Letní astronomické praktikum, známější spíše jako Expedice, je astronomický tábor, pořádaný Hvězdárnou v Rokycanech a Plzni. Jak taková akce probíhá, si můžete přečíst v tomto deníku.
Den 1, pátek 10. července 2026
Z běžného osazenstva Expedice sice nepatřím mezi desetiletími ostřílené táborníky, na druhou stranu však nejsem ani úplný zelenáč. Letošní astronomické praktikum se řadí jako mé již osmé, s loňskou přestávkou vynucenou školními povinnostmi a rekonvalescencí po operaci. Přesto mám však pocit, jako bych jela na Expedici poprvé. A když se nad tím tak zamyslím, v celé řadě věcí se o „poprvé“ vlastně opravdu jedná.
Poprvé se letos chystám na Expedici úplně sama ve svém (spolu)bydlení, nikoliv v pokojíčku u rodičů, a nezodpovídám tak pouze za sebe a své věci. Můj dnešní den se tedy skládá nejen ze samotného balení na Expedici, ale také z výletu do supermarketu a následné cesty zpět s náloží 15 kilogramů minerálních a perlivých vod v batohu na zádech. Z úklidu všech společných prostor bytu, mytí nádobí a vynošení obsahu všech košů. Ze skládání několika praček prádla a zalévání květin. A především ze zpracování či zbavení se veškerých potravin z lednice, které by během mé dvoutýdenní nepřítomnosti zřejmě získaly vlastní volební právo a začaly se v bytě pokoušet o vyhlášení autonomního území.
Poprvé ve fotbalovém areálu v Bažantnici uvidím novou myšárnu, tedy budovu, kterou táborníci využívají k podávání svačin, a také jako doupě deskových a počítačových her. Původní myšárna rok od roku více a více posouvala své těžiště od středu k jedné straně, elektroinstalace vztyčovala varovný prst při každém zapnutí konvice a rozmístění děr v podlaze musel mít každý expedičník pro noční pohyb bez úrazu pečlivě zmapované. V loňském roce původní budovu nahradila zcela nová dřevostavba s fungl novým vybavením, vzhledem ke své loňské absenci jsem ji však zatím vždy viděla pouze na fotografiích.
Poprvé se také na Expedici dopravuji sama. Z řízení mám opravdu velký respekt a dosud jsem vždy využila řidičských schopností a ochoty svého tatínka (rovněž ředitele hvězdárny, mnohým z vás jistě známým pod přezdívkou Myšák). Letos se však čas mého odjezdu z Bažantnice překrývá s dovolenou obou mých rodičů. Kilometrů nemám odřízeno mnoho, odvahy mám ještě méně, mám ale automatickou převodovku a na kufru nalepené Zetko. Tak snad to přežiju.
Představa je tedy následující. V klidu důkladně poklidím, zkontroluji dle roky prověřeného seznamu, zda jsem si sbalila vše potřebné a v dostatečném časovém předstihu vyjedu tak, abych bez stresu pohodovým tempem dorazila do Bažantnice mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Nástup je v šest, to si ještě stihnu i postavit stan a vyložit věci.
Nuže, byt opouštím ve stavu lehce odpovídajícím průletu tornáda páté kategorie. V čase pět hodin a několik minut startuji auto v Plzni a již od třetího semaforu si vybavuji, co vše jsem si zapomněla sbalit. Kolony aut projíždějící Plzní ještě vydýchám. Od hospody U Krystlů na Nové Hospodě na klikaté okresce vedoucí do Bažantnice už svírám volant tak, že mi bělají klouby. Poté, co mě při mé vražedné rychlosti (v nejhorších zatáčkách dosahující průměrně tak 40 km/h – ano, na devadesátce mimo vesnice) s důraznou gestikulací řidiče předjíždí třetí auto, se zakusuji do palubní desky a předstírám svou existenci v podobě suché větve.
Do Bažantnice dorážím v 17:43. Z řízení propoceným tričkem se přilepuji na lavičku na zápraží a odlepuji se až o hodinu později po konci nástupu. Úvodní monolog vedoucího praktika Lukáše poslouchám spíše na půl ucha, přeci jen všechny organizační záležitosti jsou každý rok stejné nebo alespoň velice podobné. Z mírné letargie mě však vytrhává zcela neotřelý a neuvěřitelný výjev. Za houpačkami a skluzavkou (další nové vybavení bažantnického fotbalového areálu) postavený velký modrý stanový přístřešek hvězdárny se s poryvem větru klopí na svou zadní stranu. Jelikož je postaven kolmo k řadě soukromých stanů za ním, nezastavitelně směřuje tímto směrem a přistává na prvním z nich, na stanu Jirky Poláka. S vážným tónem v textu je nutné zmínit, že Jirkův stan je bohužel zcela zničený, hvězdárenský stanový přístřešek má trhlinu na střeše.
Vzpomínáte, jak jsem chtěla do Bažantnice dorazit s dostatečnou časovou rezervou, abych si svůj stan postavila ještě před nástupem? Nevadí, třeba se během cesty na večeři do hvozdecké hospůdky postaví sám.
Nepostavil. Po návratu tluču kolíčky do země jako datel přes půl hodiny. To není trávník, to je beton. Ještě že byla k večeři velká nálož řádně pocukrovaných palačinek s marmeládou. Více než polovina kolíčků drží v zemi na čestné slovo. No, zatížím stan taškami a snad neodletí… jinak nemá Myšák v neděli kde spát.
Pokud jste si mysleli, že pohromy, týkající se stanů v táboře, dosáhly svého maxima, jste na omylu. Skupina mladších táborníků si na Expedici přivezla model letadélka na dálkové ovládání. Po návratu z večeře se s ním s jistotou Doolitlovy bombardovací letky odlepují od země. Kouká se na to hezky a kluci jsou opravdu šikovní. Tedy byli. Do chvíle, než si to letadélko zamířilo přímo do stanového městečka. Tentokrát se do cesty připletl stan Romana Čečila a z tohoto nerovného boje s vrtulí letadla si odnesl šest přesně za sebou umístěných řezných ran nad předsíňkou. Jako když nařezáváte boky špekáčku před opékáním.
Suma sumárum máme tedy v táboře tři poničené stany. Nevadí, jdeme pozorovat a spravíme si náladu. Počasí nám opravdu přeje a předpovídá dokonce sedm pozorovacích nocí za sebou. Nováčky si bere pod křídla Lukáš a jen co se zešeří, začínají se věnovat AAPO, tedy základní orientaci na obloze nebo vyhledávání objektů dle Karkoschkova astronomického atlasu. Jirka Polák se se svým dalekohledem věnuje pozorování zákrytů hvězd planetkami. Výrazně se letos rozrostla skupina věnující se astrofotografii, brzy se tedy jistě můžete těšit na spoustu krásných fotek.
Naše meteorářská skupina se vydává na louku jako poslední. Přeci jen potřebujeme k vizuálnímu pozorování meteorů skutečně co největší tmu a dlouhé červencové dny nám příliš nehrají do karet. Příprava stanoviště jde zcela hladce do chvíle, kdy Dita Větrovcová zjišťuje, že si zapomněla poměrně zásadní část výbavy. Spacák. Balíme tedy Ditu do několika dek a doufáme, že při pozorování příliš neprochladne. Protože je letos Expedice výjimečně již v červenci, jsou navíc aktivní pouze tři meteorické roje, a to s frekvencí 3 – 5 meteorů za hodinu. Ditu tedy čeká opravdu dlouhá noc.
Pozorování meteorů je nakonec co do počtu záznamů výrazně úspěšnější, než kdokoliv z nás očekával. Zajímavé je, že větší počet pozorovaných meteorů bychom rádi zařadili mezi Perseidy, tento meteorický roj však ještě nemá být aktivní. Tato situace postupně vede k rozštěpení meteorářské skupiny na dva tábory. První tábor lobbuje za to, aby byly tyto meteory zařazeny mezi Perseidy, ten druhý je nekompromisně řadí mezi sporadické meteory (tj. bez rojové příslušnosti).
Meteoráři dochází usmíření během půlnoční svačinky nad polomáčenými sušenkami a hrnky čaje. Společně s většinou osazenstva tábora se po svačince již k pozorování nevracíme, neb oblohu výrazně prosvětlil vycházející Měsíc. Jako poslední se okolo třetí hodiny ranní do svých pelíšků zavrtávají astrofotografové a zakončují tím první den celé Expedice a také první úspěšnou pozorovací noc.
Hana Rottenbornová, foto Václav Kalaš
Den 2, sobota 11. července 2026
Druhý den Expedice 2026 začal bez budíčku, protože první noc probíhalo pozorování. K snídani (na kterou jsem se nedostavil včas) byly chleby s pomazánkou a již tradiční expediční čaj. I přes skvělé pozorovací podmínky předchozí noci bylo překvapivě málo výsledků ke zpracování, a tudíž se dopoledne vezlo v poklidném úklidu věcí, které zůstaly po pozorování na hřišti. Výjimkou byl Ondra Faifr, kterému se z předchozí noci povedlo vyfotit M 16 a Jiří Polák, který dělal zákryty.
Kolem půl jedné se vyrazilo na oběd do Hvozdu, a protože Kačka Hauerová zůstávala v táboře, mohla služba jít s ostatními. Jako každý rok byla cesta mezi poli rozpálená a účastníci Expedice se pomalu vlekli do kopečku do místní hospody za konstantního povídání. Tam na ně čekala česnečka s krutonky a rizoto.
Po obědě nastala chvíle klidu, která ale byla narušena vedoucím Expedice Lukášem Winklerem, který svolal přednášku o pozorovacích programech. Ačkoliv sliboval prezentaci, tak jsme dostali jen povídání u vyfoceného seznamu z nástěnky. Nutno ovšem poznamenat, že ačkoliv z neexistence prezentace byla morálka účastníků zcela zdrcena, přednáška byla jasná, informativní i vtipná. Byly zde odhaleny i akce jako plánované čtvrteční porovnávání chromosférických dalekohledů. Zbytek odpoledne byl potom volný program, což pro naši skupinku znamenalo pokusy o optimalizaci nové aplikace na pozorování meteorů a debatování o nesmrtelnosti chrousta.
Svačinka proběhla dříve, protože na večeři jsme museli také vyrazit dříve. Tradiční nástup byl přesunut až po večeři. Večer jsme se opět odebrali do hvozdecké hospody, kde byly k večeři těstoviny se sýrem. Teprve po návratu proběhl nástup a poté už začala i přes nepříznivě vypadající oblohu příprava na pozorování.
Tuto noc zůstala jediná meteorářská skupina ve stejném složení a AAPO také zůstalo okolo Lukáše, ale lehce se rozšířila astrofotografická skupina o Kačku. Ačkoliv se nám na oblohu celou dobu cpaly mraky, tak jsme vytrvali a měli jsme skoro půlku noci relativně čisté nebe. Největší pokroky byly ve skupině astrofoto, kde po neúspěchu předchozí noci nastal konečně průlom ve focení M 27, takzvané „Činky“ s foťákem na dalekohledu a M 16 na dalekohledu s kamerou G2 a autoguiderem.
Konec pozorování nastal příchodem velké spousty vysoké oblačnosti kolem půlnoční svačinky, což znamenalo konec dne a vyhlášení spánku.
