Proč astronomové v roce 2026 upozorňují na to, že Jupiter bude v průběhu ledna v optimálních pozorovacích podmínkách? Jupiter stejně jako všechny planety Sluneční soustavy, včetně Země, obíhá kolem Slunce. Periody oběhu jsou poplatné jejich vzdálenosti od naší hvězdy. Vzájemné konfigurace planet vůči sobě se ovšem v průběhu času stále mění. U vnějších planet pak platí, že do nejtěsnější vzdálenosti se k Zemi dostávají v čase blízkém tzv. opozici, tedy v době, kdy je Země právě mezi Sluncem a planetou. Opakování takové pozice je dáno souběhem oběhu Země a současně i oběhu planety kolem Slunce. Jupiterův rok, tedy čas, za nějž oběhne naši hvězdu, trvá plných 11,78 pozemského roku. Za každý náš rok tak Jupiter vykoná pouze přibližně 1/12 svého oběhu, a proto je tzv. synodická perioda Jupiteru právě o tuto 1/12 roku delší než rok pozemský – přibližně tedy 13 měsíců, přesně je to 398,86 dnů. Okamžiku opozice Jupitera se Zemí, tedy období kolem nejlepších pozorovacích podmínek, se v roce 2026 dočkáme
10. ledna.
To, že bylo v poslední větě předešlého odstavce použito opatrné konstatování „období kolem nejlepších pozorovacích podmínek“, nebylo náhodné. Poměrně jednoduše zjistitelná opozice Jupitera se Sluncem skutečně v roce 2026 nastane v sobotu 10. ledna v 8:34 UT (9:34 SEČ). V tu chvíli se Jupiter bude nacházet na rektascenzi 07h 27m 12s a polohu Slunce bude vyjadřovat hodnota o rovných 12 hodin více. Bude tedy pro pozorovatele na Zemi právě na opačné straně oblohy – jinými slovy v opozici.
Skutečně minimální vzdáleností od Země, však projde již v pátek 9. ledna 2026 v 9 hodin a 5 minut, tedy téměř o celý den dříve, než dojde k opozici. Proč?!
K pochopení situace je nutné si zopakovat, co víme o oběžných drahách obou planet. Země a Jupiter obíhají kolem Slunce téměř ve stejné rovině. Oběh Jupitera trvá 11,9 roku, Země jeden rok. Dráhy Země i Jupitera jsou téměř kruhové. Kdyby byly oběžné dráhy přesně kruhové a Slunce bylo ve středu kruhu, Země i Jupiter by vždy zůstávaly ve stejné vzdálenosti od Slunce.
Ale ve skutečnosti jsou oběžné dráhy Země i Jupitera mírně eliptické. Vzdálenost Jupitera od Slunce se tedy mění a prochází v určitém okamžiku nejbližším bodem ke Slunci a o cca šest pozemských let později bodem nejvzdálenějším. U Země je to obdobné. Jen s tím rozdílem, že perihelium nastává každý rok kolem 4. ledna. Nejdále od Slunce jsme pravidelně na začátku července.
Podstatnou informací je, že čas průchodu perihelem u Jupitera se podle našeho pozemského kalendáře nevyskytuje pravidelně. Připadá na různá data v pozemském roce, která se posouvají vždy přibližně o měsíc. Naposledy Jupiter prošel aféliem (opakem perihélia), tedy nejvzdálenějším bodem dráhy od Slunce 18. února 2017. Po roce 2017 se Jupiter proto každý den za dnem pomalu přibližoval ke Slunci. V roce 2022 byl nejblíže. Nyní se od Slunce vzdaluje, což bude pokračovat i v následujících letech. Jeho příští průchod aféliem nastane v roce 2028. Pokud popsané pohyby spojíme v prostoru s pohybem Země, zjistíme, že se reálné minimální vzdálenosti planet odchylují od průchodu Jupiteru opozicí až o více než plus mínus jeden a půl dne. Dobře je to patrné z připojené tabulky.
Pokud si tedy chcete užít „největší“ Jupiter, bude k tomu nejpříhodnější druhá polovina noci z 8. na 9. ledna a následující první půlka noci z 9. na 10. ledna 2026. Vzhledem ke vzdálenosti obřího Jupitera (633 milionů km) bude zdánlivá velikost lehce zploštělého kotoučku planety 47“ a při kulminaci kolem místní půlnoci se dostane v souhvězdí Blíženců až do výšky 62,5° nad jižní obzor. Pozorovací podmínky tedy skutečně přímo vynikající.
V pátek 9. ledna 2026 Slunce zapadne v 16:20 SEČ, a v témže čase se nad ideální horizont na východě vyhoupne zářivý Jupiter (-2,7 mag). V okamžiku začátku astronomického soumraku (17:45 SEČ; hSl -12°) bude Jupiter už nepřehlédnutelně zářit 12° nad východoseverovýchodem. Kulminace se dočkáme v 0:15 SEČ už v sobotu
10. 1. 2026. Jen několik minut předtím vyjde nad obzor také Měsíc ve fázi krátce před poslední čtvrtí a naše pozorování ani v nejmenším nebude mít šanci rušit.
O hodně zajímavější informací je skutečnost, že kolem místní půlnoci se na disku Jupitera začne objevovat, v jeho jižním rovníkovém pásu, pověstná velká rudá skvrna. Následně už kolem 2. hodiny ráno (SEČ) ji budeme mít na centrálním poledníku planety.
Neméně zajímavý bude i pohled na rychle se proměňující polohy čtyř Jupiterových Galileovských měsíců. Hned z večera se k trojici Callisto (východně od planety), Europa a Ganymed (západně od planety) vynoří zpoza západního okraje i nejbližší Io. Zajímavá konfigurace nás pak čeká po půl deváté večer (všechny časové údaje v SEČ), kdy se k sobě těsně přiblíží vzdalující se Io a naopak k disku spěchající Europa. Právě ta se čtvrt hodiny před půlnocí skryje za západní okraj Jupitera. Na opačné straně disku se objeví teprve po půl třetí ráno. Stav satelitů se tak vyrovná na skore 2:2. Už o půl páté se Europa potká s měsícem Callisto, který těsně před západem planety zmizí v její záři. To ale už ze střední Evropy nespatříme, protože na východě již bude jen těsně pod obzorem právě vycházející Slunce.
Využijte tuto Jupiterovu noc a užijte si úžasné pohledy na tohoto plynného obra, kterých se nedočkáte až do 11. února 2027. Abyste zjistili, o co byste se mohli ošidit, připojuji obrázek, jak se mění zdánlivá velikost disku Jupitera mezi nejmenší (opozice se Sluncem) a největší (konjunkce se Sluncem) vzdáleností při pohledu ze Země. Ale nezoufejte, ani pokud vám počasí nebude v noci z 9. na 10. ledna nakloněno, podobnou podívanou je možné si užít i mnoho nocí před a po výše nabízeném datu.
