Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Tip na září – 25. cyklus sluneční aktivity začal!

Už o tom není pochyb. Nový sluneční cyklus s pořadovým číslem 25 ožívá. Poslední potvrzení přišlo na přelomu letošního července a srpna se vznikem nových skupin slunečních skvrn. Na připojeném obrázku je zachyceno magnetické pole skupin s pořadovými čísly AR 2769 a AR 2770, jak je zaznamenala družice NASA Solar Dynamics (SDO).

Aktivita Slunce se ale začala probouzet již v červnu a červenci, kdy se na jižní i severní polokouli objevily skvrny s polaritou nového cyklu a výskytem ve vysokých heliografických šířkách. Pro nástup nového cyklu hovoří i dlouhodobá statistika dokumentující počet dnů se skvrnovou aktivitou v průběhu posledních let.

V tabulce jsou kompletní hodnoty za roky 2015 až 2019 a za prvních sedm měsíců roku 2020. Uvedená čísla udávají počet dnů bez skvrn. Minimum mezi 24. a 25. cyklem by podle nich mohlo spadat do období prvního pololetí 2019. Na přesné stanovení data si ale musíme ještě několik měsíců počkat. Výpočet minima je totiž založen na 13měsíčním průměrném počtu slunečních skvrn. Nelze jej proto potvrdit až do konce roku 2020. Podle odborníků bude ale nejpravděpodobnějším datem zahájení 25. cyklu prosinec 2019.

Ohledně mohutnosti bylo publikováno hned několik hodně rozdílných předpovědí. Nejpesimističtější předpovědi hovoří o velmi slabém cyklu připomínajícím až nástup pomalého sklouzávání do Maunderova minima, přes slabý cyklus podobný předchozímu 24. a dokonce existují i prognózy očekávající silný cyklus. V připojené tabulce je shrnuto devět velice rozporuplných předpovědí.

Za nejpravděpodobnější, všeobecně přijímaný názor, se považuje scénář, že solární cyklus 25 bude podobný cyklu 24, s minimem spadajícím do dubna 2020 (± 6 měsíců); Vyhlazené maximum aktivity slunečních skvrn na hodnotě relativního čísla 115 by mělo nastat v červenci 2025 (± 8 měsíců). Sluneční cyklus 25 by měl tedy být slabší než dosavadní dlouhodobý průměr. Na to, jaký ale bude ve skutečnosti, si ale musíme počkat.

Co je ovšem nezpochybnitelné, jsou už nyní jeho první projevy. Především je nutné si uvědomit, že cykly se nestřídají nějakým zřetelným termínem, ale naopak se vzájemně překrývají a to i poměrně dlouhodobě v řádu roků.

Již v dubnu 2018 se objevila skupina slunečních skvrn s opačnou magnetickou polaritou a totéž sledovali astronomové dokonce již v prosinci 2016. V obou uvedených případech se ale jednalo o zcela osamocený úkaz, na nějž nenavázala žádná další trvalejší aktivita.

Pro lepší pochopení dlouhodobějšího průběhu kolísání aktivity Slunce, sledované prostřednictvím relativního čísla, bude jistě vhodné seznámit se s historií sledování naší hvězdy.

Sluneční skvrny na Slunci byly prvními dalekohledy pozorovány a zaznamenávány již od roku 1610. Tato sledování však nebyla prováděna nikterak systematicky a informace, které z nich lze získat, nedávají žádnou reálnou představu o dlouhodobějším vývoji situace na Slunci. Systematická pozorování máme k dispozici až od roku 1848, kdy se sledování fotosféry začal věnovat švýcarský astronom a matematik Rudolf Wolf (1818 – 1893).

Již o pět let dříve, v roce 1843, se postaral o důležitý objev další pozorovatel slunečních skvrn Heinrich Schwabe (1789 – 1875). Ten si téměř dvě desítky let, od roku 1826, pečlivě zaznamenával počet skvrn na Slunci a z porovnání jejich počtů v jednotlivých rocích objevil opakující se cyklus trvající 11 let. Jedenáctiletý cyklus sluneční aktivity, který byl následně dalšími pozorovateli potvrzen, nese jeho jméno.

 Ačkoli se sluneční aktivitou souvisí více dnes známých period, jedenáctiletý cyklus je bezesporu nejvýznamnější a nejlépe pozorovatelný. Dnes víme, že se neprojevuje jen v počtu slunečních skvrn, ale obecně se odráží prakticky ve všech projevech sluneční aktivity. V maximu cyklu se pozoruje více erupcí a bývají mohutnější, fakulová pole jsou častější a mívají větší plochu. Častěji můžeme pozorovat koronální výrony hmoty a s tím související polární záře na Zemi. Cykly se začaly číslovat od maxima v roce 1760 a dnes se nacházíme již v závěru 24. cyklu. Jak už bylo konstatováno výše, jednotlivé cykly netrvají vždy exaktně jedenáct let, ve skutečnosti jejich délka kolísá mezi 9 až 14 lety. 

Další, co je nutné si uvědomit, je fakt, že jedenáctiletá perioda je ze své fyzikální podstaty falešná. Ta skutečná, která má astrofyzikální základ, trvá totiž dvojnásobek této doby. Objevil ji americký sluneční astronom George Halle, vynálezce spektroheliografu. Díky pozorování Slunce v jednotlivých spektrálních čarách bylo v oblastech výskytu slunečních skupin objeveno také silné magnetické pole. Jeho detailnější zkoumání pak vedlo ke zjištění, že celková polarita magnetického pole Slunce se jednou za 11 let obrátí, dojde tedy k tzv. přepólování. Tento cyklus, který nese Halleho jméno, trvá tedy dvojnásobnou dobu, tedy vždy něco kolem 22 let. 

Kromě toho jedenáctileté cykly nemají vždy stejnou intenzitu. Největší sluneční aktivita v posledním období nastala v druhé polovině 20. století a byla dokonce nejvyšší za uplynulých 1000 let. Oborníci toto období nazývají „Moderní maximum“. Jedná se o opak tzv. „Maunderova minima“, kterým si Slunce prošlo v období let 1645 – 1715.

Nyní se zdá, že Slunce po zmíněném maximu přechází opět do fáze útlumu. Jeho aktivita během 23. až 24. slunečního cyklu klesla na nejnižší úroveň za uplynulých 200 let. Dlouhodobý vývoj aktivity Slunce názorně ukazuje připojený graf. Teprve další pozorování ukáží, jak se bude jeho křivka vyvíjet v následujících letech.