V rámci letošní Expedice jsem každou noc na hodinku odběhl od svého hlavního pozorovacího programu (vizuální meteory se zákresem), abych se věnoval některým zajímavým objektům vzdáleného vesmíru. K pozorování jsem využíval dalekohled vlastní výroby – skládací dobson 250/1315, vybavený špičkovou optikou. Tentokrát jsem ponechal stranou jasné, známé a tisíckrát okoukané objekty a zaměřil se na jiné, sotva viditelné, nicméně o to zajímavější. Zvolené cíle svým charakterem představovaly opravdový test možností přístroje, pozorovacích podmínek i mých schopností.
Pohled první – kosmický motýl (M 2-9, Minkowski’s butterfly)
Minkowski’s butterfly, vzdálená 2100 světelných let, je krásným příkladem bipolární planetární mlhoviny. 21. dubna 1999 se jeho fotografie pořízená Hubblovým dalekohledem stala Astronomickým snímkem dne. Tento exotický objekt nacházející se v souhvězdí Hadonoše se mi podařilo odpozorovat až na druhý pokus. Kvůli záporné deklinaci se oblast nalézala jen nízko nad obzorem, kde se navíc projevovalo světelné znečištění od Plzně. Bylo proto nutné, aby byla atmosféra co nejprůzračnější, s pokud možno dobrým seeingem. První noc nebyly podmínky tak dobré, jak bych potřeboval a proto jsem musel konstatovat neúspěšné pozorování. Druhý večer byl o poznání lepší a tak jsem se znovu pokusil o pozorování. S udávanou magnitudou pouhých 14.7 a velikostí 10″x40″ jsem si při dané poloze nedělal ani tentokrát přiliš velké naděje na úspěch, ale nechtěl jsem házet rukavice do ringu aniž bych se skutečně pokusil.
Po nalezení příslušného hvězdného pole (ovšem bez znalosti přesné polohy mlhoviny) jsem udělal kresbu. Objekt se střídavě objevoval jako hvězda, protáhlý obláček a dva oddělené laloky. Vše bylo blízko hranice viditelnosti, na úrovni občasného probliknutí. Že v onom místě něco je se dalo tušit zhruba 50% času. Používal jsem zvětšení 190x a 260x, UHC filtr měl jen malý efekt (pouze celkově ztmavil obraz, bez znatelného nárůstu kontrastu). Při srovnání kresby s DSS snímkem se mi podařilo přesně zachytit polohu, orientaci i velikost mlhoviny, což považuji za prokazatelně pozitivní pozorování.
Jsem však poněkud rozpačitý z katalogových údajů – podle mě musí být celková vizuální magnituda vyšší než udávaných 14.7 mag. Problém je se získáním spolehlivějších dat (USNO a GSC se dost rozcházejí a podařilo se mi sehnat pouze červený DSS snímek dané oblasti).
Toto pozorování opět potvrdilo, kolik úžasných věcí je možné vidět běžným amatérským dalekohledem. Je skvělé, že mnoho z exotických objektů, které obdivujeme na snímcích nejlepších profesionálních dalekohledů, můžeme vidět na vlastní oči.
pozorováno 29./30.8.2008, jasno, MHV:6.0, Bortle 4.5, seeing 9/10, newton 250/1315, zv. 190x, 250x
Pohled druhý – galaktické zoo (NGC 7317-20, Stephanův kvintet)
Stephanův kvintet – nejznámější a také první objevená kompaktní skupina galaxií, v Hicksonově katalogu vedená pod číslem 92. Skupinka se nalézá necelý stupeň od jasné (a krásné) spirální galaxie NGC 7331, což značně ulehčuje vyhledávání. S jasnostmi kolem 13. magnitudy (některé katalogy uvádějí ještě o magnitudu slabší) jsou tyto galaxie výzvou pro všechny majitele středních dalekohledů. Někteří velmi zkušení pozorovatelé popisují detekování skupiny dokonce již s 10cm dalekohledem! Mezi členy patří NGC 7317, 7318A+B, 7319, 7320 (ta však fyzicky do skupiny nepatří a je k nám mnohem blíže než ostatní) a konečně NGC 7320C (ta je pro změnu velmi slabá a obyčejně vyžaduje velký dalekohled). Vzhledem k těsné blízkosti se jednotliví členové gravitačně ovlivňují a dochází mezi nimi k dynamickým astrofyzikálním procesům.
Zkoumat tuto okouzlující skupinu jsem se rozhodnul vybaven novým 25cm dalekohledem v létě 2007 (z tohoto pozorování pochází popis), avšak kresbu jsem zhotovil až v létě 2008. Je zajímavé, že druhé pozorování se mi zdálo o dost náročnější, což přisuzuji poněkud horším podmínkám. Abych nebyl předem ovlivněn, připravil jsem si pouze mapku pro vyhledání celé skupinky, avšak bez vyobrazení jednotlivých členů. Nalezení bylo bezproblémové, avšak uvidět v oněch místech něco určitého vyžadovalo podstatně delší a soustředěnější pozorování.
