Letní astronomické praktikum, známější spíše jako Expedice, je astronomický tábor, pořádaný Hvězdárnou v Rokycanech a Plzni. Jak taková akce probíhá si můžete přečíst v tomto deníku.
Den 1, pátek 10. července (2026)
Z běžného osazenstva Expedice sice nepatřím mezi desetiletími ostřílené táborníky, na druhou stranu však nejsem ani úplný zelenáč. Letošní astronomické praktikum se řadí jako mé již osmé, s loňskou přestávkou vynucenou školními povinnostmi a rekonvalescencí po operaci. Přesto mám však pocit, jako bych jela na Expedici poprvé. A když se nad tím tak zamyslím, v celé řadě věcí se o „poprvé“ vlastně opravdu jedná.
Poprvé se letos chystám na Expedici úplně sama ve svém (spolu)bydlení, nikoliv v pokojíčku u rodičů, a nezodpovídám tak pouze za sebe a své věci. Můj dnešní den se tedy skládá nejen ze samotného balení na Expedici, ale také z výletu do supermarketu a následné cesty zpět s náloží 15 kilogramů minerálních a perlivých vod v batohu na zádech. Z úklidu všech společných prostor bytu, mytí nádobí a vynošení obsahu všech košů. Ze skládání několika praček prádla a zalévání květin. A především ze zpracování či zbavení se veškerých potravin z lednice, které by během mé dvoutýdenní nepřítomnosti zřejmě získaly vlastní volební právo a začaly se v bytě pokoušet o vyhlášení autonomního území.
Poprvé ve fotbalovém areálu v Bažantnici uvidím novou myšárnu, tedy budovu, kterou táborníci využívají k podávání svačin, a také jako doupě deskových a počítačových her. Původní myšárna rok od roku více a více posouvala své těžiště od středu k jedné straně, elektroinstalace vztyčovala varovný prst při každém zapnutí konvice a rozmístění děr v podlaze musel mít každý expedičník pro noční pohyb bez úrazu pečlivě zmapované. V loňském roce původní budovu nahradila zcela nová dřevostavba s fungl novým vybavením, vzhledem ke své loňské absenci jsem ji však zatím vždy viděla pouze na fotografiích.
Poprvé se také na Expedici dopravuji sama. Z řízení mám opravdu velký respekt a dosud jsem vždy využila řidičských schopností a ochoty svého tatínka (rovněž ředitele hvězdárny, mnohým z vás jistě známým pod přezdívkou Myšák). Letos se však čas mého odjezdu z Bažantnice překrývá s dovolenou obou mých rodičů. Kilometrů nemám odřízeno mnoho, odvahy mám ještě méně, mám ale automatickou převodovku a na kufru nalepené Zetko. Tak snad to přežiju.
Představa je tedy následující. V klidu důkladně poklidím, zkontroluji dle roky prověřeného seznamu, zda jsem si sbalila vše potřebné a v dostatečném časovém předstihu vyjedu tak, abych bez stresu pohodovým tempem dorazila do Bažantnice mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Nástup je v šest, to si ještě stihnu i postavit stan a vyložit věci.
Nuže, byt opouštím ve stavu lehce odpovídajícím průletu tornáda páté kategorie. V čase pět hodin a několik minut startuji auto v Plzni a již od třetího semaforu si vybavuji, co vše jsem si zapomněla sbalit. Kolony aut projíždějící Plzní ještě vydýchám. Od hospody U Krystlů na Nové Hospodě na klikaté okresce vedoucí do Bažantnice už svírám volant tak, že mi bělají klouby. Poté, co mě při mé vražedné rychlosti (v nejhorších zatáčkách dosahující průměrně tak 40 km/h – ano na devadesátce mimo vesnice) s důraznou gestikulací řidiče předjíždí třetí auto, se zakusuji do palubní desky a předstírám svou existenci v podobě suché větve.
Do Bažantnice dorážím v 17:43. Z řízení propoceným tričkem se přilepuji na lavičku na zápraží a odlepuji se až o hodinu později po konci nástupu. Úvodní monolog vedoucího praktika Lukáše poslouchám spíše na půl ucha, přeci jen všechny organizační záležitosti jsou každý rok stejné nebo alespoň velice podobné. Z mírné letargie mě však vytrhává zcela neotřelý a neuvěřitelný výjev. Za houpačkami a skluzavkou (další nové vybavení bažantnického fotbalového areálu) postavený velký modrý stanový přístřešek hvězdárny se s poryvem větru klopí na svou zadní stranu. Jelikož je postaven kolmo k řadě soukromých stanů za ním, nezastavitelně směřuje tímto směrem a přistává na prvním z nich, na stanu Jirky Poláka. S vážným tónem v textu je nutné zmínit, že Jirkův stan je bohužel zcela zničený, hvězdárenský stanový přístřešek má trhlinu na střeše.
Vzpomínáte, jak jsem chtěla do Bažantnice dorazit s dostatečnou časovou rezervou, abych si svůj stan postavila ještě před nástupem? Nevadí, třeba se během cesty na večeři do hvozdecké hospůdky postaví sám.
Nepostavil. Po návratu tluču kolíčky do země jako datel přes půl hodiny. To není trávník, to je beton. Ještě že byla k večeři velká nálož řádně pocukrovaných palačinek s marmeládou. Více než polovina kolíčků drží v zemi na čestné slovo. No, zatížím stan taškami a snad neodletí… jinak nemá Myšák v neděli kde spát.