Vojtěch Janda, foto Ondřej Faifr
Den 3, neděle 12. července 2026
Většina expedičníků měla velmi pomalé ráno, které se neslo v duchu zatažené oblohy. Kdo byl ale čilý a na snídani dorazil kolem deváté ráno, mohl potkat Ditu.
Nejednalo se ovšem o naši Ditu, nýbrž čtyřnohou – pejska plemene staroanglického ovčáka, který přišel zkontrolovat vnitřní stav myšárny. Tato návštěva ale neměla dlouhého trvání, jelikož Dita byla doprovázena svými dvounohými páníčky, kteří ji zase rychle zpacifikovali a odvedli si ji pryč.
Po dobrovolné snídani následovala přednáška Damiena Špuláka zaměřená na pozorování meteorů. Ta sloužila hlavně jako úvod pro nováčky, ale své si tam mohli najít i zajetí meteoráři. Damien si totiž přichystal překvapení v podobě menšího železného meteoritu z argentinského Campo del Cielo, který nechal po myšárně kolovat.
Hned po přednášce se většina expedičníků vydala na oběd. Já jsem zůstala v táboře, abych ho hlídala, usazená mezi šatnami domácích a hostů. V tu chvíli už bylo i počasí plně probuzené a sluníčko si na plachtách od dalekohledů hrálo a házelo prasátka.
Po návratu z oběda většina účastníků volila klidnější režim. Někdo zpracovával data z meteorů a astrofotografie z předešlé noci, jiní si dopřáli odpočinku a někdo dokonce i pracoval.
Byli zde ale také lidé, kteří byli aktivní, a tak se jeli smočit a podívat se na Porajt, kde využili i možnosti dát si něco dobrého na zub v podobě hamburgeru, cibulových kroužků či jiných dobrot.
V průběhu celého dne se nám i lehce pozměnila sestava Expedice, protože někteří odjeli, jiní zase přijeli.
Odpoledne následovala druhá meťasová přednáška Pepy Doležala, tentokrát ovšem zaměřená na jeho nový systém pro zapisovatele, který nám ušetří čas odstraněním nutnosti přepisovat data z papíru do počítače. Na jejím konci pak dále proběhla krátká debata o měření MHV (mezné hvězdné velikosti).
Po přednášce se expedičníci rozešli po svém – v kempu se mimo jiné začala hrát desková hra Mysterium, ve které jsme řešili sto let starou vraždu Aničky Perdokové, jejíž duch se přes noc zjevil ve Warwickém panství. Nakonec se nám ale případ nepodařilo úplně rozlousknout. Přesto ale věřím, že příště už budeme lépe připraveni.
Když se schylovalo k večeru, počasí vypadalo, že se mu chce spát stejně jako některým z nás, nakonec si to ale rozmyslelo a nechalo nás v noci astronomovat.
V noci se také poprvé měřilo MHV u většího počtu pozorovatelů, a to pomocí obrazců 7 a 14. Cílem bylo zjistit vhodnost těchto obrazců v porovnání s tmavou oblohou pro naše místo a následně jejich vhodnost i pro samotného pozorovatele.
Měření se účastnila celá osmičlenná meteorářská skupina včetně zapisovatelky Hany Rottenbornové, které se kromě tohoto měření podařilo i zbytek noci využít k tomu, že ji z pozorovatelského hlediska využila na maximum.
Astrofotografové se tohoto měření neúčastnili kvůli bílému světlu z naší techniky, které nás oslepovalo a znemožnilo pozorovat slabší objekty na obloze pouhýma očima. Kromě toho některé z nás přestala poslouchat technika, což se týkalo především Pepy Doležala, který si nejspíš tuto smůlu přebral ode mě z předešlé noci. I tak se mu ale podařilo udělat krásnou fotku Orlí mlhoviny a Sloupů stvoření.
Kateřina Hauerová, foto Václav Kalaš
Pat a Mat pozorují, aneb co všechno se může stát v půl čtvrté ráno
Pat a Mat poctivě pozorovali do brzkých ranních hodin, Honza z Pardubic je navíc motivoval tím, aby vyčkali do východu Měsíce. V té době byly už nad obzorem Plejády a pod nimi načervenalá hvězdička (pojďme ji v našem příběhu nazývat „horní hvězdou“).
Všem výše vyjmenovaným pozorovatelům bylo jasné, že se jedná o hvězdu Aldebaran ze souhvězdí Býka, protože právě v tomto souhvězdí se Plejády nacházejí. O několik desítek minut později se nad obzorem objevila další načervenalá hvězdička (pojďme ji nazývat „dolní hvězdou“).
Honza přišel s myšlenkou, že by to mohla být planeta Jupiter, Mat ho opravil, že určitě ne, protože se Jupiter nachází v blízkosti Slunce a nepůjde po celou dobu Expedice vůbec pozorovat. Mat navrhl, že by se mohlo jednat o hvězdu ze souhvězdí Orion, postupně ho napadlo „rameno Oriona“ (hvězda Bellatrix) a „hlava Oriona“ (hvězda Meissa).
Hlavu Oriona Honza okamžitě zamítl s konstatováním, že ta hvězda není tak jasná. Po této debatě se Honza vzdálil, Pat a Mat se dali opět dohromady. V tom Mata napadla spásná myšlenka, „dolní hvězdou“ je planeta Mars. Zdálo se mu totiž divné, že by Býk a Orion byli na obloze tak blízko sebe. Pat a především Mat měl nefalšovanou radost, že nachytají Honzu v nedbalkách (a lehké neznalosti).
Oba kutilové se dohodli, že Honzovi nic neřeknou a nechají si to až na ráno. Aby jejich argumenty byly neprůstřelné, uvědomili si, že si musí svoji myšlenku ověřit. Pat už mířil na „dolní hvězdu“ dalekohledem, oba šikulové se shodli, že se jedná o planetu Mars, oba věděli, že je teď daleko od Země, takže v dalekohledu nebyla vidět jako typický kotouček. Načervenalé to však bylo, světlo bylo klidné (to je také typický znak planet – jsou výrazně blíže než hvězdy). Pat si ale všechno ještě chtěl ověřit v mobilní verzi aplikace Stellarium. Otevřel ji a div mu nevypadly oči z důlků. „Dolní hvězdou“ byla hvězda Aldebaran, „horní hvězdou“ byla planeta Mars. Okamžitě to sdělil Matovi a prohlásil: „To je jako Pat a Mat.“
Oba kutilové propadli několikaminutovému smíchu, div že nevzbudili ostatní účastníky, kteří již ukončili svá pozorování dříve. Po vydýchání se dohodli, že napíší scénář, který jste si právě přečetli.
V každém správném dílu …A je to! je pocit dobře odvedené práce – pro nás byl odměnou vycházející srpeček Měsíce, který se šikovně trefil mezi stromy. V legendárním seriálu však těsně před závěrečnými titulky dojde většinou ke katastrofě, která vše dobře vykonané znehodnotí. Stalo se něco takového i nám? Šli jsme si lehnout po čtvrté hodině ranní, za pár hodin nás (především Mata) nenechalo vyspat vycházející a nemilosrdně hřející Slunce.
Pokud se někdo ztratil, jaké všechny nebeské objekty v historce vystupovaly (nebo jsme si alespoň mysleli, že by vystupovat mohly), zde najdete jejich přehled:
„Horní hvězdou“ byla ve skutečnosti planeta Mars, která však všemi pozorovateli byla považována za hvězdu Aldebaran (až do kouknutí do Stellaria o tom nikdo nepochyboval).
„Dolní hvězdou“ byla ve skutečnosti hvězda Aldebaran, která byla postupně považována za planetu Jupiter, hvězdu Bellatrix („rameno Oriona“), hvězdu Meissa („hlava Oriona“) a nakonec za planetu Mars. Ani pohled do dalekohledu nepomohl, od ostudy nás zachránilo až Stellarium.
autoři historky: Lukáš Winkler (Mat) a Milan Dočkal (Pat)
Den 4, pondělí 13. července 2026
Po třech pozorovacích nocích po sobě jsem, stejně jako všichni ostatní, doufal v řádný a zasloužený spánek, bez jakéhokoliv vyrušení alespoň až do devíti ráno. Tato touha však zemskou atmosférou nebyla vyslyšena, jelikož mezi mým stanem a žárem Slunce nebyl ani jeden mráček – již v půl páté ráno jsem byl probuzen nesnesitelným horkem. Pokusil jsem se mu vzdorovat rozepnutím spacáku, v němž jsem ležel, ve snaze se vrátit do říše snů, avšak nebylo mi dopřáno. Až do deváté hodiny jsem se ve snaze znovu usnout převaloval ve stanu, až jsem to vzdal a vylezl ven. Není tedy nutné konstatovat, že s necelými čtyřmi hodinami spánku jsem nebyl zrovna připraven podat nejvyšší výkon v disciplíně bytí fungujícím člověkem.
Dobelhajíc se do myšárny, na nové kuchyňské lince jsem spatřil již připravenou snídani a několik ranních ptáčat, která nejspíš potkal stejný osud jako mě, ne-li horší. Vzal jsem si tedy chleba s paštikou a posadil se na židli vedle Pepy Doležala, lamentujícího nad neúspěchem z předchozí noci.
Snaha probrat se probíhala snad po celé dopoledne, společně s dalšími táborníky, kteří se postupně dostávali ze svých stanů a vykonávali osobní hygienu. Jelikož byl pracovní den, znamenalo to také brzký odchod do zemědělského družstva ve Hvozdu, kde na nás čekal mexický guláš. Náladu nabouranou horkým ránem mi však napravil nanuk zakoupený v místním COOPu.
Krátce po jedné hodině odpolední se k účastnictvu Expedice přidala Kristýna Mičková, s níž sdílím stan. Po jejím příjezdu jsme se spolu šli projít do lesa hned vedle tábořiště, zatímco někteří jiní účastníci si odjeli užít odpoledne k Černému rybníku neboli „na Porajt“ (dle názvu místní hospody). S Kristýnou jsme se vrátili až ke druhé hodině odpolední, kdy začínala přednáška Michala Rottenborna na téma pozorování zákrytů planetek pomocí dalekohledu Unistellar. Přednáška obsahovala jak detailní popis užití Unistellaru, tak srovnání predikce zákrytů pomocí stránek dalekohledu s klasickou predikcí užívanou dříve. Na přednášce byl krásně vidět pokrok, kterým si předvídání zákrytů planetek od devadesátých let prošlo, hlavně co se přesnosti predikce týče.
Po přednášce pokračovala volná zábava, dále pak i debata o tom, zdali se bude dnes pozorovat či ne. Veškeré předpovědi ukazovaly, že oblačnost, která se nad Bažantnicí přes den přesunula, zde i zůstane, přesto však měl Lukáš Winkler na nástupu naději, budeme tedy vyčkávat. Vyčkávání nám zatím ukrátila večeře, která obnášela čínu s rýží. Po návratu z večeře se se ztmavujícím se nebem jal Lukáš prezentovat inventář Hvězdárny, tedy několik binarů, které byly na Expedici přivezeny.
