Letní prázdniny v Bažantnici letos znovu patřily astronomům. Sešli jsme se tam jako každý rok hlavně proto, abychom mohli fotit astronomické objekty, pozorovat meteory, sledovat zákryty a celkově experimentovat.
Expedice, celým názvem Letní astronomické praktikum, je akce na čtrnáct dní, ve kterých si každý člověk se zálibou v astronomii něco najde – od nováčků, kterým ostatní pomáhají s první orientací na obloze, po ostřílené pozorovatele.
Letošní ročník byl pro celou naši akci významný, protože Expedice psala už svůj pětašedesátý ročník, přičemž přímo v areálu u Bažantnice jsme realizovali Expedici už po sedmadvacáté.
Součástí akce jsou mimo jiné přednášky, většinou astronomického zaměření, které se odehrávají v myšárně. Tak nazýváme budovu, která je součástí fotbalového areálu, kde se tohle všechno odehrává. Každoroční přednáška o meteorech měla letos i jedno hmatatelné překvapení, když mezi posluchači putoval z ruky do ruky kousek železného meteoritu z argentinského Campo del Cielo.
Myslím, že největším symbolem Expedice jsou osobní stany, které se na čtrnáct dní rozestaví v koutě fotbalového areálu, ale patří k ní i dalekohledy na hrací ploše, a to, že se celý tábor dvakrát denně přesouvá na jídlo do Hvozdu.
Kromě soukromých stanů se staví také velký modrý stan hvězdárny, který měl dříve své dané místo hned vedle betonové plochy před verandou. Tohle místo ale letos zabrala nová prolézačka se skluzavkou a houpačkami pro děti, a tak se hvězdárenský stan musel přestěhovat o kus dál.
Expedice se také neobešla bez pár pohrom, při kterých to schytaly hned tři stany a tábor si tak prošel prvními zkouškami odolnosti. Hned první večer poryv větru přiklopil hvězdárenský stanový přístřešek přímo na stan Jirky Poláka. Jirkův stan boj nepřežil, zatímco přístřešek si odnesl jen trhlinu ve střeše. A třetí, Romanův stan, dostal zabrat od letadélka mladších účastníků. To místo na louku zamířilo přímo mezi stany, a jeho vrtule do plachty nastříhala rovnou řadu děr. Ale co by to bylo za dlouhodobější akci, kde by vše šlo podle plánu a bez žádných nepředvídatelných okolností.
Astronomický život v Bažantnici má svůj vlastní rytmus, který určuje hlavně počítač a obloha. Velkým krokem vpřed pro nás meteoráře byla nová zapisovací aplikace od Pepy Doležala. Každý, kdo někdy po probděné noci přes den se zavírajícíma se očima přepisoval papírové protokoly, které v některých případech náročností připomínaly spíše hlavolam, musel ocenit možnost zadávat data rovnou pod hvězdami. Systém se letos skvěle osvědčil a ušetřil nám spoustu práce, i když papírové záznamy s námi pro jistotu na louce zůstaly jako věrná pojistka.
Úplnou novinkou byl také program zaměřený na sledování letního orientačního trojúhelníku, díky kterému jsme si naplno uvědomili, jak moc začíná být na oběžné dráze těsno. Tento program totiž spočíval v zaznamenávání a počítání družic (včetně těch na hranici viditelnosti, nazývaných „hajtry“), letadel a meteorů, které proletěly touto specifickou částí oblohy nebo se v ní přímo objevily. Za necelé dvě hodiny pozorovatelé v téhle části oblohy napočítali víc než stovku družic.
S počasím jsme si letos často nevěděli rady. Během jedné noci se někdy několikrát vyjasnilo a zase zatáhlo, takže nebylo jednoduché rozhodnout, jestli ještě čekat, nebo jít spát. Takovým nocím mezi sebou říkáme hybridní. Občas se čekání vyplatilo a pozorovalo se ještě dlouho po půlnoci.
Pozorování nám občas zpestřila i pozemská technika, jako nová montáž od Skywatcheru, kterou Michal Bareš zkoušel na krátké expozice, nebo robotický Unistellar.
