Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Kosmické závody: důsledek studené války? (5 .díl)

Toto je 5. článek z 9 ze série Kosmické závody

Souboj, který se nekonal

Než se Američanům podařilo úspěšně vypustit vlastní kosmické těleso, došlo k dalšímu významnému milníku kosmonautiky, a to vyslání živého tvora na oběžnou dráhu. Jednalo se o kosmickou loď Sputnik 2, na jejíž palubě byl pes Lajka, a start se uskutečnil 3. listopadu 1957. V tomto případě k žádným závodům (hře) mezi USA a SSSR nedošlo.UNuwrnb Důvodem bylo, že Američané v té době ještě nebyli schopni vypustit ani malou družici. Na vině byla již několikrát zmíněná rozštěpenost vývoje a také nešťastné, v podstatě politické rozhodnutí, které dalo přednost programu Vanguard před Orbiterem. Navíc Američané v té době nedisponovali příliš výkonnými nosnými raketami, takže hmotnost prvních amerických družic se pohybovala maximálně v desítkách kilogramů. První americké těleso, které se svou hmotností 70 kg alespoň přiblížilo Sputniku 1 a úspěšně dosáhlo oběžné dráhy, byla telekomunikační družice Score. Ta odstartovala 18. prosince 1958, tzn. více než rok po Sputniku 1. Vynesení tak hmotného zařízení, jaké by bylo schopné zajistit alespoň krátkodobé přežití živého tvora ve vesmíru, bylo v té době nad jejich možnosti. Tento fakt je možné doložit tabulkou, která uvádí hmotnosti úspěšně vypuštěných kosmických těles v roce 1958:

Tabulka 3 – Hmotnost úspěšně vypuštěných kosmických těles v roce 1958

Datum Aktér (stát) Název tělesa Hmotnost
1. 2. 1958 USA Explorer 1 13,97 kg
17. 3. 1958 USA Vanguard 1 1,47 kg
26. 3. 1958 USA Explorer 3 5 kg
15. 5. 1958 SSSR Sputnik 3 1 327 kg
26. 7. 1958 USA Explorer 4 8 kg
11. 10. 1958 USA Pioneer 1 38 kg
6. 12. 1958 USA Pioneer 3 5,87 kg
18. 12. 1958 USA Score 70 kg

 

Poznámka: V tabulce jsou data uváděna ve světovém čase (UT), proto se mohou v některých případech lišit, pokud je v textu použit místní čas.

Kdo bude mít prvního kosmonauta?

Dalším významným mezníkem se stala snaha o vypuštění prvního člověka do kosmického prostoru, tj. do výšky více než 100 km nad zemský povrch. Toto vymezení vychází z dokumentu Mezinárodní letecké federace (FAI). Obvyklá definice pojmu kosmonaut počítá s tím, že musí dosáhnout oběžné dráhy Země, ale existují i další, u kterých stačí překonat zmíněnou výškovou hranici. Opět přistoupíme k vytvoření tabulky, která bude zachycovat možnosti, jaké byly k dispozici. Aktéři hry zůstávají stejní (Sovětský svaz a Spojené státy americké) a podobné jsou i strategie. Je tu však jedna podstatná změna.R-7_Soyuz Pokud v případě umělé družice byla alespoň teoreticky možná spolupráce, protože ji bylo možné postavit společnými silami a označit jako výtvor obou aktérů, u kosmonauta to možné není. Vždy se bude jednat o státního příslušníka té či oné země. Vypuštění vícečlenné posádky, kde by měl každý aktér zastoupení, bylo v té době nereálné. I vypuštění jednoho člověka bylo na hranici tehdejších technických možností. Teoreticky by bylo možné vyslat příslušníka nějaké třetí země, ale to se zase neslučuje s prestiží, které chtěli oba aktéři dosáhnout. V případě prvního kosmonauta je tedy možné z tabulky vynechat strategii „spolupracovat“ a omezit se pouze na „nevyvíjet“ a „pracovat sám“. Jedná se o tzv. hru s nulovým součtem, kde není možné statek (v tomto případě kosmonauta) rozdělit mezi oba aktéry. Pokud hra proběhne, je možný jen jeden výsledek – jeden z hráčů získá statek a zvítězí, druhý prohraje. Spolupráce hráčů v tomto případě není možná.

V takovém případě bychom získali shodnou tabulku (matici), jako byla Tabulka 2. Z té vyplývalo, že jedinými racionálním rozhodnutím u obou aktérů bylo snažit se vyvinout kosmickou loď a vyslat ji do kosmického prostoru s kosmonautem výhradně vlastními silami. Nyní již měli oba aktéři o něco lepší informace o druhé straně, i když ani v tomto případě se samozřejmě nejednalo o informace úplné. Oběma stranám bylo jasné, že s největší pravděpodobností se protistrana o vyslání člověka pokusí, otázkou zůstávalo, jak moc v tomto úsilí pokročila. Základní otázkou tedy nebylo „jestli“, ale spíše „kdy“.

Ve shodě s očekáváním se opravdu obě strany pustily do programu, jehož cílem bylo vypuštění člověka do kosmického prostoru. Výhodu v tomto směru měli Sověti, jejichž rakety byly schopné vynést do kosmického prostoru výrazně větší užitečné zatížení než americké rakety. Bylo to způsobeno faktem, že sovětská raketa R-7 byla stavěna původně jako nosič jaderných zbraní. Již v roce 1954 měla být schopna podle požadavků armády donést jadernou hlavici o váze 5,4 tuny do vzdálenosti 8 600 km.