Po této akci se dále očekávalo, jak se počasí vyvine. S časem se opravdu hvězdy ukázaly, avšak vidět byly jen skrze vrstvu vysoké oblačnosti s menšími oblastmi, kde nebylo vůbec nic. Pro mě, jakožto zarytého meteoráře, to však nestačilo, jelikož potřebujeme opravdu čistou oblohu, v našem zorném poli musí být volno alespoň 80 % oblohy. Průsvitná oblaka nám navíc velmi snižovala viditelnost, což nám také omezovalo možnost pozorovat.
Ne všichni jsou však meteoráři a někteří z nich, konkrétně pozorovatelé zákrytů hvězd planetkami byli stále v očekávání dvou zákrytů, které se měly po půlnoci uskutečnit, bohužel však s negativními výsledky. Po jedné hodině po půlnoci však i ta trocha oblohy, která byla vidět, vzala za své a všichni astronomové šli spát.
Damien Špulák, foto Václav Kalaš
Den 5, úterý 14. července 2026
Protože se věnuji téměř výhradně pozorování meteorů, předchozí noc byla pro mě na letošní Expedici první nepozorovací. Možná se divíte proč, když v popisu předchozího dne najdete, že nebylo úplně zataženo? Pokud jste si to nepřečetli ve včerejším deníku, zopakuji vám to ještě jednou trochu jinými slovy. Za prvé meteoráři potřebují co nejtmavší oblohu, aby viděli i slabé meteory. Za druhé se nesmí pozorovací podmínky příliš měnit, a to po dobu minimálně jedné hodiny. Takový je totiž nejkratší interval, aby pozorování meteorů mělo nějaký smysl a dalo se odeslat do mezinárodní databáze. No a předešlou noc nebyla splněna ani jedna podmínka. Většinu nebe pokrývala vysoká oblačnost, ve které zanikaly slabé objekty. Kromě toho se tam rychle pohybovala střední oblačnost, která náhodně zakrývala různé části oblohy. Takže na meteory byla noc naprosto nepoužitelná a mohl jsem jít spát už kolem půlnoci. Ještě před tím jsem ale nezapomněl pozdravit poslední noční autobus – oblíbenou půlnočku.
Ráno mě překvapilo, že mě ze spacáku nevyhání sluneční svit a horko. Naopak bylo nezvykle chladno, takže jsem se musel více zavrtat do spacáku. Když jsem později vylezl ze stanu a zaostřil na oblohu, viděl jsem ji celou pokrytou mraky. I tento stav je pro letošní expediční rána neobvyklý.
Po areálu se pohybovalo jen pár živých expedičníků, zbytek tábora ještě sladce pochrupkával. Odemkl jsem si myšárnu a začal pracovat na počítači. Postupně se do ní začali trousit další jedinci, kteří se nemohli dočkat snídaně. Jedním z nich byl Jirka Polák, který měl takový hlad, že si ji začal raději připravovat sám. Pak dorazila služba, respektive jen její polovina, začala vařit čaj a mazat rohlíky.
Po vydatném najezení jsem se věnoval tomu, co meteoráři nejvíce nesnáší. Je to kontrola, zda data, naťukaná do počítače, souhlasí s papírovými protokoly. Tuto činnost by měl odbourat už jednou zmíněný nový program Pepy Doležala, který se letos na Expedici testuje. Pomocí něj by se pak meteory zaznamenávaly do počítače přímo během pozorování. Ještě ale není úplně dokončen, takže se zatím bez ručního datlování a následné kontroly neobejdeme.
Po zjištění, že odtokové kanálky ve sprchách příliš nefungují, se je ženské osazenstvo jalo čistit. Vybavilo se žlutými rukavicemi a dalšími pomůckami a vydalo se likvidovat letité zásoby špíny. Záhy se k nim připojil Honza Mocek, který z hřiště přitáhl hadici, že provede důkladný průplach. Dílo se podařilo a po nějaké době už voda začala opět správně odtékat.
Krátce po jedenácté hodině vyrazil téměř celý tábor do Hvozdu na oběd. V areálu jsme zůstali jen tři: Katka, která si jídlo vaří sama a já s Ditou. Rozhodli jsme se totiž, že dnes před stravou v zemědělském družstvu dáme přednost pizze v Manětíně. A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Po výborné pizze a zmrzlinovém poháru jsme se ještě zastavili na vyhlídce u Valdměřic, a pak se opět vrátili do Bažantnice.
Do tábora jsme dorazili už za deště. V myšárně ještě probíhala debata k předchozí přednášce o novém pozorovacím programu. Jeho cílem má být zaznamenávání pohybujících se objektů v letním orientačním trojúhelníku. Jedná se o letadla, družice a samozřejmě i meteory. Debata byla dlouhá, bouřlivá a skončila až těsně před čtvrtou hodinou, kdy služba začala chystat svačinu. V té době už déšť zase ustal.
Po svačině byl vcelku volný program, takže se všichni rozprchli různými směry a věnovali se činnostem dle vlastního uvážení. Sešli jsme se až na tradičním nástupu, kde Lukáš Winkler podal pravidelné hlášení a naplánoval akce na další den. Na konci nástupu přečetl povídku podle skutečné události, která je zveřejněna jako bonus u třetího dne expedičního deníku.
Následoval přesun do Hvozdu na večeři. Nejdříve se trochu koketovalo s variantou, že by se jelo auty, protože nás mohl cestou zaskočit déšť. Nakonec se ale většina rozhodla, že to riskne a půjde pěšky. Já byl jedním z mála, kdo jel autem, hlavně proto, že jsem si chtěl vyzkoušet jízdu s automatickou převodovkou. Jízda proběhla bez problémů a nedošlo k žádným škodám.
V hospodě nám mobilní aplikace ukázaly, že přeci asi nějaký déšť přijde, takže se všichni rychle najedli, zaplatili a zahájili urychlený přesun zpět do tábora. Tam jsme úspěšně dorazili ještě suchou nohou. Déšť pak opravdu přišel, ale to už jsme byli v bezpečí areálu fotbalového hřiště. Přidalo se pár blesků a hromů, které jsme sledovali ukryti pod střechou ze zápraží.
Postupně se vytvořilo několik skupinek. Pár táborníků popadlo zpěvníky, kytary a začalo muzicírovat. Jiní se věnovali společenským hrám. Další si pustili film a někteří jen tak debatovali o všem možném. Později déšť ustal a obloha se trochu rozjasnila. Byly však vidět jen ty nejjasnější hvězdy, zbytek byl utopen v poloprůhledné oblačnosti. Navíc se občas přihnala vlna mlhy, která na chvíli zahalila celé hřiště.
Opět byl čas se podívat na předpovědi. Ty ukazovaly, že situace nebude stabilní a dříve nebo později se výrazně zhorší. Na betonový plácek se vydalo pár nadšenců, kteří začali počítat objekty v letním orientačním trojúhelníku. Michal Bareš vytáhl dalekohled a sledoval různé objekty. Zbytek tábora se postupně ukládal ke spánku. I já jsem tak udělal.
Až druhý den jsem se dozvěděl, že obloha se navzdory předpovědím zlepšila a dalo se nějaký čas poměrně dobře pozorovat. Více se o tom dočtete v zítřejším deníku.
Václav Kalaš, foto Václav Kalaš
Den 6, středa 15. července 2026
Jak slíbil autor zápisu z minulého dne, vrátím se ještě k noci z úterka na středu. Podmínky byly zvečera skutečně špatné a změna nejistá. Proto se pozorování oficiálně nespustilo. Já se přidal ke kytarové skupině na zápraží, ostatní buď něco hráli, dělali na počítači, nebo šli spát. Ale okolo jedenácté hodiny se vyjasnilo natolik, že jsme mohli pokusně spustit jeden nový pozorovací program. Šlo o počítání družic a dalších pohyblivých objektů v letním orientačním trojúhelníku.
Zbylí kytaristé se uchýlili do myšárny, zhaslo se, na plošině se shromáždilo pět pozorovatelů na židličkách a já v roli zapisovatele u stolečku. Před sebou stopky, baterku a dva listy protokolů určených původně na zákresové meteory. A dali jsme se do toho. Bylo to pěkné, bylo to intenzivní. Hned se ukázalo, že nějaké individuální speciality zde nemají místo, všechna napozorovaná data byla výsledkem konsenzu celé skupiny. Aby se zapisovatel v tom rumrajchu hlasů vyznal, zavedli jsme klíčové slovo „START“, které znamenalo, že nový objekt buď vletěl do letního trojúhelníku, nebo se v něm rovnou objevil. Další klíčové slovo bylo „hajtra“, označující satelit na hranici viditelnosti – 5 nebo dokonce 5,5 mag (a že jich, na rozdíl od pozorování meteorů, bylo vidět hodně). Postupně se dva pozorovatelé odebrali na kutě, a tak počet aktivních jedinců klesl na tři, před koncem mě Lukáš vystřídal u zapisování. Nic z toho nemělo vliv na výsledky pozorování.
A jaké výsledky to jsou? Za hodinu a tři čtvrtě, tedy 105 minut jsme v letním trojúhelníku viděli 106 družic, čili skoro přesně jednu za minutu. Z toho asi ¾ letěly od západu na východ, zbytek od jihu nebo severu. U pár kusů ze severozápadu jsme si nebyli typem dráhy jistí. Jedna družice letěla od východu neboli retrográdně, a navíc měnila periodicky jasnost. Dvě družice se projevily jako jeden nebo více záblesků. Jedna družice hodila „prasátko“ cca -3 magnitudy a nám starším připomínala dávné sluneční odrazy od antén družic Iridium. Přelet ISS, který se časově trefil do našeho pokusu, sice vedl přes letní trojúhelník, ale stanice zmizela v zemském stínu dříve, než do něj vstoupila a nebyla tak započítána.
Ke konci pozorování, tedy kolem místní půlnoci, počet viděných družic znatelně poklesl. Zhruba na polovinu až třetinu předchozích čísel, protože už i ve výšce oběžných drah je Slunce zapadlé. Družice letící od západu, asi vesměs Starlinky, mají jasnost kolem 4-5 magnitudy, družice na polárních drahách jsou jasnější, typicky 2-3 magnituda.
Kromě toho proletělo letním trojúhelníkem pět letadel (jedno křídlem zakrylo přímo Altair) a tři meteory (a nejméně pět mimo trojúhelník).
Musím říct, že z výsledku mám smíšené pocity. Na jednu stranu mě potěšilo, že moje předpověď, podpořená výpočty, totiž že družic budou „nízké jednotky za minutu“, v podstatě vyšla. Ale jako astronom se bojím, že za pár let budeme na současný stav jen nostalgicky vzpomínat jako na dobu před průmyslovým využitím vesmíru, kdy většina puntíků na nebi byly ještě opravdové hvězdy…
Po čtvrt na dvě se objevila vysoká oblačnost a mlha, která společně s únavou ukončila tuto „trojúhelníkiádu“. Ne ale pozorování jako takové! Mlha zase zmizela, Jirkovi zazvonil budík a on vyrazil na zákryt. Katka a já jsme vytáhli Unistellar a pokusili jsme se pozorování zákrytu přidat, ale vzhledem k tomu, že ani jeden to s automatickým dalekohledem zatím neumíme, tak se náš boj s ovládací aplikací protáhl, až bylo po zákrytu. Tak jsme si udělali cvičné video pole a až pak nám Jirka prozradil, že pro tenhle dalekohled byl tento zákryt příliš rychlý (dalekohled vyžadoval expozici 300 ms). Jirka ovšem zákryt napozoroval a až druhý den zjistil, že mu vyšel 0,48 s, tj. 2x delší, než byla nominální předpověď.
