Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Jaký bude 25. cyklus?

O tom, že již začal 25. „jedenáctiletý“ cyklus sluneční aktivity se v Astronomických informacích psalo už v loňském zářijovém čísle. Součástí článku byly i předpovědi zpracované různými skupinami odborníků na solární aktivitu týkající se toho, jak bude nadcházející cyklus vypadat. Kdy a jak vysokého maxima se dočkáme, případně jak bude dlouhý. Detaily jednotlivých předpovědí se sice lišily, ale prakticky všechny se shodovaly v názoru, že 25. cyklus bude hodně podobný tomu právě končícímu. Nejobecnější popis by byl – poměrně nízká aktivita s relativním číslem kolem hodnoty 115. Nyní se objevil nový pohled, výrazně odlišný od předchozích.

S novým nápadem přišli astronomové věnující se sluneční fyzice. Jedním z nich je Scott McIntosh pracující v Národním centru pro výzkum atmosféry NCAR společně s kolegou Bobem Leamonem z Marylandské univerzity – Baltimore County. Své úvahy zveřejnili v loňském prosincovém čísle časopisu Solar Physics.

Již dlouhá léta se odborníci shodují na tom, že úroveň sluneční aktivity je v různých obdobích velmi proměnlivá a její cykly jsou úzce svázány se slunečním magnetickým polem. Každých přibližně jedenáct let si sluneční póly vyměňují místa. Jih se stává severem a sever jihem. Není detailně zřejmé, co tyto cykly řídí, ale vědci vědí, že póly se přepínají, když je magnetické pole nejslabší. Vzhledem k tomu, že magnetické pole Slunce řídí jeho aktivitu, což se v praxi projevuje četností slunečních skvrn, slunečních erupcí a výronů koronální hmoty, projevuje se tato fáze cyklu minimální aktivitou a nazývá se sluneční minimum. Jakmile se póly přepnou, magnetické pole na to reaguje zesílením a sluneční aktivita stoupá k solárnímu maximum, aby následně ustoupila dalšímu přepnutí pólů.

 Sluneční minima věda obecně sleduje tak, že pečlivě monitoruje sluneční aktivitu. Podle této metodiky došlo k poslednímu slunečnímu minimu v prosinci 2019. Nyní jsme v 25. solárním cyklu a míříme ke slunečnímu maximu. NASA i NOAA předpokládají, že půjde o klidné maximum, v němž sluneční skvrny dosáhnou vrcholu v červenci 2025, kdy by se relativní číslo mělo pohybovat kolem 115. To by se celkem podobalo hodnotě dosažené pří čtyřiadvacátému slunečnímu cyklu, kdy vrchol relativních čísel představoval 114.

Podle studie zpracované McIntoshem a jeho kolegy by ale mohlo všechno probíhat také jinak. McIntoshův tým už v roce 2014 publikoval článek, shrnující jeho pozorování Slunce ve dvaadvacetiletém cyklu. Tento cyklus je považován za plný sluneční cyklus, během něhož se sluneční póly vrátí do svých výchozích pozic.

McIntosh si ale všiml něčeho zajímavého. Zdá se totiž, že záblesky extrémního ultrafialového světla, označované jako jasné koronální body, se během zhruba dvaceti let pohybovaly od pólů k rovníku a setkávaly se uprostřed. Zdá se, že pohyb těchto bodů ve středních heliografických šířkách se shoduje s aktivitou slunečních skvrn.

Podle McIntoshe jsou tyto body spojeny s pásy magnetických polí obklopujících Slunce a postupují od pólů k rovníku přibližně v jedenáctiletých cyklech.

Vzhledem k tomu, že mají opačnou polaritu, vyruší se na konci každé periody při setkání v rovníkových oblastech Slunce. Tato událost byla pojmenována „terminátor“ (ukončovatel). Termín terminátor tak podle McIntoshe označuje konec jednoho slunečního magnetického cyklu a začátek jiného.

Jednotlivé cykly netrvají ale přesně stejně dlouho. Někdy se magnetická pásma při dosažení středních heliografických šířek zpomalí, proto se doba mezi jednotlivými „terminátory“ může lišit. A McIntoshův tým si všiml, že existuje vztah mezi délkou času, který uběhne od jednoho „terminátora“ k druhému, a mezi intenzitou následného slunečního maxima.

„Když se podíváme na 270 let trvající záznamy, potvrzující pozorování sluneční události zvané terminátor, zjistíme, že čím delší je doba mezi dvěma terminátory, tím slabší je následující cyklus. A naopak, čím je tento čas kratší, tím je další sluneční cyklus silnější,“ uvedl pro Science Alert astronom Bob Leamon.

Nejdelším zaznamenaným cyklem mezi dvěma terminátory byl solární cyklus 4, který trval více než patnáct let. Po něm následovalo slavné Daltonovo minimum (období zhruba v letech 1790 až 1830). Naopak po kratších slunečních cyklech, jež se odbydou za méně než 11 let, následují vysoce aktivní sluneční maxima s vrcholy překračujícími průměrné relativní číslo 200.

Solární cyklus 23 byl podle McIntoshovy metriky relativně dlouhý. Trval téměř třináct let. Sluneční cyklus 24 byl mnohem tišší než cykly, které mu předcházely, ale byl také současně extrémně krátký. Dostal se pod deset let. Jsou-li tedy analýzy týmu správné, měli bychom během první poloviny 20. let tohoto století očekávat extrémně zvýšený výskyt slunečních skvrn.

McIntosh s kolegy tvrdí, že jsou si svou interpretací sluneční činnosti jisti. Pokud mají pravdu, může jejich výzkum nabídnout zcela nové nástroje pro chápání toho, jak Slunce funguje. Existuje jen jeden způsob, jak zjistit oprávněnost nastíněného předpokladu – musíme počkat a uvidíme.