Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Tunel světla (2009)

Ze tmy se vždy ozvalo: „Házím žlutej!“, a kdo zahlédl letící čmouhu, pokusil se jí chytit. Když uhnula, byl to netopýr, když neuhnula, byl to talíř a praštil dotyčného do čela. Nekoordinovaní chytající se ve tmě sráželi navzájem. Když jsme usoudili, že už bylo dost sebepoškozování, rozsvítil někdo silnou stroboskopickou baterku. V jejím světle byly krásně vidět rozfázované křivky dráhy letu talířů.

Na louce se začala povalovat mlha a kužel baterky se stal viditelným. Postavili jsme baterku na špičku a skákali přes studený blikající plamen, no úplně jako pasáčci na ilustracích ze starých slabikářů.

Umístěním baterky do ohniska 35 cm zrcadlového dalekohledu vznikl stejně tlustý sloup blikajícího světla vycházející z objektivu. Něco jako gigantický laser.

Zkusili jsme posvítit na protější svah.
Zkusili jsme automatický halogen u 200 metrů vzdáleného domku vyprovokovat k rozsvícení.
Zkoušeli jsme promítat stínové divadlo na mraky.

tunel1

A pak se objevil nápad: Když se paprsek sklopil vodorovně, táhl se asi metr a půl vysoko nad zemí, protože dalekohled stál na vyvýšeném zápraží. Strčil jsem do světla hlavu. Otočil jsem se zády ke zdroji světla a rozběhl se vpřed za svým stínem. Vlastně za několika stíny, jak se promítaly na louku za hřištěm a jednotlivé chuchvalce mlhy. Bylo to jako octnout se v jiné realitě. Stín mojí hlavy vytvořil v psychedelicky pulzujícím válci tmavý tunel. Tím tunelem jsem se hnal vpřed. Tedy běžely nohy, ale protože jsem viděl jen tmu okolo a zužující se světelný tunel před sebou, vizuální vjem pohybu chyběl. Chvílemi stín hlavy tvořil protáhlý úběžník, jako když člověk kouká do dálky podle kolejí, chvílemi jsem se hnal proti řadě vlastních bust, siluet na cárech mlhy. Nejbližší stín se objevil pár metrů přede mnou, zdánlivě se vrhnul proti mně a já se s ním srazil. Srazil jsem se se svým stínem! Až jsem se divil, že to nebolelo. Bylo to jako srážka s duchem. A o pár kroků dál znovu.

Nakonec jsem vyběhl do boku, bál jsem se, abych nenarazil do zábradlí na konci hřiště. Vylíčil jsem ostatním, jak to v té podivné kombinaci hvězdné brány, brockenského přízraku, moodyho tunelu a hracího automatu vypadá. Někteří to vyzkoušeli, byli nadšeni a svým nadšením strhávali ostatní.

Proběhl jsem si to ještě jednou a pak jsem zůstal na konci hřiště hlídat, aby někdo neskončil nárazem do zábradlí na mezi. Dalo mi to dobrou příležitost pozorovat, jak to na lidi působí. Obvykle běželi pomaleji, než jim připadalo, takže z paprsku vystupovali zbytečně brzo. Dalším typickým příznakem byly hlasové projevy, které bych popsal jako směs citoslovcí nadšení a přiblblého pochechtávání. Určitě jsem se takhle projevoval taky a taky jsem si to vůbec neuvědomoval.

Zřejmě to bylo i lehce návykové, což jsme si uvědomili, až když se na začátku paprsku začal tvořit nával těch, kteří chtěli ještě a ještě…

Vyzkoušeli jsme různé kombinace světla blikavého i neblikavého, pomalé chůze i běhu, ba dokonce chůze zpět při maximálním oslnění. Bohužel množství lidí způsobilo, že do paprsku neustále někdo strkal různé části těla nebo předměty a tím se efekt dost rušil. Nakonec se mlha rozpustila. Pokusy začoudit prostor rákosovými doutníky zhatil zvedající se vítr.

Kouzlo zmizelo.

tunel2

Až později mi došlo, že světelný tunel je vlastně symbol.
Symbol celé Expedice.
Musí se sejít vhodné přírodní podmínky s dostatečně rozvinutou technikou.
Chce to mít kolem sebe ty správné lidi.
Není od věci mít dalekohled a někoho, kdo s ním umí zacházet, někoho, kdo směruje pulzující světelný paprsek, sám neviděný.
Není potřeba žádných zvláštních schopností, stačí vstoupit, vyrazit vpřed, držet se v nehmotných hranicích a mít oči dokořán.
Pak člověka Expedice pohltí a on se octne v jiné realitě.
Změní se mu vnímání světla a tmy, metabolismus, nálada.
Je oslněn a vtažen do víru nových pocitů a zážitků.
Nedoléhá k němu skoro nic ze zbytku světa.
Je v pohybu a přitom stále na místě.
Není vidět konec.
Je to příjemné a dobré, i když navenek je slyšet pouze přihlouplé pochechtávání.
Pozor, způsobuje závislost.
A je to vlastně jenom stínové divadlo a hra tančících fotonů.
Není to vlastně doopravdy, ale zároveň ve své neskutečnosti je to až skutečnější než realita.
Kdo nezkusil, nechápe.
Kdo ochutnal, ví.