Pokud jste si mysleli, že pohromy, týkající se stanů v táboře, dosáhly svého maxima, jste na omylu. Skupina mladších táborníků si na Expedici přivezla model letadélka na dálkové ovládání. Po návratu z večeře se s ním s jistotou Doolitlovy bombardovací letky odlepují od země. Kouká se na to hezky a kluci jsou opravdu šikovní. Tedy byli. Do chvíle, než si to letadýlko zamířilo přímo do stanového městečka. Tentokrát se do cesty připletl stan Romana Čečila a z tohoto nerovného boje s vrtulí letadla si odnesl šest přesně za sebou umístěných řezných ran nad předsíňkou. Jako když nařezáváte boky špekáčku před opékáním.
Suma sumárum máme tedy v táboře tři poničené stany. Nevadí, jdeme pozorovat a spravíme si náladu. Počasí nám opravdu přeje a předpovídá dokonce sedm pozorovacích nocí za sebou. Nováčky si bere pod křídla Lukáš a jen co se sešeří, začínají se věnovat AAPO, tedy základní orientaci na obloze nebo vyhledávání objektů dle Karkoschkova astronomického atlasu. Jirka Polák se se svým dalekohledem věnuje pozorování zákrytů hvězd planetkami. Výrazně se letos rozrostla skupina věnující se astrofotografii, brzy se tedy jistě můžete těšit na spoustu krásných fotek.
Naše meteorářská skupina se vydává na louku jako poslední. Přeci jen potřebujeme k vizuálnímu pozorování meteorů skutečně co největší tmu a dlouhé červencové dny nám příliš nehrají do karet. Příprava stanoviště jde zcela hladce do chvíle, kdy Dita Větrovcová zjišťuje, že si zapomněla poměrně zásadní část výbavy. Spacák. Balíme tedy Ditu do několika dek a doufáme, že při pozorování příliš neprochladne. Protože je letos Expedice výjimečně již v červenci, jsou navíc aktivní pouze tři meteorické roje, a to s frekvencí 3 – 5 meteorů za hodinu. Ditu tedy čeká opravdu dlouhá noc.
Pozorování meteorů je nakonec co do počtu záznamů výrazně úspěšnější, než kdokoliv z nás očekával. Zajímavé je, že větší počet pozorovaných meteorů bychom rádi zařadili mezi Perseidy, tento meteorický roj však ještě nemá být aktivní. Tato situace postupně vede k rozštěpení meteorářské skupiny na dva tábory. První tábor lobbuje za to, aby byly tyto meteory zařazeny mezi Perseidy, ten druhý je nekompromisně řadí mezi sporadické meteory (tj. bez rojové příslušnosti).
Meteoráři dochází usmíření během půlnoční svačinky nad polomáčenými sušenkami a hrnky čaje. Společně s většinou osazenstva tábora se po svačince již k pozorování nevracíme, neb oblohu výrazně prosvětlil vycházející Měsíc. Jako poslední se okolo třetí hodiny ranní do svých pelíšků zavrtávají astrofotografové a zakončují tím první den celé Expedice a také první úspěšnou pozorovací noc.
Hana Rottenbornová, foto Václav Kalaš
Den 2, sobota 11. července 2026
Druhý den Expedice 2026 začal bez budíčku, protože první noc probíhalo pozorování. K snídani (na kterou jsem se nedostavil včas) byly chleby s pomazánkou a již tradiční expediční čaj. I přes skvělé pozorovací podmínky předchozí noci bylo překvapivě málo výsledků ke zpracování a tudíž se dopoledne vezlo v poklidném úklidu věcí, které zůstaly po pozorování na hřišti. Výjimkou byl Ondra Faifr, kterému se z předchozí noci povedlo vyfotit M 16 a Jiří Polák, který dělal zákryty.
Kolem půl jedné se vyrazilo na oběd do Hvozdu, a protože Kačka Hauerová zůstávala v táboře, mohla služba jít s ostatními. Jako každý rok byla cesta mezi poli rozpálená a účastníci Expedice se pomalu vlekli do kopečku do místní hospody za konstantního povídaní. Tam na ně čekala česnečka s krutonky a rizoto.
Po obědě nastala chvíle klidu, která ale byla narušena vedoucím expedice Lukášem Winklerem, který svolal přednášku o pozorovacích programech. Ačkoliv sliboval prezentaci, tak jsme dostali jen povídání u vyfoceného seznamu z nástěnky. Nutno ovšem poznamenat, že ačkoliv z neexistence prezentace byla morálka účastníků zcela zdrcena, přednáška byla jasná, informativní i vtipná. Byly zde odhaleny i akce jako plánované čtvrteční porovnávání chromosférických dalekohledů. Zbytek odpoledne byl potom volný program, což pro naši skupinku znamenalo pokusy o optimalizaci nové aplikace na pozorování meteorů a debatování o nesmrtelnosti chrousta.
Svačinka proběhla dříve, protože na večeři jsme museli také vyrazit dříve. Tradiční nástupy byl přesunout až po večeři. Večer jsme se opět odebrali do hvozdecké hospody, kde byly k večeři těstoviny se sýrem. Teprve po návratu proběhl nástup a poté už začala i přes nepříznivě vypadající oblohou příprava na pozorování.
Tuto noc zůstala jediná meteorářská skupina ve stejném složení a AAPO také zůstalo okolo Lukáše, ale lehce se rozšířila astrofotografická skupina o Kačku. Ačkoliv se nám na oblohu celou dobu cpaly mraky, tak jsme vytrvali a měli jsme skoro půlku noci relativně čisté nebe. Největší pokroky byly ve skupině astrofoto, kde po neúspěchu předchozí noci nastal konečně průlom ve focení M 27, takzvané „Činky“ s foťákem na dalekohledu a M 16 na dalekohledu s kamerou G2 a autoguiderem.
Konec pozorování nastal příchodem velké spousty vysoké oblačnosti kolem půlnoční svačinky, což znamenalo konec dne a vyhlášení spánku.
Vojtěch Janda, foto Ondřej Faifr