Ještě jsem projel, nebo spíš si nechal projet, Unistellarem vnější planety (bez Jupiteru), abych si ověřil, že se na tenhle typ pozorování dalekohled nehodí, pak jsme uklidili techniku a za svítání šli spát.
Tolik k předchozí noci.
Po noci, která byla trochu jako chytrá horákyně, pozorovací-nepozorovací, byl i budíček „tak něco mezi“. Kdosi u snídaně použil slovo „hybridní“ a tohle označení se ujalo.
V krátkém dopoledni jako obvykle někteří zpracovávali data, ba i programovali, skupinka mladších účastníků na verandě na bedně od Meada zkoušela hrát poker a stavět domeček z karet, přičemž druhá aktivita byla daleko hlasitější.
Na oběd byla dušená mrkev. Venca nad talířem oranžové záplavy, kryjící i masíčko, udělal vtip: „Hm, brokolice – co jsem proti ní kdy měl?“ Ale byl to opravdu jen vtip, bylo to dobré. Jako příloha bylo pečivo kopulovitého tvaru o průměru cca 20 cm, označené v jídelníčku jako TA vdolka. Ptal jsem se expedičníků, jestli jde o místní nářečí, protože u nás v Polabí říkáme TEN vdolek. Tak ano, je to velmi místní nářečí, užívané konkrétně pouze ve hvozdecké jídelně. A navíc se prý jedná o tzv. rozpek. Jeden z účastníků si udělal „hvozdecký burger“, když maso lehce oblemcané mrkví nacpal do rozkrojeného vdolku, vlastně rozpeku. Zbylé rozpeky jsme dostali s sebou a budou zítra k snídani.
V obchodě měli novou várku nanuků značky Twister, navíc ve slevě, koupilo si je hodně lidí, snad ten název neovlivní průběh počasí 🙂
Jak to vypadá v oku hurikánu pak předvedl Milan, když část účastníků opět testovala fyzikální zákony na kolotoči na místním dětském hřišti. Usadil se na nerotující osu a se zenovým výrazem pozoroval další tři jedince obíhající kolem něj ve zběsilé rotaci. Mladí fyzici tvrdili, že dosáhli přetížení 2 až 3 g, ale podle mě to bylo jen 1,4 g. Ukázal jsem jim, jak vypadá Coriolisova síla v praxi – to se vezmou kaménky (malé!) a sedě na roztočeném kolotoči je hodíte směrem na někoho dalšího. Fyzika neinerciální soustavy způsobí, že vržený kamínek z vašeho hlediska efektně zatočí. Jenom je potřeba u toho nevrtět hlavou, aby se vám nemotala hlava a plný žaludek. To by pak zakřivený proud mrkve mohl všem okolo nejen vizualizovat Coriolisovu sílu, ale i vznik úsloví „vrhnout šavli“.
Dnes odpoledne nebyla v plánu žádná přednáška, a tak byl program obvyklý pel-mel činností:
Na bedně od Meada (hvězdářská varianta bedny od whisky) se hrály gravitační piškvorky, Lukáše těžko porazit.
Tonda hrál na foukací harmoniku, například Bugatti step.
Já jsem zpracovával data z „trojúhelníkiády“.
Michal vytáhl dalekohled a pozoroval fotosféru Slunce, kde byly dvě skvrny střední velikosti.
Jirka taky pozoroval Slunce, ale proto, aby otestoval dalekohled na zatmění, které nastane za 28 dní.
Hráči si dali v Myšárně hru Galaxy tracker, kde se staví mezihvězdné lodě.
Na hřišti se postavil dalekohled Meade, takže na zápraží není na čem hrát. Ani piškvorky ani na kytaru.
Křídou jsme na plošině každou hodinu obkreslovali konturu jedné vysychající kaluže. Vznikl tím systém izočar připomínající suk ve dřevě nebo mapu tlakové níže.
Přijel Míra Poláček a rozložil na louce chromosférický dalekohled Heliostar 100 Hα. Na kotoučku Slunce se tak objevil krásný filament a na obvodu nejméně šest protuberancí. Jedna vypadala jako Saturn s prstenci.
Prošel jsem se krátce po blízkém okolí tábora, abych si po roce prohlédl oblíbená místa – šestikmenný strom, trosky perníkové chaloupky, rybník, knihobudku.
Když na nástupu Lukáš určil službou na další den Romana a Milana, udiveně se rozhlédl – Milan tam nebyl. Přitom před pár minutami nikdo nechyběl a nikdo mezitím neodešel… Vedoucí vypadal stále zmateněji, rozhlížel se na všechny strany a vyvolával dotyčného jménem. Mezitím část publika, zejména ta vpravo, evidentně potlačovala úsměvy. Asi po minutě, která se ale zdála o hodně delší, se Milan objevil, nebo spíš zhmotnil přímo na verandě. Trik spočíval v tom, že se při své nevelké postavě schoval za židli, která měla přes opěradlo přehozený ručník. I tak to byl super výkon.
K večeři ve Hvozdě byla roláda s opečenými bramborami, vegetariáni a dietáři dostali meruňkové knedlíky.
Po návratu do tábora jsem zjistil, že těsně před západem Slunce přelétá ISS přes zenit a zorganizoval její pozorování. Ideální je ležet na zádech a nějakým triedrem, zaostřeným předem na nekonečno a těkat kolem zenitu. Už několikrát v minulosti jsem takové pozorování zkusil, a tak vím, že to jde, ale že je to už vyšší liga. Pokusilo se nás o to asi osm, ale jediný, kdo ve 20:43 SELČ, při výšce Slunce 3° nad obzorem stanici viděl, byl Jirka Polák.
Z houstnoucího šera se z lesa vynořily Hanka a Katka a každá v každé ruce nesla několik velikých a současně jedlých hub. Na to, že musely vyrůst ještě před včerejším deštěm, vypadaly pěkné a zdravé (míněny houby).
Měsíc byl dnes den a půl po novu a šance spatřit tenký srpeček nebyla velká kvůli sklonu ekliptiky i ne zcela ideálnímu počasí. Přesto jsem se o to pokusil. Přes strniště jsem došel až na „horní“ silnici k plynovodu. Zajímavé bylo, že i na tomhle, 600 metrů vzdáleném bodě, bylo slyšet hlasy z tábora. Na obzoru pod hustým mrakem nad hvozdeckým družstvem bylo obloha soumrakově červená, ale tenký srpeček jsem nezahlédl. Cestou zpět blikalo v lese za severní brankou světýlko. Byla to Katka, která se snažila hledat houby i v noci.
Oblačnosti během soumraku rychle přibývalo. Nějaké hvězdy sice chvílemi vidět byly, ale situace se měnila tak rychle, že se do pozorování dal jediný pozorovatel. Byl to nezastavitelný Michal Bareš, který fotografoval až asi do dvou hodin. Ale podle jeho vyjádření to za moc nestálo, jen je prý pozoruhodné, že lze získat snímky galaxií i v situaci, kdy není okem vidět nic.
Ostatní se chopili displejů telefonů, na verandě opět provozovalo hudbu duo kytaristů a já. Vrcholem večera pak byla výprava za autobusem – půlnočkou. K silnici se vydalo rekordní množství účastníků, cca 15, a vytvořili salutující špalír po obou stranách silnice.
O půlnoci se mladí astronomové změnili na mladé gastronomy a vytvořili mísu pochoutky zvané churros. Intenzivní vůně se z kuchyňky linula tábořištěm a žhavila chuťové buňky všech, kdo ji ucítili. Ač vytvořeno v primitívních podmínkách myšárny, chutnalo to výborně.
Pak už se opravdu šlo spát. V dáli blikaly blesky bouřek nad Brdy a Prahou. A jestli někdo potřeboval k usnutí bílý šum, mohl si poslechnout cupkání deště na stany mezi druhou a třetí hodinou ranní.
Jan Mocek, foto Václav Kalaš
Den 7, čtvrtek 16. července 2026
Oficiální budíček byl dnes opět vyhlášen kolem deváté hodiny ranní, přestože se předchozí noc nesla v duchu nikoliv astronomickém, nýbrž spíše odpočinkovém, hudebním a gastronomickém. Také já musím zpětně vychválit kuchařský um nejmladší generace letošních expedičníků, intenzivní sladkou vůni včerejších vynikajících churros cítím ze své mikiny ještě dnes. Navzdory posunutému budíčku se větší počet táborníků pohyboval po táboře již více než hodinu před ním. Po mírně deštivé noci jsme se dnes totiž probudili do překvapivě teplého rána a řadu táborníků tak ze stanů vyhnaly vysoké teploty uvnitř.
Při své lenosti a spánkové deprivaci z pozorovacích nocí a pozdních kytarových sedánků jsem se již dostala do fáze, kdy vstávám o tolik déle, že již zcela vynechávám táborové snídaně. Dnes mne ale překvapil a velmi potěšil Roman Čečil. Jakožto služba dnešního dne nejen že připravil vánočky s marmeládou pro celý tábor, ale mně ji donesl přímo do spacáku. A nutno říci, že taková snídaně v posteli se zvukovou kulisou probouzející se venkovské krajiny chutná nejlépe ze všech.
Jako většinu dopolední jsme i dnes čas mezi snídaní a odchodem na oběd využili především ke spáchání takříkajíc „ranní hyeny“. Rutina skládající se ze sprchování (aby nás po dvou týdnech na táboře nemuseli doma oloupat) a čištění zubů vzhledem k velkému počtu táborníků a malému počtu koupelen většinou zabere celé dopoledne.
Z jídelny hvozdeckého zemědělského družstva jsme si dnes odnesli další výslužku. Po včerejších rozpecích nám paní kuchařky věnovaly velkou krabičku výborného dýňového kompotu. Hrachovou polévku a flíčky dále již tradičně následovala návštěva hvozdeckého COOPu. Dnes jsme se zde sešli skutečně ve velkém počtu a uspořádali takřka nálet. Nanuky, sušenky a sladké nápoje jsme všichni začali konzumovat usazení na schodech a na trávníku přímo před obchodem. V terminologii dálkových trekařů, takzvaných hikerů, se jednalo o výjev zcela odpovídající pojmu „hiker trash“.
Poobědové kóma krátce po návratu do tábora oživila nevšední akce, souboj chromosférických dalekohledů. Lukáš Winkler a Míra Poláček na hřišti sestavili celkem šest dalekohledů určených pro pozorování sluneční chromosféry. Jedná se o střední vrstvu sluneční atmosféry, v níž můžeme pozorovat například protuberance či filamenty. Protože ale vyzařuje ve vodíkové čáře Hα odpovídající vlnové délce 656 nm, je pro její pozorování potřeba dalekohledu se speciálním filtrem zvaným etalon. Pásmo propustnosti můžeme u těchto filtrů měnit mechanicky nebo za pomoci změny tlaku či teploty.