Přes den se astronomie přestěhovala převážně do myšárny, ale zůstala i na louce, kde jsme sledovali naši nejbližší hvězdu.
Jedno odpoledne jsme porovnávali obraz Slunce v šesti chromosférických dalekohledech a jako král kontrastu z nich nakonec vyšel velký Heliostar. Fotografové pak v průběhu Expedice skládali parádní snímky mlhovin a galaxií, které ulovili za jasných nocí, zákrytáři se mohli radovat aspoň z jednoho úspěšného zákrytu hvězdy planetkou. Ten dokonce trval dvakrát déle, než se původně čekalo.
Expedice není uzavřená jen pro účastníky. Každý rok se koná večer pro veřejnost, kterým místním děkujeme za vstřícnost. Letos přišlo zhruba třicet návštěvníků na přednášku o tom, jak se vyznat v předpovědích počasí, což se vzhledem k letošnímu počasí hodilo asi víc, než jsme čekali. Kdo dorazil s předstihem, mohl si ještě před jejím začátkem prohlédnout v dalekohledech úzký srpek Měsíce a jasnou Venuši.
K Expedici ale patří hlavně lidé a příhody, které se pak ještě dlouho po skončení tábora vypravují.
Myslím, že někteří z nás už teď rádi vzpomínají na Pata a Mata, kteří si byli nad ránem jistí, že pozorují Mars, a mobilní aplikace jim pak ukázala, že celou dobu koukali na Aldebaran. Nebo na kouzelné zmizení jednoho účastníka při nástupu, kdy se ztratil tak dokonale, že vedoucímu trvalo minutu, než ho našel. Schoval se totiž za židli, na které visel ručník. Krásná byla i večerní stopovačka za poklady, během které se v přilehlém lesíku pořádně zabloudilo, nebo slavnostní přivítání půlnočky, posledního autobusu dne, na které se sešlo zhruba patnáct lidí.
Když obloha nepřála, tábor rozhodně neutichl. Na zápraží se hrálo na kytary, v myšárně deskovky i počítačové hry a někdy jsme si pustili film. Několikrát došlo i na oheň s opékáním buřtů.
Své kouzlo mělo i táborové stravování. Společná jídla ve Hvozdu přes den střídaly návštěvy místního obchodu a jedení nanuků na schodech.
Letos nám příroda přála, a tak se z lesa nosilo poměrně velké množství hub, a to hlavně v porovnání s předešlými roky, kdy v lese nebyly skoro žádné. Kromě těchto dárečků od matky přírody, které byly použity nejen na sušení, ale zároveň i k přípravě čerstvého houbového rizota, se v myšárně o půlnoci smažilo churros. V družstevní jídelně nás jednou kuchařky pohostily meruňkovými knedlíky, ve kterých zůstaly pecky, a místními velkými rozpeky, pro které se ve Hvozdu ujal gramatický unikát „ta vdolka“. Poslední večer pak místo tradiční vinné klobásy překvapilo chilli con carne v takových porcích, že cesta zpět přes strniště k závěrečnému ohni byla pro plná břicha spíš zkouškou vůle.
Závěrečné balení nás ale ve čtvrtek ještě trochu prověřilo. Vedoucí Expedice sice lidi strategicky rozdělil na uklízeče a nakladače, jenže u plzeňské hvězdárny dělníci zrovna asfaltovali celou příjezdovou křižovatku. Auta s astronomickou technikou tam nesměla vjet, což byl samozřejmě problém. Astronomům, kteří techniku převáželi, tedy nezbývalo nic jiného než těžké bedny, dalekohledy a masivní závaží tahat ze vzdáleného parkoviště v rukách pěšky celý kilometr daleko. Tato vzdálenost pod horkým sluncem jim dala pěkně zabrat, a když naši astronomičtí stěhováci odnesli náklad z osobních aut pěšky až ke hvězdárně, následně už silničáři pustili k hvězdárně i auta, včetně služební Toyoty.
I přes tuto nemilou komplikaci jsme ale zvládli areál v Bažantnici v pořádku předat. Že se sem příští rok vyplatí vrátit, potvrdil letošní ročník, ve kterém se podařilo zrealizovat všechny popsané novinky. Už teď se těšíme, co vymyslíme za rok.
