(Kdysi napsal a nyní okomentoval HalDry – code:uisf-30030219-real)
V roce 1981 už to vypadalo, že Planetárum v Plzni získá práva na pozemek na Hůrce u Litic. Takový to je snad ani ne kopec kousek na sever od obce Litice. Dokonce tam o pár let později došlo až k tomu, že byl zabetonován přesně souřadnicově definovaný držák na tehdy nový 150mm/2250mm ohnisko/reflektor (dalekohled) a s velkou slávou se kolem něj plánovala výstavba trvalé pozorovatelny, kterou město Plzeň už desítky let postrádalo, postrádá i dnes a jak se zdá ještě nějakou dobu postrádat bude… Později se ukázalo, že ani s tímto pozemkem neuděláme mnoho štěstí a stejně jako několikrát před tím, místo jsme museli opustit… Vlastně z dnešního pohledu by se dalo dodat: a stejně jako několikrát poté…
Ale v našem vyprávění jsme na samém začátku optimistického výhledu na novou hvězdárnu a ukážeme si, formou okomentovaných dobových záznamů, několik dní z vůbec první pozorovací Expedice na zmíněném místě…
Code: uisf-20810818-úterý
V 11:00 KOČ jsem měli sraz na zásobní základně planetária. Byl jsem tam s osobním vybavením v 10:58. V 11:05 přistál Peter. Pak jsme čekali až do 11:20, kdy přilétl systém pí. Leb. Přichystali jsme vybavení pro Expedici. Start nákladní rakety z mateřské základny byl plánován na 15:30. V 15:45 jsme s Lumírem ztroskotali na planetě Hůrka v soustavě Litice. O patnáct minut později zde musel nouzově přistát i Peter. To bylo krátce po té, co se Lumír pokusil o únikový start. Nezdařil se mu. O dalších třicet minut později zde ztroskotala i nákladní raketa, jež posléze zcela shořela. Podařilo se nám zachránit jen několik nouzových prostředků. Nezbylo než zbudovat tábor tady. K večeru se Lumír pokusil o ještě jeden únikový start, ale opět neúspěšně. Podařilo se mu ale alespoň cestou ukořistit několik málo gramů potravin.
Mezitím jsme s Peterem vytvořili malou pec na výrobu kovů a úpravu potravin, hlavně H2O. Pak jsme spolu ještě zkoušeli malé, ze zbytků zbudované „prostorové škatule“, přičemž Peter vyřadil tu svoji z provozu. Pokus o znouvuzprovoznění se již nezdařil.
Po návratu Lumíra z jeho neúspěšného úniku jsme skrovně pojedli a popili Peterem vyrobeného čaje a v noci poprvé zahájili pozorování. Musíme přeci pracovat navzdory nepříznivé situaci!
Málem bych zapomněl: celou dobu našeho pobytu nás obtěžoval jakýsi savý hmyz podobný obrovským moskytům.
Takže pěkně po pořádku. KOČ byla naše oblíbená zkratka, jejímž užíváním jsme se snažili (samozřejmě nejenom my) poněkud zhanobit zavedení letního času. Znamenala KOmunistický Čas. Anebo Čas Kanárských Ostrovů. Pro nás bylo hlavně nepříjemné, že jsme museli od jeho zavedení mít neustále na paměti, že je hodinový rozdíl mezi údaji v Hvězdářské ročence a údaji na našich časoměrech.
Centrálním skladem se rozumí současné jediné působiště HaP Plzeň v ulici U Dráhy, tehdy to ovšem byly jen sklady a dílny. Pořádání naší toho roku druhé expedice bylo podmíněno materiální podporou z HaP, hlavně formou zapůjčení technického vybavení, jako stanů, pozorovací techniky, dek, skládacích i neskládacích židliček, várnic na vodu a tak podobně. Bez toho bychom samozřejmě měli trochu potíže se smyslem celé akce. Naštěstí v té době nebyl v podstatě problém, pokud příslušní lidé chtěli, udělat skoro cokoliv s minimálními náklady.
