Na Expedici ve Šťáhlavech se při dobrém počasí pozorovalo až do ranních hodin. Je pravda, že ne všichni. Ti mladší končili po tzv. půlnoční svačině, což byl horký čaj a nějaké sušenky, či namazaný krajíc chleba. Půlnoční svačina také nebyla podávána přesně o půlnoci, ale spíše někdy mezi jednou až půl druhou v noci. Mladší se odebrali do svých stanů, kde se uložili k odpočinku. Starší a zkušenější pozorovatelé se vrátili na svá pozorovací stanoviště a pokračovali v rozdělané činnosti. Končili unaveni v pozdních hodinách, většinou mezi čtvrtou až pátou ráno. Je jasné, že se pak chtěli trochu vyspat. To si ovšem moc neuvědomovali ti mladší, kteří si šli lehnout relativně brzy a vstávali jak jinak – rovněž brzy. A tak spáče rušili hovorem, smíchem, ba dokonce zpěvem. Tedy dá-li se tomu zvuku, co vyluzovali, říkat zpěv.
Jednoho rána jsem se z louky, kde se nacházela jednotlivá pozorovací stanoviště, vracel se skupinou pozorovatelů do tábora. Jak jsme se postupně přibližovali k táboru, bylo slyšet stále sílící zvuky silně připomínající rozvášněnou motorovou pilu plenící les široko daleko. Ano, hádáte správně. Někdo chrápal. Strašně, silně, ba přímo nelidsky. A k tomu hned vedle mého stanu. Okamžitě jsem si vybavil, jaký že mě to čeká kvalitní spánek a kdo to tam vlastně spí. Jedním z nich byl Pepa, známá to postavička celé Expedice, druhý se jmenoval Standa, ale byl znám spíše pod přezdívkou Cimbál. Minimálně jeden z nich to určitě musí být. Oba maníci silnější postavy totiž skončili hned po půlnoci, nyní hajinkají a až se vzbudí, určitě začnou zpívat, což už předvedli v minulých dnech. Kdyby alespoň zpívali nějak normálně a hezky, tak by se to snad dalo vydržet. Ale oni zpívali jakési podivné náboženské písně a navíc přímo strašně.
Kluci z pozorovacích skupin se na mě podívali a rádoby soucitně povídají: „Tak to se asi dneska nevyspíš, co?“ Bylo mi jasné, že to byla škodolibá otázka.
Smutně jsem přikývl souhlasně hlavou a vzápětí se ze stanu ozvalo mohutné „Chrrrrrrrr“.
Znělo to, jako kdyby se chystal ke skoku bengálský tygr a mohutně při tom zařval.
„Tak to tedy ne! To tedy poslouchat rozhodně nebudu! Já to nenechám bez trestu!“, probudila se ve mně bojovná nálada.
A hned jsem začal jednat. Rázným způsobem jsem přikročil ke stanu a rozepnul jeho zip. Se spáči to však ani nehnulo.
A další mohutné hrdelní zachrápání, tentokrát zblízka a plnou dávkou. Až brněly uši. Ale teď už jsem zjistil, kdo je jeho původce.
Cimbál! Přikročil jsem k němu, popadl ho za ramena a mohutně s ním zatřásl. Pár kluků se mezitím nahrnulo za mnou.
Nic, Cimbál jen mlasknul a spal dál. A opět zachrápal.
Zatřásl jsem s ním tedy podruhé a to zabralo. Otevřela se jeho nechápavá prasečí očka a nevěřícně mžourala do rozsvícené baterky.
Ozvalo se plačtivé: „Co je?“
Nevím, co mě to popadlo, ale místo abych mu řekl, že nemá chrápat, tak ze mě vypadlo: „Mluv, kde je Fučík?“
Kolegové za mnou polkli překvapením. Bylo přímo hmatatelné, že stěží zadržují smích.
Ovšem to, co následovalo, vykolejilo i mě.
Cimbál se posadil na svém lehátku do polosedu, pololehu, přivřenýma prasečíma očičkama zíral do mé rozsvícené baterky a povídá: „Cože?“
Zopakoval jsem mu: „Mluv, mluv, kde je Fučík?“, načež na mě nejprve nechápavě chvíli civěl, pak se předklonil, přizvedl nafukovací matračku a chvilku pod ní beze slova v naprostém tichu napjatě zíral.
Musel jsem si mačkat rukou pusu, abych se nezačal smát.
Než jsem scénku stihnul vstřebat, Cimbál se vymrštil a vítězoslavně sdělil: „Není tady!“, načež padnul na matraci a spal dál.
To už na nás bylo moc a mohutný výbuch smíchu, který následoval, už potlačit nešel. Postupně jsme se vypotáceli z jejich stanu a svíjeli se smíchy u ohniště. Ti co to neviděli, si to nechali převyprávět, což zpočátku ani nešlo, a pak se tam váleli smíchy také. Hluk u ohniště probudil Libora a jeho tehdejší přítelkyni. Nejprve nám vynadali, že tam ráno děláme binec a oni nemohou spát a že vzbudíme celý tábor. Ale když jsme jim vyzradili proč, tak je to sebralo také. Zvláště Eva svým vysokým hlasem se z toho dlouho nemohla uklidnit. Asi po čtvrt hodině se postupně všichni přece jen zklidnili a odešli do svých stanů. Ale i poté bylo ještě slyšet ze stanů ojedinělé salvy smíchu.
Co dodat? Ráno Cimbál o ničem nevěděl a jen se divil. Vedoucí Expedice, kteří měli stan až na druhém konci tábora sice ranní smích slyšeli, ale byli tak tolerantní, že nás nechali.