V našem souboji byly zastoupeny chromosférické dalekohledy s oběma typy filtru. Úkolem zúčastněných pak bylo porovnat všech šest dalekohledů mezi sebou z hlediska kvality obrazu. Na základě provedeného výzkumu jsme zúčastněné dalekohledy seřadili od nejlepšího po nejhorší následovně:
- Heliostar 100 Hα
- Heliostar 76 Hα
- LUNT 60 mm s mechanickým laděním filtru
- Coronado 30 mm (Lukášem označen jako „lehká trubička“)
- LUNT 100 mm s tlakovým laděním filtru + DayStar 50 mm s laděním teplotou
Krátce po prezentaci chromosférických dalekohledů jsem si vzpomněla, že Kačka Hauerová mne požádala o koupi drceného kmínu, neboť by si ráda uvařila houby, které jsme spolu včera našly. Autem jsem se tedy vydala zpět na Hvozd a kmín z obchůdku dovezla. V naději krátkého spánku jsem si následně v lese pověsila hamaku. Jen co jsem do ní dosedla, mi však Ondra Faifr oznámil, že mu právě dorazil do COOPu balíček. Obměkčena jeho prosebným pohledem jsem tedy znovu usedla za volant a potřetí se vydala pozdravit na Hvozd paní prodavačku. S následnou cestou na večeři jsem tedy dnes byla na Hvozdu celkem čtyřikrát, což by zřejmě mohlo představovat nějaký expediční rekord.
Zbylou část odpoledne někteří trávili jako vždy prací či hraním různých deskových a počítačových her. Menší skupina se opět vydala na rybník Porajt. Ten je v současnosti oproti předchozím letům výrazně upuštěný, díky čemuž na okraji vznikla pěkná písečná pláž. Honza Mocek této skutečnosti bez váhání využil a společně s malými dětmi okolo se pustil do stavby hradu. Ostatní si mezitím u kiosku pochutnali na celé řadě dobrot.
Skupina z Porajtu se vrátila přesně na večerní nástup. Na něm si dnes Lukáš připravil překvapení pro Kubu Garaye, který měl dnes, 16. července, své 16. narozeniny a od Lukáše dostal něco sladkého na zub. Nástup dnes rovněž posloužil k předání organizačních informací týkajících se na zítra chystané přednášky pro veřejnost. Delší debatu jsme vedli o tom, kde přesně by se měla přednáška uskutečnit. Předpověď počasí na zítra se bohužel tváří spíše pesimisticky, přijít by mohl i silnější déšť a testovat rozpustnost návštěvníků na zápraží by nemuselo být moudré.
Také předpověď pro dnešní večer nepřinesla žádné pozitivní zprávy. Podobně jako v předchozích dnech se i dnes jednotlivé zdroje ve svých predikcích výrazně odlišovaly a jedinou naději na pozorování by mohly představovat případné díry v mracích. Spíše jsme se však shodli na tom, že ani dnes nám příroda krásy své oblohy neodkryje.
Náladu nám však zlepšila skutečnost, že jsme dnes opět rozšířili své řady. Akorát na večeři za námi z Pardubic dorazil Matěj Mocek, který dnes veřejnou dopravou absolvoval více než sedmihodinové cestovní dobrodružství přes polovinu republiky, aby s námi mohl několik dní v Bažantnici pobýt.
Večer bylo nakonec již více než jasné, že se opravdu pozorovat nebude. Každý z nás tedy začal přemýšlet nad tím, jaký program si na večer zajistí. Větší skupina zorganizovala v myšárně promítání filmu Iron Long. Jedná se o film na motivy stejnojmenné počítačové hry, v němž po nenadálé události z vesmíru zmizí všechny známé hvězdy a obyvatelné planety. Další expedičníci opět usedli na zápraží s kytarami a zpěvníky. Ihned ze začátku je zde navštívil velký noční motýl, který si svůj pobyt na zápraží prodloužil až do pozdních nočních hodin, a stal se tak tichým posluchačem celé naší hudební produkce.
Před jednou hodinou ranní skupina nadšenců ještě sledovala živý přenos 13. cvičného startu nosné rakety Spaceship firmy SpaceX. Přestože vše vypadalo do poslední chvíle nadějně a po dokončení odpočtu skutečně došlo k zážehu, Spaceship nakonec neodstartovala. Podle dostupných informací nedošlo na prvním stupni Super Heavy k zážehu čtyř motorů, na základě čehož byl start automaticky přerušen, a nyní bude probíhat vyšetřování přesné příčiny vzniklých potíží.
My jsme se pak již kolem jedné hodiny ranní odebrali do svých pelíšků a tím zakončili poslední den první poloviny letošní Expedice.
Hana Rottenbornová, foto Hana Rottenbornová
Den 8, pátek 17. července 2026
Na dnešní den jsem vyfasoval službu (dlužno podotknout, že jsem si o ní na pátek sám řekl), a také psaní deníku (o které jsem si sice neřekl, ale stejně na mě připadlo), takže jsem měl o zábavu postaráno.
Předchozí noc jsem měl naplánováno vyzkoušet novou montáž Skywatcher wave 150i, kterou pořídila hvězdárna, a která by mohla být variantou upgradu mojí vlastní techniky používané na EAA (Elektronicky Asistované Astronomie). Na rychlý test by mi stačila i polojasná půlhodinka za soumraku, ale počasí bylo tentokrát proti a nedalo mi žádnou šanci.
Mohl jsem tedy jít spát vcelku brzy a vzbudil jsem se dokonce ještě před tím, než mi začal zvonit budík (služba na rozdíl od ostatních účastníků vstávat musí kvůli přípravě snídaně). Ráno se neslo v poklidném tempu, do myšárny postupně proudili jednotliví expedičníci a odebírali připravené chlebíky. Těch jsme neudělali moc, zhruba jeden na osobu, ale přesto jich asi deset zbylo. Někteří, a nebylo jich málo, tedy na snídani vůbec nepřišli a je mi záhadou, jak vlastně dokážou dlouhodobě přežívat, neboť ani na obědech a večeřích se zrovna nepřejídají (kulantně řečeno).
Jelikož jsem se nemohl účastnit čtvrtečního velkého srovnání chromosférických dalekohledů, po snídani jsem si na vyzkoušení vytáhl Heliostar 76, abych zjistil, jestli je stejně dobrý jako jeho větší bráška, se kterým jsem již měl možnost pozorovat a který mě nadchnul. Ačkoliv jsem je nemohl porovnat bok po boku, z menšího z dalekohledů jsem až tak nadšený nebyl. Přišlo mi, že obraz byl méně kontrastní a měl jsem nutkání neustále štelovat ladění filtru, což se mi u stovky nestalo.
Jelikož na dnešek připadl nákup potravin v Manětíně, kam s Lukášem jela i Kačka, musel jsem na oběd vyrazit dřív, abych místo ní zajistil hlídání tábora, zatímco budou ostatní pryč. Rajská nepatří k mým oblíbeným jídlům, ale v sámošce jsem si na zlepšení nálady vylovil v mrazáku obligátního nanuka a vyrazil zpět.
Odpoledne jsme věnovali lehkému úklidu tábora a jeho přípravě na tradiční večerní přednášku pro veřejnost, tentokrát na téma „Jak se vyznat v předpovědích počasí“, kterou měl připravenou Lukáš Winkler. Dlouho nebylo jasné, jaké vlastně ono počasí bude, a jestli budeme moci zvolit klasické („suché“) uspořádání s lavičkami na betonu a promítáním na zeď šaten, nebo se budeme muset uchýlit k nějaké z „mokrých“ variant pod střechou. Nakonec byla zvolená suchá varianta, protože se zdálo, že se vše stihne odpřednášet ještě před tím, než začne pršet.
Na večeři jsme vyrazili o něco dřív než obvykle, abychom stihli připravit projekci a také několik dalekohledů, protože součástí večera pro veřejnost bývá i pozorování oblohy. Ještě před západem Slunce byla dobrá šance na spatření konjunkce Venuše a Měsíce, a proto se tentokrát pozorovalo také před samotnou přednáškou.
Cestou z Hvozdu do tábora jsme na jihu viděli krásný, symetrický bouřkový mrak, který byl zodpovědný za přívalový déšť kdesi u Klatov.
Již po půl osmé se postupně začali trousit první návštěvníci a ti rychlejší z nich se ještě stihli podívat do dalekohledů a vidět úzký srpek Měsíce a nedalekou oslnivě jasnou Venuši. Oblačnost, nasouvající se ze západu, nás bohužel přinutila postupně namířit dalekohledy již jen do okolní krajiny a zhruba třicítka návštěvníků se přesunula na lavičky, aby si poslechla přednášku.
Lukáš se rozpovídal o tom, kde hledat předpověď počasí, co které údaje znamenají a jak správně interpretovat výstupy z různých meteorologických modelů, srážkových radarů a meteorologických družic. Společně jsme si povzdechli nad novými webovými stránkami Českého hydrometeorologického ústavu a shodli se na tom, že se příliš nepovedly. Poněkud chaotické počasí posledních dnů umožnilo přistoupit k vysvětlení snímků srážkového radaru veskrze prakticky, neboť ke konci přednášky zašlo pršet a všichni se museli přesunout pod střechu do blízkosti projektoru. Jelikož se nezdálo, že by se měla situace v blízké době výrazně zlepšit, druhou, noční část pozorování pro veřejnost jsme zrušili a s příchozími návštěvníky se rozloučili.
Tyto přednášky a pozorování pro veřejnost během Expedice se konají již řadu let a jsou způsobem, jak můžeme místním ukázat, co vlastně na našem neobvyklém táboře děláme a poděkovat jim za to, že nám zde v Bažantnici poskytují zázemí.
Vzhledem ke stavu počasí se „oficiální“ pozorování nevyhlašovalo a rozhodnutí, jestli pozorovat nebo ne, bylo ponecháno na jednotlivých účastnících praktika. Před půlnocí se zdálo, že se oblačnost přeci jen roztrhá a na louku vyrazilo několik astrofotografů, meteorářů a také já, abych podnikl druhý pokus o vyzkoušení harmonické montáže. K naší smůle však oblačnost nechtěla dát svou kůži lacino, a dokonce se zmohla i na vygenerování zcela nečekané přeháňky, která všechny zahnala zpátky pod střechu. Část lidí to v tento moment vzdala, část ještě nějakou dobu čekala, jak se situace vyvine, ale protože se stav oblohy nelepšil, postupně se všichni odebrali do spacáků a v táboře zavládlo ticho.
Největší trpělivost jsem měl nakonec já, protože se mi čas na Expedici krátil, byla to má předposlední noc, a já byl rozhodnutý svou půlhodinu na otestování montáže dostat stůj co stůj. Kolem druhé hodiny ráno se skutečně vyjasnilo a zůstalo tak minimálně do tří, kdy jsem za počínajícího svítání končil. Odnesl jsem si poznatek, že harmonická montáž Wave 150i je na krátké expozice do 10 sekund, obvyklé při EAA, dobře použitelná (při rozlišení cca 1” na pixel) i bez pointace, při delších expozicích už začaly být hvězdy protažené. Zároveň jsou harmonické montáže od Skywatcheru jediné (v této cenové hladině), které stále umožňují ustavení na dvě/tři hvězdy a nenutí tak uživatele do plate solvingu (automatické identifikace místa na obloze podle fotografie hvězd), což z nich činí žhavého kandidáta na případný upgrade mé sestavy.
Michal Bareš, foto Kateřina Hauerová
Den 9, sobota 18. července 2026
Už podruhé na Expedici se mi zdálo o rozbité kytaře. Tentokrát mi na ní někdo ulomil celý krk. Ještěže nejsem pověrčivý. To už raději věřím, že tu máme senzibila s hudebním sluchem, který mě telepaticky varuje, abych se raději muzikálně neprojevoval.