Nejdříve a vcelku pohodlně byla vidět NGC7320 a nerozlišená dvojice NGC7318A+B. Pak jsem strávil asi hodinu „dolováním“ dalších galaxií z hvězdného pozadí. Nakonec jsem pozitivně identifikoval všech 5 kousků, přičemž nejtěžší byla NGC7317, u které jednak rušila blízká hvězda a také nebylo snadné rozeznat její nehvězdnou povahu (je zajímavé, že při pořizování kresby se mi naopak zdála NGC 7317 jednoduchá a nejtěžší byla NGC 7319). Dvojice 7318A/B se nejevila jako 2 samostatné objekty, ale spíš jako protáhlá mlhavá skvrnka s 2 světlejšími oblastmi a poněkud tmavším středem. U všech galaxií jsem správně rozpoznal polohu, základní tvar i orientaci, takže jsem byl s výsledkem svého snažení vcelku spokojený. Žádné další detaily se mi pozorovat nepodařilo. Používal jsem výhradně boční pohled a i tak byly slabší složky blízko hranice viditelnosti. Nejlépe se mi osvědčila zvětšení 150x, 190x a 250x.
pozorováno 20./21.8.2007 a 27./28.8.2008, jasno, MHV:6.3 resp. 6.0, Bortle 4 / 4.5, seeing 4/10 resp. 7/10, newton 250/1315, zv. 60x, 150x, 190x, 250x
Pohled třetí – umírající hvězda (centrální hvězda v M57)
Centrální hvězda snad nejznámější planetární mlhoviny – M57 v Lyře, je často a bez problémů zachycována fotograficky. Tento žhavý bílý trpaslík je ovšem překvapivě tvrdý oříšek při vizuálním pozorování, zejména pro nevelký dalekohled a pozorovací podmínky odpovídající střední Evropě. Jádrem problému je samotná planetární mlhovina, která i ve své vnitřní části poměrně výrazně září (což z fotografií často není přiliš patrné) a na tomto světlém pozadí se 14.9 mag hvězda snadno zcela vytratí. Klíčem k úspěšnému pozorování je vynikající seeing umožňující použít velmi vysokého zvětšení a tím docílit ztmavení mlhavého pozadí.
V noci 30./31.8. se seeing zklidnil natolik, že dával reálnou naději na úspěšné pozorování. Podruhé na Expedici jsem použil kombinaci 5mm okuláru a 2x barlow násobiče, která v mém dalekohledu dává zvětšení zhruba 580x – největší, jakým momentálně disponuji. Prstenec M57 byl obrovský, zaujímal celou třetinu zorného pole a po jeho obvodu bylo patrné množství světlých vláken a kudrlinek. Planetární mlhoviny včetně M57 zná většina pozorovatelů jako poměrně malé objekty, proto byl pohled na takto zvětšenou mlhovinu dost neobvyklý. Její vnitřní část je opravdu natolik světlá, že centrální hvězdu (která by jinak byla viditelná) účinně maskuje. Hvězdu 14.7mag těsně vedle mlhoviny jsem byl schopný držet bočním pohledem téměř neustále, další, 15.3mag jasná hvězda jednou za čas problikla.
Nicméně asi po hodině zkoumání M57 jsem měl zaznamenané 3 momenty, kdy se centrální hvězda zjevila! Jednou při zvětšení 580x velmi zřetelně, jednou jako zjasnění ve středu mlhoviny a jednou při zvětšení 320x rovněž jako středové zjasnění. Sledovat objekt lehkým dobsonem při takto vysokém zvětšení není úplně jednoduchá záležitost, dalekohled se na trávníku kolébal a při ostření i třásl, ale podívaná rozhodně stála za to. Jednalo se o nejnáročnější pozorování, které jsem na letošní Expedici dělal.
pozorováno 30./31.8.2008, jasno, MHV:6.0, Bortle 4.5, seeing 9/10, newton 250/1315, zv. 320x, 580x
Pohled čtvrtý – až na hranice vesmíru (kvasar PG 1634+706)
Kvasar PG 1634+706 v souhvězdí Draka je nejvzdálenější kosmický objekt, jaký je možné středně velkým dalekohledem spatřit. Nachází se ve vzdálenosti neuvěřitelných 9 miliard světelných let. S rudým posuvem z=1.1 se jeho světlo vydalo na cestu dlouho před tím, než vznikla Země a vesmír byl v pouhé 1/3 svého dnešního stáří. Za to, že můžeme tento objekt vidět vděčíme jeho extrémní svítivosti, která se vymyká všem běžným měřítkům. Přesto má magnitudu „jen“ 14.7 a ve 25cm dalekohledu není úplně triviálním cílem.
Jeho nalezení bylo s pomocí mapek vytištěných z programu Cartes du Ciel překvapivě snadné. Díky tomu, že se v této oblasti oblohy nenachází příliš mnoho hvězd bylo poměrně jednoduché rozpoznat obrazce, které mě dovedly až k cílovému poli. Pro ztmavení pozadí a dosažení optimálního kontrastu jsem nasadil zvětšení 190x. Po chvilce soustředěného pohledu jsem v místech, kde se kvasar měl nacházet, zahlédl bočním pohledem slabou „hvězdičku“. Pro účely identifikace jsem byl vybaven rovněž DSS snímkem cílové oblasti, který potvrdil, že ona hvězdička je ve skutečnosti opravdu kvasar PG 1634+706. Ještě asi deset minut jsem se díval na tento kosmický maják, svítící přes velkou část viditelného vesmíru a užíval si radosti z vydařeného pozorování.
pozorováno 26./27.8.2008, jasno, MHV:6.1, Bortle 4.5, seeing 6/10, newton 250/1315, zv. 190x