Termín „malá pec na výrobu…“ znamená samozřejmě ohniště. Charakteristickým rysem tohoto pozorovacího místa byl neustálý vítr. Slabší či silnější, to podle situace, ale rozhodně nepřestávající. A tak i ohniště čas od času vydávalo tzv „vodorovný oheň“, což bylo něco, s čím jsme se na klasické Expedici ve Šťáhlavech třeba nikdy nesetkali…
A poslední upřesnění: Peter Clark si později začal říkat HawRan.
Code: uisf-20810819-středa
Dneska jsem málem uhořel. Zahájil jsem pozorování zdejšího slunce, pořídil první zákres a začal opravovat nedokonalým zařízením způsobené odchylky, když jsem ucítil kouř. Strhl jsem ochranný kryt a uviděl Petera, jak na mne v šoku civí. Teprve z jeho nesouvislé řeči a po prohlídce ochranného štítu jsem pochopil – plášť pozorovací kabiny se vzňal a jedině díky tomu, že jsem jej z ní strhl a uhasil, neshořela kukaň i se mnou!
Hned ráno podnikl Lumír další zkušební start do prostoru. Vrátil se až pozdě večer a přivezl s sebou Pavla. Sebral ho prý v prostoru, kde se motal s porouchanými motory. Byli jsme z toho patřičně vyděšení, ale co se dalo dělat…
Chvíli po příhodě s hořící kopulí opustil naši provizorní základnu i Peter. Vrátil se po několika (asi třech) hodinách a přivezl trochu jídla.
V době, kdy jsem byl na základně sám a vyhodnocoval včerejší pozorování, kroužilo kolem mě jakési UFO.
Když se pak Peter vrátil, podnikl jsem obhlídku okolí. Nalezl jsem trosky jakéhosi kosmického kluzáku a vedle nich ležel mrtvý pilot. Několik hodin po té, když jsem dělal další obhlídku, bylo již místo nálezu prázdné. Záhada.
V noci jsme pozorovali intenzivní přelety UFO. Měly dost velkou frekvenci a tak jsme toho kolem půlnoci nechali a šli konečně spát.
Příhoda s uhořením není vůbec nadsázkou. Ten rok jsem se chystal na celostátní kolo astronomické soutěže a jako svoji hlavní práci jsem prováděl pozorování Slunce pro obhajobu projektu „Vývoj slunečních skvrn…“. Takové pozorování se dalo zakreslovat dvěma způsoby: buď nasadit sluneční clonu a překreslovat na vedle položený papír, co člověk zahlédne v okulárech, nebo nepoužít clonu a promítat obraz na příslušně průsvitný papír ve vhodné vzdálenosti od okulárů. Používal jsem tehdy Somet 25×100 a tu druhou metodu. Ta dávala přesnější výsledky, ale byla samozřejmě, jak se ukázalo, mnohem nebezpečnější. To, že se člověk nesmí podívat do okulárů bez nastavení slunečního filtru, je asi jasné každému. To, že si mám dávat pozor na to, abych neuhořel, jsem pochopil až ve chvíli, kdy se mi kousek deky, již jsem měl přehozenou přes sebe a vršek Sometu, abych tak získal trochu přítmí pro zřetelnější prokreslení průmětu, dostal mezi okuláry a papír. Najednou se pod dekou vytvořila zcela kouřová atmosféra a já instinktivně deku strhl, abych se mohl nadechnout. Deku jsme pak řadu let ukazovali zájemcům o denní pozorování jako varování: měla na rozteč očí vypálená dvě kolečka zcela skrz naskrz…
Lumír byl vybaven v té době malým motocyklem Jawa50, na němž dojížděl na své dvanáctihodinové služby na nádraží do Plzně. Vždy denní, druhý den noční a pak dva dny volno…
Výraznou vlastností pozorovacího místa u Litic bylo také to, že leželo pod koridorem stíhacích letounů se základnou v Líních, a bylo rovněž oblíbeným otočným bodem pro všelijaké bojové vrtulníky z borského letiště. Vybaveni našimi výkonnými dalekohledy 10×80 a 25×100 znali jsme nejeden detail jejich vnější výstroje a výzbroje…