Ležím ve spacáku a skrz stan vnímám zdejší ranní atmosféru. Tvoří jí cvrlikající ptáci, chrupkání expedičníků v okolních stanech, šum listů, občasné zazurčení zipu, zašustění spacáku a následující tiché kroky, a hluboké tóny dopravních letadel klesajících „na volnoběh“ k pražskému letišti.
Jedno o hodně menší letadlo se na nás asi přiletělo podívat. Malý sportovní stroj proletěl během dopoledne dvakrát nízko nad Bažantnicí a vždy obletěl hřiště po půlkruhu. Jestli to byl někdo známý, kdo se přiletěl podívat přímo na nás, nebo dokonce kontrola některého z rodičů (tzv. helikoptérový rodič), to nevíme.
Během dopoledne jsme vytáhli namoklé plachty, které byly po včerejším pokusu o pozorování nacpané do malé šatny. Bylo vidět, že jich je dost pro několik hektarů pozorovatelů. Na plošině jsme je rozbalené nechali osušit Sluncem a zase je úhledně složili a uklidili.
Díky posunu termínu oběda, který je o víkendu skoro o hodinu později, bylo dopoledne nezvykle dlouhé. Do Hvozdu jsme vyrazili o dvanácté hodině svižným krokem, protože se blížila přeháňka. A skutečně, poslední stovky metrů nás zkrápěly dešťové kapky.
K obědu byla rýže, tedy s masem a omáčkou, pro vegetariánky pak se zeleninou a sýrem jako rizoto. Je skvělé, že paní hospodská vychází vstříc různým způsobům, stylům a požadavkům na jídlo.
Po obědě jsme se ve čtyřech lidech vydali zkontrolovat kešku, kterou jsme ulovili loni. Našli jsme ji snadno. Tam kde loni byl celý hájek, zůstaly stromy jen dva, vlastně spíš jeden a půl. Jeden ten největší, co na plácku byl a jeden menší dub, s půlkou koruny ořezanou. A na té zbývající půlce byla ta keška. Vlastně je možné, že ona keška ten strom zachránila před pokácením. Zapsali jsme se do logbooku, od našeho loňského zápisu nás dělil jen jeden další zapsaný odlov.
Několik set metrů daleko, za polem na kraji lesa, stál autobus. Bylo to divné, protože tam nevedla žádná rozumná silnice, jen místní cesta. Tak jsme se tam zašli podívat. Autobus stál s oběma dveřmi otevřenými, nikde nikdo, vypadalo to trochu strašidelně, nicméně snad řidič dřímal vevnitř. Prohlédli jsme si naučné cedule označující začátek Přírodního parku Manětínsko a vydali se zpět. Proti nám kráčel pán. „Nemáte tam náhodou autobus?“ zapředl jsem hovor. A tak jsme se dozvěděli, že to sice není jeho autobus, ale pravděpodobně se jedná o zájezd česačů borůvek, kterážto činnost je v přírodním parku na pováženou.
Cestou zpět do tábora jsme téměř hmatatelně cítili, jak kolem nás líně plyne léto, užívali si krásné výhledy na stolové hory, nechali se cuchat mírným vánkem a zobali maliny u cesty.
Hráči v jídelně hráli dnes odpoledne hru Galaxy trucker, mladší skupinka si zase vytáhla Velbloudí dostihy.
Lukáš předvedl slíbenou přehlídku ekvatoriálních montáží, čímž splnil poslední bod ze svého seznamu expedičních novinek.
Další změnou režimu bylo dnes to, že večeře byla dřív než nástup. Nebo naopak nástup byl až po večeři? Každopádně ve Hvozdě jsme si pochutnali na špagetách.
Na nástupu několik lidí nezávisle na sobě, včetně naší rodinné skupinky, ohlásilo, že sice původně plánovali odjet už zítra, ale vzhledem k výhledu počasí to přehodnocují a zůstanou až do pondělního rána. Někteří i za cenu toho, že odsud pojedou rovnou do práce. Dnešní noc je totiž opět pozorovatelsky nejistá, zatímco z neděle na pondělí to vypadá vcelku nadějně. A kvůli pozorování jsme tu především, že.
A protože to dnes vypadalo na noc víceméně zataženou, ale bez deště a v lednici čekaly nakoupené buřty, začali jsme chystat táborák. To znamenalo přinést kameny na ohniště a dřevo z lesa, větví je tam z prořezu dost. Taky lavice, jídelní stůl, klacky na opékání atd.
Katka a Anička už od odpoledne chystaly stopovací hru. Přesněji řečeno dvě hry. Pro nezletilé na konci čekal klasický sladký poklad a v té druhé pro zletilé také medově sladký poklad, ovšem tekutý a ukrytý zde od minulé Expedice.
Trochu zmatku do toho vnesla skupinka v čele s Damienem, která náhodně narazila na ještě nehotový papírek hry pro mladší a pustila se po stopě. Když se vše vysvětlilo, mohly K+A přípravu dokončit a obě tlupy se vydaly od indicie k indicii. Organizátorky sice zaměnily šipku, ukazující k „pamětnímu místu V. Kalaše“, za místo samotné a popsat cílové stanoviště pomocí výskytu břízy a dvojitého stromu, když je obojího v lese plno, taky nebylo zrovna ideální. Ale pod dozorem nakonec obě družstva cíle dosáhla. Stalo se tak za svitu baterek, protože mezitím už se skoro setmělo.
Mezitím už hořel táborák, a tak nic nebránilo opečení buřtů a dalších pochoutek (chleba, brambory, maršmelouny, pizza na alobalu, která zespoda byla trochu „carbonara“), vyprávět si historky, vzpomínat na jiné lidi a přezpívat půl Žlutého zpěvníku s dvojicí až trojicí kytar.
I dnešní noc byla z hlediska pozorování jako chytrá horákyně, čili jak tady říkáme, hybridní. Blýskalo se nad jihem. V jedenáct se trochu vyjasnilo, fotografové si umyli z prstů omastek z buřtů a šli lapat fotony. I vedoucí meteorářské skupiny vyrazil chystat věci na pozorování. Pak se začalo blýskat na severu, vítr také od severu zesílil, takže plameny ohně šlehaly skoro vodorovně a podmínky pozorování se rychle zhoršovaly. Meteoráři pozorování pro dnešní noc odpískali. Před půlnocí se zase vyjasnilo a na louce, daleko od plamenů ohniště a čelovek kytaristů, zkusilo pár nadšenců počítat družice. Ti nakonec napozorovali více jak hodinu času, i když to nebylo stále ideální. Z toho plyne, že i meteoráři, kdyby byli bývali zoufalí, tak mohli uspět.
Po půlnoci pro změnu foukalo od jihozápadu a další bouřka se předváděla zase na jihu. A víceméně podle předpovědi se po jedné hodině ranní zatáhlo střední oblačností a bylo to. Poslední bdící zalili žhnoucí ohniště bezpečně dvěma kýbly vody a uklidili věci i lavice. Tak skončila čtvrtá hybridní pozorovací noc v řadě. A nad ránem tábor zalil, přesně podle předpovědi, intenzivní déšť.
A mě se zdál další šílený sen o silu balistických raket u pardubického letiště, v reálu neexistujícím, kde dělal průvodce turistů Roman Čečil. Asi je čas vrátit se mezi normální lidi…
Jan Mocek, foto Václav Kalaš
Den 10, neděle 19. července 2026
Nejsem příznivcem ani labužníkem táborových ohňů. V sobotu jsem však musel táborákovému lobby ustoupit, všichni (kromě mě) se na oheň těšili. Zároveň věděli, že jsme nakoupili buřty a chtěli je hned spořádat. Přípravy ohniště probíhaly v takové šedé zóně, nikdo se mě na nic neptal, protože věděli, že nebudu mít kam uhnout. Jenom mě trochu mrzelo, když všichni tvrdili, že to bude jasná nepozorovací noc (vhodná tedy pro oheň). Já jsem tento názor nesdílel a realita mi dala za pravdu.
Někdo si plnými doušky užíval ohně a zpěvu, jiní se vrhli na pozorování a také po očku sledovali zápas o třetí místo na mistrovství světa ve fotbale. Pozorování družic zaznamenávané na diktafon se vyvedlo, navíc bylo doplňováno aktuálními výsledky vskutku historického fotbalového zápasu. Veškeré pozorování ukončila oblačnost, dala však také vzniknout poměrně zajímavé historce. Jiří Polák ovládal svůj dalekohled z jedné šatny, neměl tedy o mracích ani potuchy. Když jsme se v místnosti potkali, povídal mi, že mu všechno zhaslo (fotil planetu Saturn). Poslal jsem ho tedy ven, aby se podíval na oblohu. Po skousnutí zklamání začal uklízet svoji techniku, aby se pak ještě na několik chvil Saturn ukázal. Byla to však už jen pouhá labutí píseň, po které se všichni zbývající expedičníci vydali na kutě.
Nedělní den přinesl několik premiér. Tou první bylo zaspání vedoucího služby. Probudil jsem se krátce po půl deváté, na židli vedle mě seděl „pomocník“ služby (mladší člen, který sbírá zkušenosti od starších). Ptal jsem se, jestli už mají namazanou snídani, odpověděl mi, že vedoucího služby ráno zatím vůbec neviděl. Nakonec vše dobře dopadlo, snídaně se podávala jen s droboulinkým zpožděním. Několik desítek minut poté proběhla přednáška o historii Expedic. Výstupem z ní bylo, že se letos koná 65. ročník, v Bažantnici jsme již po 27. Malou premiérkou bylo „lichoběžníkové“ promítání, když se úplně správně nepodařilo nastavit dataprojektor vůči plátnu. Na kvalitě přednášky to však žádný šrám nezanechalo.
Během dopoledne jsem poslouchal noční pozorování družic nahrané na diktafon. Kvalita zvuku byla velmi dobrá, bylo však děsivé poslouchat svůj hlas. Příroda se za stejnou dobu stihla vypršet, cestu na oběd jsme zvládli v suchu. V hospodě se snad letos poprvé hrál tradiční fotbálek. Několik chvil po návratu zpět do fotbalového areálu proběhla utajená přednáška, která patřila pouze uším přítomných táborníků. V deníku tedy o ní nebude žádná zmínka, jen prozradím, že jsem byl jejím autorem. Po přednášce se strhla docela zajímavá debata, která možná časem přinese nějaké hmatatelné výsledky.
Během odpoledne proběhla rychlá oprava jednoho ze stanů, poté se většinou odpočívalo, protože se očekávala výborná pozorovací noc, kvůli které si někteří oddálili svůj odjezd domů. I po večeři si několik hráčů zkusilo stolní fotbálek.
Během soumraku všichni dychtivě připravovali pozorovací stanoviště, počasí si s námi však opět hrálo. Několikrát jsme se koukali na družici, dokonce dvakrát jsme se šli podívat za les, abychom měli dobrý výhled na severozápadní obzor, odkud oblačnost přicházela. Pozorovací podmínky se vyjasnily později, než všichni očekávali. Meteoráři začali své pozorování okolo 22:45 světového času, tj. 00:45 běžného letního času.
