 1996 proběhlo až během její závěrečné noci. Podmínky však nebyly moc příznivé, nejprve po obloze přecházela oblačnost a později se úplně zatáhlo. Vydal jsem se sledovat meteory jako první a než se stačili přidat ostatní, situace se tak zhoršila, že už ani nezačali. Díky tomu se mi podařilo dosáhnout jednoho zajímavého prvenství – byl jsem tu noc jediný pozorovatel meteorů. To je velmi neobvyklé, většinou pozoruje alespoň menší skupinka. Něco podobného se mi povedlo už jen jednou, asi o dvacet let později na Expedici v Bažantnici.
Že stav oblohy nebyl dobrý dokazuje i můj výsledek – pozoroval jsem 70 minut a zaznamenal pouhé čtyři meteory. Z proměnných hvězd se určovaly jasnosti minimálně u OO Aql a V346 Aql, o jiných pozorováních se záznamy nenašly.
Celkem se na Expedici 1996 pozorovalo čtyři noci, což byl výrazný propad. V minulých třech letech se totiž během Expedic na Skalkách pozorovalo minimálně devět nebo deset nocí. Na druhou stranu je nutné říct, že takto úspěšné Expedice byly opravdu výjimečné a v dalších letech se průměrný počet pozorovacích nocí pohyboval obvykle mezi třemi a pěti.
Každopádně bylo to určité zklamání. Největším problémem se ale ukázalo komplikované zásobování odlehlého stanoviště bez pořádné příjezdové cesty. Když k tomu připočteme několik propršených dní, kdy se louka vydatně podmáčela a bylo zde mnoho bahna, bylo víceméně jasné, že na další ročník se bude hledat jiné stanoviště. Ve hře bylo několik variant a nějaký čas to vypadalo, že další Expedice bude na jedné chalupě u obce Javorná na Šumavě. Než se však stačilo všechno definitivně domluvit, majitelé výrazně zvedli cenu, a tak toto místo padlo. Někdy v té době přišel Karel Halíř, tehdejší ředitel Hvězdárny v Rokycanech, s návrhem, že by se akce mohla uskutečnit na jejím pozemku. Nabídka byla přijata a další dvě Expedice se odehrály přímo v Rokycanech, v těsné blízkosti budovy hvězdárny.
V roce 1999 se Expedice vůbec nekonala, protože téměř všichni lidé, co na ní obvykle jezdí, byli v zahraničí sledovat úplné zatmění Slunce. Od roku 2000 se akce pořádá v areálu fotbalového hřiště u malé obce Bažantnice na Plzni – severu, ale to je už jiný příběh. Expedice 1996 na Bambousku se tak stala úplně poslední expedicí „drsného“ typu, kdy se jednalo jen o klasický stanový tábor v poměrně odlehlé lokalitě bez dalšího zázemí.
Bambousek ale nebyl úplně zatracen. V dalších letech se zde uskutečnilo ještě několik astronomických pozorování, která však byla pouze na jednu noc a měla jen pár účastníků. Tyto akce se nekonaly na původní louce, ale asi 400 metrů směrem na jihozápad. Přímo louku navštívilo pár pamětníků během několika výletů do této oblasti. V květnu 2020 pak tři bývalí účastníci Expedice 1996 uskutečnili vandr do okolí Radyně a přespali v těsné blízkosti místa, kde kdysi stál tábor.
V posledních letech se začala lokalita výrazně měnit. Na letecké mapě z roku 2022 je vidět, že les východně od louky byl z větší části vykácen a zůstalo tam jen pár stromů. Později stejný osud potkal i část lesa západně od louky. Záběry z roku 2026 ukazují, že vymýcená část na západě má tvar trojúhelníku a je oplocena. Plot ohraničuje i část vykácené plochy na východě. Možná zde budou vysazeny nové stromky a oplocení je má chránit před zvířaty.
Vzhledem k tomu, že žádná další Expedice se již na Bambousku neuskutečnila, se toto místo může honosit zajímavým „prvenstvím“ – je jedinou lokalitou, kde se tato akce konala jen jednou.