Code: uisf-20810820-čtvrtek
Vyrazili jsme do prostoru. Já, Lumír a Pavel, na malých kluzácích. Když jsme se vraceli na základnu, spustilo se Pavlovo katapultážní zařízení a on opustil neplánovaně svůj stroj. Naštěstí se celkem nic nestalo. K večeru Lumír opět odstartoval k hlídkovému letu…
Občas jsme měli pocit, že svobodu toho, že s námi není poprvé žádné vedení, musíme kupříkladu využít k tomu, že můžeme jet do Plzně, kdy se nám zachce. A tak jsme na Lumírově malém motocyklu Jawa50 spolu s Pavlem (později známém pod jménem Celestýn)na jeho oplechovaném modelu stejného stroje vyráželi toho dne za nějakým „důležitým“ posláním. Velmi pravděpodobně pro nějaké potraviny. Cestou zpět, při nájezdu do první pravé zatáčky borských serpentin, Celestýn nenaklopil svůj prskolet dostatečně, ztratil rovnováhu a už po levém boku se sklouzl do protisměru před zespoda přijíždějící auto. Všichni to ubrzdili (tehdy se jezdilo o dost pomaleji a také byl o dost menší provoz), Celestýn se zvedl bez zranění, stroji se také nic vážného nestalo, takže to tehdy dopadlo dobře…
Code: uisf-20810821-pátek
Pokračoval jsem v pozorování zdejšího slunce. Problém s uhořením se téměř opakoval. Ve stejném složení jako včera jsme vyrazili k průzkumnému letu. Konečně se nám podařilo navázat spojení se základnou planetária. Na příjmu byl pan Rott. Požádali jsme o tepelný systém, ale řekl, že ho mohou dodat až v pondělí. Zatím si tedy budeme muset nějak poradit. Vrátili jsme se bez většího výsledku na naši novou základnu.
Večer jsme s Pavlem vyrazili pro nějaké zásoby KPH pro naše organické systémy. Když jsme se vrátili, byla základna prázdná. V chaotickém nepořádku byly kolem poházeny sedačky a byla porušena ochranná zóna. Vyrazili jsme tedy do džungle hledat Petera a Lumíra.
Když jsem našel Lumíra poprvé, jeho reakce mne velmi překvapila. Vrhl se na mne. Vyslal jsem tedy varovný signál. Lumír byl o trochu silnější, takže jsem ho nezdolal, ale najednou se vzdal a utekl do houštin. Chvíli jsem ho sledoval, ale pak jsme změnil trasu a jel zpět obhlédnout základnu. Teprve poté jsem znovu vyrazil mezi stromy.
Po dvou či třech hodinách podivný stav Petera a Lumíra vyprchal. Vlastně až potom, co Pavla chytili a nakonec drželi v zajetí nás oba, neb jsem mu přispěchal na pomoc. Zjevně ne příliš účinnou.
Tuto chvilkovou úchylku se nám nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Půjde pravděpodobně o nějaký nervový plyn obsažený ve zdejším ovzduší. To ukáže další průzkum…
Potíže s vařením na „vodorovném“ ohni nás dohnaly až k tomu, že jsme se snažili získat z HaP propanbutanový vařič. To samozřejmě nebyl problém, jak už jsem zmínil, jen jsme si měli vzpomenout dřív než v pátek. Takže jsme museli čekat až do pondělka, až bude kde vyměnit prázdnou bombu za plnou… V pátek se tehdy totiž nikde ve službách moc nepracovalo…
KPH znamená samozřejmě Kapalné Pohonné Hmoty. To v mém případě znamenalo kofolu, v případě ostatních nepochybně pivo…
No a to že jsem tehdy Lumíra nepřepral… on měl ty nebezpečné hrany a já zrovna nebyl ještě ve formě. Zřejmě tohle jejich šílenství mě dohnalo až k těm jednadvaceti letů studia bojových sportů… takže Lumíre, teď už jsem na tebe připraven. Tedy doufám… Snad se nám nezlomí naše vycházkové hole…