V předcházejícím nejasném průběhu noci měly nastat dva planetkové zákryty, které by byly pozorovatelné pouze přes citlivé kamery. Dva účastníci byli nachystáni, bohužel vždy zorné pole dalekohledu zakryl mrak, takže se jednalo o 100% zákryt 🙂
Pozorovatelé meteorů hlásí STOP, když nějaký vidí, aby si zapisovatel zapsal čas, kdy tento jev nastal. Povedlo se, že když se mocným křikem vyhlašovala půlnoční svačinka (sušenky a teplý čaj), v tu ránu proletěl meteor, takže se oba pokřiky spojily do zvláštní kakofonie.
Po posilnění v myšárně se pozorovací skupinky lehce pozměnily, znovu se dal dohromady Pat a Mat a šli spolu pozorovat vše, co prolétne letním orientačním trojúhelníkem. Bohužel (bohudík) se jim nestalo nic památného, takže další díl oblíbeného večerníčku určitě nevznikne. Přeci jenom se ale nám všem něco zaznamenáníhodného stalo. Oblačnost tak rychlým tempem ukončila pozorování, že jsem to snad nikdy neviděl. Nejlépe to popisují následující zážitky: Jakub vyhledával v dalekohledu (dokonce nakonec ve třech naráz) zajímavé objekty noční oblohy, pohlédl do mapy, aby si ověřil, že má dalekohled nasměrovaný správně, poté vzhlédl zpátky na nebe a zjistil, že půlka nenávratně zmizela (za mraky). A já jsem pronesl dokonce takový verš: „Můj pohled do Lyry, meteoráři náhle skončili.“
Než jsme šli spát, debatovali jsme, jak se to mohlo takto rychle stát. Nakonec převládl názor, že za to mohlo Slunce, které už nebylo dostatečně hluboko pod obzorem, oblačnost se vlivem změny teplot nad námi začala vytvářet, proto se zatažení celé oblohy událo tak rychle.
Lukáš Winkler, foto Václav Kalaš
Den 11, pondělí 20. července 2026
Předchozí noc přinesla nakonec krásné pozorovací podmínky, které jsem sledoval z tepla mého spacáku na plachtě uprostřed hřiště. Pozoroval jsem společně se šesti dalšími pozorovateli meteory. Začali jsme až později v noci, ve tři čtvrtě na jednu, hodnou chvíli poté, co po půlnoci Venca Kalaš prohlásil, že to již nemá cenu a odebral se do svého stanu.
A co se nestalo, cenu to mělo. Do půlnoční svačinky nás aktivně pozorovalo šest se zápisem od Lukáše Winklera, který se však po ní odebral provozovat své vlastní aktivity. Jeho místo zaujala dosavadní pozorovatelka Alena Mocková. Přesto však naše pozorovatelské řady neprořídly, jelikož se k nám po ne moc úspěšné noci astrofotografie přidal Jakub Garay ve snaze vyčistit si hlavu.
Jemu ani nám však poklidné pokračování nebylo přáno, jelikož se kolem čtvrt na čtyři ráno s velkou vervou přihnala hustá oblačnost, která nás donutila během několika minut ukončit pozorování. Bohužel se tak stalo, aniž bychom dosáhli jedné hodiny pozorovacího času, což znamenalo, že napozorovaná data nemohou být přijata do databáze IMO. Se smutkem jsme se tedy odebrali k nedlouhému spánku.
Ráno mě čekala nemilá povinnost. Nemilá z toho důvodu, že mne donutila vstát mnohem dříve, než bych osobně chtěl. Byl jsem totiž službou, a to znamenalo přípravu snídaně na 9:00. Vstával jsem do prázdného tábora a ujal se nože, másla a džemu. Areál se rychle zaplnil, ne však proto, že by probuzení vstávali dobrovolně. Tlačil je čas odjezdu, který byl právě takhle brzký. Celkem nás opustilo pět účastníků: trojice Mockových, Roman Čečil a Jirka Polák. Na rozloučenou jsme jim dělali mexickou vlnu s tím, že se s nimi za rok (anebo v případě Romana za pár dní) znovu setkáme.
Toto unavené ráno pokračovalo tak nějak unyle. Pomalu se vynořovali další a další nemrtví – tedy pozorovatelé – ze svých stanů a pokoušeli se vzpamatovat z předchozí noci. Na oběd se odcházelo v 11, takže se předpokládalo, že dvě hodiny jim na probuzení budou stačit. Inu, nestalo se. S odbytím jedenácté jsem ještě musel společně s provoláním „Odchod na oběd!“ provolat ještě „Budíček!“ u stanů těch stále snících.
Sledujíc odcházející na oběd, snažil jsem se z nich vymámit, zdali by nechtěli něco dobrého na zub. Odjížděli jsme společně s Lukášem Winklerem – vedoucím tábora a Kristýnou Mičkovou – druhou členkou služby, do Manětína na nákup, takže jsme mohli něco nakoupit. Využili jsme tedy užití auta a svezli se do Hvozdu na oběd do zemědělského družstva, kde nás potěšili boloňskými špagetami. Rovnou odtamtud jsme pak jeli do Manětína, ještě společně s Hankou Rottenbornovou, která se k nám přidala. Ta po příjezdu do tohoto malého městečka dostala za úkol donést letáčky o Manětínské oblasti tmavé oblohy na pokladnu místního zámku. Nikomu z nás však nedošlo, že je pondělí, což je den, kdy mají památky zavřeno. Všichni čtyři jsme se pak sešli v místním COOPu, kde jsme pořídili jídlo na další dny. Cestu nazpět nám ukrátilo vzpomínání na zkušenosti z vedení táborů pro děti věku předškolního a prvního stupně, za doprovodu odpovídajících písniček…
Po návratu zpět jsme měli chvíli volna, kterou lidé strávili odpočinkem či jinými společenskými aktivitami jako hraní různých deskových her. Poté se všichni na zvolání Vency Kalaše seběhli v dřevostavbě zvané myšárna (na počest její stejnojmenné předchůdkyně, která bohužel dělala čest svému jménu). Byl zde projektor a plátno a čekala nás velmi zajímavá přednáška o tom, co jsme v průběhu let považovali za planetu a kolik jich tedy vlastně bylo. Nejednalo se však jen o případ Pluta a jeho následného vyřazení, v minulosti se jich uvádělo mnohem více, až 45!
K večeru jsme se po nástupu v 18:00 odebrali, nyní již po svých, opět do Hvozdu, tentokrát na večeři, kde nás čekal kontroverzní prejt. Někdo ho nesnáší, někdo ho miluje. Já patřím do té druhé skupiny, takže večeře jsem se nemohl dočkat. Avšak ani ti, kteří mu neholdují, nepřišli nakrátko. Paní hospodské zbyl z předešlého dne guláš, který mohla dát těm, kterým při pomyšlení na prejt neteče slina ze rtů.
Po návratu z večeře bohužel pokračovala série mnoha odjezdů, odjeli další dva účastníci, a to Milan Dočkal a Jakub Suchý. S táborem hubenějším o 7 účastníků, než byl ráno, jsme hleděli k další noci, která se zdála být pozorování příznivá. Někteří to však zas tak příznivě nevnímali, předešlá noc byla, co se týče spánku, ještě nedohnaná. Já jsem právě do této skupinky patřil, takže jsem s bídou, jakožto vedoucí meteorářského oddílu, zanechal skupinku čtyř pozorovatelů a jedné zapisovatelky ležet pod širákem a bdít, zatímco jsem já ležel ve stanu a snil.
Damien Špulák, foto Václav Kalaš
Den 12, úterý 21. července 2026
Uplynula půlnoc, začalo úterý, čímž se expedičníci nenechají rozhodit a pozorují dál. Předpověď sice ukazovala zataženo, ale my máme jasno, že bude jasno! Ono vůbec ty předpovědi počasí letos nějak nechtějí vycházet.
Meteoráři pozorují v trochu komornější sestavě, protože většina těch, co se pod hvězdnou oblohu vydali minulou noc, neměla sílu si to dnes zopakovat – viz popis předchozího dne. Ti, co zbyli, hlásí údaje zapisovatelce a ta zadává meteory do nové aplikace, kterou vytvořil Pepa Doležal. Papírové protokoly se používají jen pro korekce a také jako záloha, kdyby něco selhalo.
Astrofotografové fotí a testují nové funkce. Ondrovi Faifrovi se opět podařilo vyfotit krásný snímek mlhoviny Srpek a zbytek táborníků počítá družice, letadla a meteory v letním trojúhelníku.
Meteoráři ukončili sledování oblohy deset minut po půl druhé a pak se vydali na půlnoční svačinku. Poté už nepokračovali. Jedním z důvodů bylo, že by těžko dali dohromady hodinový interval. Někteří jiní ale vytrvali déle a šli spát až brzo ráno okolo 4:00, takže pak už spali doslova jako dudci!
Snídaně byla v 9:00, ale po pozorování nebyl vyhlášen budíček a najíst se přišel rekordně malý počet lidí – pouze tři nejhladovější či nespaví jedinci! Velká část expedičníků se probrala k životu až v 11:00, kdy byl odchod na oběd.
K obědu bylo kuřátko s bramborem a zeleninová polévka. Po obědě nesmíme zapomenout na to, jak se skupina expedičníků snažila dosáhnout přetížení 4 g na místním kolotoči.
Odpolední program byl volný, kluci hráli hry a létali s letadélkem. K svačině byla vánočka s marmeládou a bez másla, protože došlo.
V 18:00 byl klasicky sraz na betonu a pak se vyrazilo do Hvozdu na večeři. Podávala se sekaná s kaší a salátem s okurkem. Večer se táborníci rozdělili na dvě části. Větší z nich se shromáždila v myšárně, kde se na plátno promítal sci-fi film Spasitel (v originále Project Hail Mary). Zbytek účastníků se sešel v zadní části areálu, rozdělali oheň, opékali špekáčky a hráli na kytaru.
Většinu večera bylo zataženo, později polojasno a definitivně se obloha vyjasnila až po půlnoci. Pak se ale dalo v pohodě pozorovat až do rána.
Ondřej Faifr a kolektiv, foto Ondřej Faifr
Den 13, středa 22. července 2026
Ráno po vydatné pozorovací noci bylo standardně velmi mrtvé, blížící se konec Expedice tomu také moc nepřidal. Ovšem navzdory vesmíru a našim chabým tělům se na snídani dostavil podezřele vysoký počet účastníků. Tedy pouze jeden člen služby… ale dohromady sedm lidí! Tváří v tvář konci se musíme soustředit na ty dobré věci.
Je vidět, že trocha energie tam ještě zůstala a že jí bude potřeba! Poslední normální den na Expedici bývá nabitý. Začíná úklid, zpracovávají se zbylá pozorování meteorů, což je letos díky zbrusu nové zapisovací aplikaci výrazně jednodušší. Také je zapotřebí pořešit zbytek astrofoto, připravit oheň a uklidit třináctidenní „výbuchy“ ve stanech.
Již krátce po snídani se ozvaly první výstřely této energie. Po Expedici plné zvláštních problémů s technikou a sporadických pozorovacích nocích byl Kuba Garay ponechán pouze s jednou (zatím nezpracovanou) fotkou. Když už odcházel z klubovny a byl připraven se s touto skutečností smířit, najednou se mu rozsvítilo! To myslím dokonce doslova, protože se mu vesmír rozhodl na chvíli roztáhnout mraky a začalo prosvěcovat Slunce. Kuba neváhal a okamžitě běžel sundat ze stativu a montáže plachtu, zatímco někdo jiný běžel pro chromosférický dalekohled a kameru.
Z předešlých nocí měl s touto kamerou dobré zkušenosti a věděl, že to byla jedna z mála věcí, co skutečně fungovala, jak se očekávalo, a proto měl velké naděje. Po úspěšném sestavení a zapojení se hrálo o minuty, mraky byly totiž neúprosné a nebylo zřejmé, kdy se může díra zatáhnout. Ostření bylo velice napínavé, tuhle kombinaci kamery a dalekohledu jsme zatím nezkoušeli, a tak jsme ani nevěděli, zda půjde doostřit. Naštěstí (podotýkám, že zaslouženě) se vše vyvedlo a kamera začala snímat krásně zaostřenou chromosféru Slunce. Nakonec se všechno to úsilí a zkušenosti z předešlých nocí velmi vyplatilo a Kuba měl další fotku ke zpracování… Trochu se nám to na tom astrofotu hromadilo.
Dopoledne se vyrazilo na poslední oběd s trochu zvláštní kombinací jídel. Jako polévka se podávala bramboračka a krásným kontrastem k tomu byly meruňkové ovocné knedlíky. Ty také měly něco do sebe, konkrétně se jednalo o celé meruňky i s peckami. Osobně musím obdivovat eleganci a jednoduchost takového systému. Zkrátka umýt meruňku a obalit v těstě. Chuťově byly ovšem výborné, takže nebylo na co si stěžovat.
Po obědě se většinou chodí do blízkého COOPu, teď tomu nebylo jinak. Jelikož se jednalo o letošní poslední návštěvu, bylo nutné si zakoupit také poslední letošní mraženou dobrotu.
Po návratu z oběda započalo přímo grandiózní zpracovávání fotek z minulých nocí (a dnešního dopoledne). Z naší skupiny astrofoto se zpracovávalo pět fotek z celkových osmi. Ondra Faifr, který jel po svých kolejích se svou sestavou, měl zpracováno skoro vše již následující dny po pozorovacích nocích. I když jsme mu trochu záviděli, zpracování fotek a sledování, jak se ze zvláštního experimentu vyloupne hezká mlhovinka nebo galaxie, je za mě nejlepší částí tohoto hobby a je k nezaplacení. Ať už je to jednoduchý snímek kulové hvězdokupy v souhvězdí Herkula, nebo zvláštní stavebnice fotek z jiných kamer s jinými čipy, jiných dalekohledů, jiných naváděcích systémů, a dokonce jiných spekter světla. Vše má něco do sebe a každý proces nebo fotka jsou plné překvapení.
V průběhu dne se také pomalu uklízel sklad a prostor tábora, abychom se ujistili, že se nic neztratilo a vše je na svých místech. To zahrnovalo i rozebírání sestav na focení, které nás doprovázely celou Expedici. Tak ať odpočívají v pokoji do další Expedice (až na ty, co nefungovaly).
Za odměnu byly ke svačině čokoládové koblihy a šátečky s borůvkovou a meruňkovou náplní. Na to, že k obědu byly ovocné knedlíky, se svačina velmi rychle rozebrala a snědla. Řekl bych, že to vypovídá něco o našem energetickém deficitu a neukojitelné chuti po rychlé energii v podobě cukru.
Po svačině se dva účastníci oddělili s velmi důležitou a tajnou misí. Příprava již pátého ročníku zakopávání pokladu pro další Expedici. Po minulém ročníku, kdy i zakopávatelé málem zapomněli, kde se poklad nachází, jsme si dali pořádný pozor, abychom měli vše dokonale zdokumentované. Příprava indicií bude probíhat až příští rok, abychom se napřed ujistili, zda poklad vůbec přežil. Ovšem nemohu slibovat, že jsem neschoval nic do tohoto deníku 😉 To bych vám neudělal (možná).
Samotný nástup byl spíše organizační, co vše uklidit, kdo bude kdy kde, přerozdělování prací na úklid tábora atd. Toto je vždy náročné, ale není to nic, co bychom nezvládli, i když s menšími zádrhely.
Krátce po nástupu jsme se dozvěděli, že k večeři bude chilli con carne, což je letošní novinka. Většinový názor byl, že bude vinná klobása, která je každoroční klasikou, ale letos se ještě nezjevila. S tímto překvapením tedy nikdo nepočítal a s napětím jsme čekali, jaká dobrota to bude. A taky že byla. Dokonce taková porce, že většina lidí musela využít všechny zbývající síly, aby se do tábora dokutálela vcelku. Když už konec, tak přece pořádný, ne?
Poslední cestu zpět do tábora jsme si pořádně užili a začali se připravovat k ohni. Buřty a další věci na opékání byly připraveny v hojném množství a pomalu se všichni začali scházet. Jelikož bylo ohniště připraveno již z předešlých dnů, byli jsme hotovi celkem brzy a mohli jsme si užít dlouhou hezkou noc u ohně, kytar a dokonce harmoniky. Naposledy jsme šli pozdravit půlnoční autobus (půlnočku) a i ta zřejmě něco tušila, protože nám řidič hezky zatroubil.
Když už poslední záblesky energie z rána a rychlý cukr z oběda a svačiny odezněly, byl čas jít spát. Ještě než vyprchala dobrá nálada, se tedy zalehlo, aby nám spánek nezkazily smutné myšlenky konce Expedice. Ty si šetříme na zítra, abychom je mohli vypotit těžkou prací úklidu.
Josef Doležal a Jakub Garay, foto Jakub Garay
Den 14, čtvrtek 23. července 2026
Poslední den Expedice je každý rok stejný, letos jsem ho ale chtěl něčím ozvláštnit, možná dokonce vylepšit. Během včerejšího „setkání na betonu“ jsem účastníky rozdělil na dvě party. Skupina „tábor“ měla na starosti úklid místností, skupina „jedna cesta a konec“ pomáhala s nakládáním pozorovací techniky. Druhá skupina se poté (vlastními auty) vydala na plzeňskou hvězdárnu, kde dalekohledy a další příslušenství opět vyložila. „Táborníci“ si měli vzájemně pomáhat, proto mohl jeden člověk zodpovídat za úklid několika místností. „Nakladači“ zase chtěli být brzy doma, protože je ještě čekaly další povinnosti, nicméně s tím jsem počítal, protože to uvedli již v přihlášce.
Doufal jsem, že první várka věcí odjede okolo 10:00. No plán to byl hezký, pojďme si ale sundat růžové brýle, realita nás nepěkně doběhla. První odvoz vyrazil až kolem 11. hodiny, to však nebyl letošní největší zádrhel. Všichni ze skupiny „jedna cesta a konec“ se vydali na cestu do Plzně několik minut přede mnou. Když jsem najížděl na Západní okruh, zvonil mi v přihrádce na palubní desce mobil, dokonce dvakrát. Naštěstí jsem měl vedle sebe spolujezdce, společně jsme tipnuli (podotýkám správně), kdo by mi mohl volat a zavolali mu zpět. Během hovoru jsme zjistili, že se přiřítila obrovská pohroma. Předjezdcům bylo zakázáno zajet ke hvězdárně, protože dělníci právě asfaltovali křižovatku ulic U Dráhy a Domažlická. To, že se tato čtyřproudá komunikace opravuje, víme už od začátku prázdnin, ale že nás to takto omezí, to by nás ani ve snu nenapadlo.
Se služebním autem jsem jel na hvězdárnu, jako že o ničem nevím, vedoucí stavby nás u odbočky zastavil, řekl, že je asfalt rozpálený (právě po něm jezdily válce) a že nám tam dovolí vjet asi za hodinu… S ostatními jsme se potkali na štěrkovém parkovišti zhruba kilometr za hvězdárnou. Přemýšleli jsme, co budeme dělat, jestli budeme hodinu sedět v autech nebo půjdeme na oběd (tuto myšlenku jsem nahlas ani nevyslovil). Nakonec vyhrál názor, že odneseme hvězdárenské věci z osobních aut, která sloužila jako rozšířený nákladový prostor služební dodávky. Musím uznat, že to byl nápad naprosto příšerný, kilometr se zdál nekonečný (nesl jsem dvě závaží na montáže). Poté jsme ještě vyložili osobní auto, které popojelo blíže ke hvězdárně, dělníci už nám dovolili alespoň pěší přechod přes nový povrch vozovky. Vzápětí nám bylo řečeno, že už můžeme dorazit i autem.
Šel jsem pro služební Toyotu, kilometr se zdál opět nekonečný. Majitelé osobních aut na mě čekali na hvězdárně, vše mi pomohli vyložit a rozjeli se zaslouženě domů. Uzavírka odbočky naštěstí slibovanou hodinu netrvala, stejně nás ale nemile zdržela. O naší prekérní situaci jsem telefonicky informoval i skupinu „tábor“, protože jsem jim dopoledne nasliboval nějaké bohužel již nedostižné časy, kdybychom se mohli vrátit.
Zpátky do Bažantnice jsem se plánovaně vrátil s jedním pomocníkem, se zbytkem skupiny „tábor“ jsme fotbalový areál vrátili do původního stavu, zamkli všechny místnosti a předali dřevostavbu, které neřekneme jinak než myšárna. Jedna z účastnic měla objednaný rodinný odvoz a už to vypadalo, že tam bude muset přespat 😊, ale nakonec i pro ni auto přijelo. Stala se tak poslední účastnicí Expedice 2026, protože hvězdárenské auto odjelo několik minut před ní.
Letos jsme opustili areál krátce po patnácté hodině. Bylo to rozhodně rychlejší než loni, ale stále je do budoucna co zlepšovat. Sám si budu muset vyhodnotit, jestli rozdělení do dvou skupin bylo tak efektivní, jak jsem plánoval. Několik dní po Expedici se ke mně začaly dostávat rady, jak závěrečné balení urychlit a celkově zefektivnit. Padly nápady jako naložit (alespoň částečně) auto již předposlední den nebo hned na začátku akce určit, kdo co bude na konci uklízet, kdy bude moci odjet domů, aby si mohl zajistit odvoz na patřičný čas. Také jsem byl vyzván, abych do procesu převozu techniky více zapojil nastupující generaci kroužkařů, tímto tedy všechny vyzývám 😊
Asi měsíc před začátkem akce jsem začal rozhlašovat, že se bude jednat o nejlepší Expedici všech dob. Jestli to tak vnímal každý vám neprozradím, já jsem byl velmi spokojený. Na letošek byla naplánována spousta novinek a všechny se zvládly zrealizovat, to byl opravdu mistrovský výkon. Kdybych měl vypíchnout jednu, vyberu si souboj chromosférických dalekohledů, který mě skutečně hodně bavil.
Někdo by si lákací slogan mohl vyložit tak, že toto byla poslední Expedice (a proto byla nejlepší). Všechny mohu ubezpečit, že tomu tak nebude, i příští rok budeme opět po dobu čtrnácti dní okupovat fotbalové hřiště v Bažantnici. Termín Expedice 2027 bude velice zajímavý, víc už ale neprozradím, za rok na viděnou nebo alespoň na počtenou.
Lukáš Winkler, foto Václav Kalaš