V USA došlo i k řadě organizačních změn. Ukázalo se, že bylo velmi nešťastné, když se na vývoji raketové techniky a družic podílelo několik složek, které mezi sebou nespolupracovaly. Bylo zapotřebí tento systém změnit a vytvořit jednou organizaci, která by práci na kosmických projektech zaštítila. V té době se kromě vojenských složek na kosmickém výzkumu podílel Národní poradní výbor pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics – NACA). Tento úřad byl nakonec vybrán jako nejvhodnější kandidát pro soustředění nevojenských aktivit, věnujících se kosmu. V červenci 1958 byl senátem schválen zákon „National Aeronautics and Space Act of 1958“, který 29. července podepsal tehdejší prezident USA Dwight David Eisenhower.700px-Nasa-logo Tímto zákonem vznikl Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (National Aeronautics and Space Administration – NASA), který převzal jak závazky, tak i zaměstnance a majetek NACA. NASA začala oficiálně pracovat 1. října 1958 a díky jejímu působení se kosmické aktivity soustředily „pod jednu střechu“. Tento krok vedl k výraznému zefektivnění práce a díky němu začaly USA v pozdější době dosahovat výrazných úspěchů na poli kosmického výzkumu.

Prezident zároveň reorganizoval svůj poradní výbor pro vědu (President’s Sciense Advisory Committee – PSAC) a vytvořil novou funkci, kterou se stal zvláštní asistent pro otázky vědy a techniky. Prvním člověkem, který zastával tuto funkci, byl James Rhyne Killian, prezident Massachussettského technologického institutu. Právě tento vědec měl velký podíl na tom, že vznikla organizace NASA a dostala do správy kosmické projekty.

Jak se tyto změny projevily na poli kosmonautiky, je možné vidět v Tabulce 4, která porovnává počty úspěšně vypuštěných kosmických těles v letech 1957 až 1960.

Tabulka 4 – Úspěšně vypuštěná kosmická tělesa v letech 1957 až 1960

Rok 1957 1958 1959 1960
USA 0 7 11 16
SSSR 2 1 3 3

 

Jak je vidět, USA se po počátečním zaváhání zapojily s takovou intenzitou, že již v roce 1958 počet jimi vypuštěných těles výrazně překonal SSSR. Naopak aktivity Sovětského svazu na tomto poli spíše stagnovaly. Je možné, že Spojené státy na základě podobného srovnání získaly přesvědčení, že počáteční zpoždění dohnaly a možná i Sovětský svaz po technické stránce předehnaly.Launch_of_Friendship_7 Proto na vypuštění prvního kosmonauta zpočátku příliš nespěchaly. Ani nemohly, protože před americkými konstruktéry bylo mnohem více práce než před jejich sovětskými kolegy. Američané museli pro pilotovaný let nejprve vyvinout a řádně odzkoušet novou výkonnou raketu, protože ty dosud používané byly málo výkonné. Volba nakonec padla na mezikontinentální raketu Atlas, která byla primárně určena k vojenským účelům.

Ačkoli Sovětský svaz se snažil vzbudit zdání, že jeho náskok v raketové technice je výrazný, Američanům se podařilo různými špionážními metodami zjistit, že tomu tak není. Ke sledování svého protivníka používali špionážní letadla Lockheed U-2, odposlouchávací stanice, v pozdějších letech i špionážní družice. Kromě toho měli k dispozici několik informátorů a data získávali i pečlivým rozborem zpráv, které byly zveřejňovány v médiích. Díky tomu měli Američané alespoň přibližný přehled, jak Sovětský svaz postupuje ve vývoji kosmické techniky.

Nakonec i v závodu o prvního kosmonauta vyhrál Sovětský svaz. První člověk, který překročil magickou výšku 100 kilometrů a dostal se tak do kosmického prostoru byl Jurij Alexejevič Gagarin. Jeho historický let se uskutečnil 12. dubna 1961.

Americká reakce

Stejně jako Sputnik 1, tak i let Gagarina vzbudil na americké straně velkou odezvu. I pokud nebudeme počítat vypuštění Lajky, které bylo sice významné, ale ne tolik převratné, už podruhé Spojené státy prohrály v klíčovém bodě kosmických závodů. V tomto případě ale není úplná pravda, že vítezství SSSR zapříčinilo jen podcenění protistrany ze strany USA. Je fakt, že zřejmě mohli Američané své aktivity uspíšit, ale bylo by to pravděpodobně na úkor bezpečnosti. Museli nejprve důkladně prověřit novou nosnou raketu a teprve pak mohli uvažovat o vyslání kosmonauta. Nakonec se první Američan do kosmického prostoru podíval jen o necelý měsíc později než Gagarin, a to 5. května 1961. Byl to Alan Bartlett Shepard, let měl označení Mercury-Redstone 3 a kosmická loď se jmenovala Freedom 7. Jednalo se však pouze o suborbitální let, kosmická loď se nedostala na oběžnou dráhu.

WEB11866-2011_640Přestože bylo „zpoždění“ USA poměrně malé, v otázce prestiže se jednalo o další závažnou ránu, kterou Sovětský svaz mohl a také využil ve svůj prospěch. Již dva dny po historickém letu se konala v Moskvě velkolepá akce na počest prvního kosmonauta. Gagarin během ní stál na Rudém náměstí hned vedle samotného Nikity Chruščova a dalších vysoce postavených politiků, nad městem létaly vrtulníky, po náměstí pochodovali vojáci a spatřit prvního člověka v kosmu přišlo obrovské množství lidí. Autor projevů Nikity Chruščova, Fjodor Burlatskij, mimo jiné o této události řekl: „Vyhrkly mi slzy a spousta dalších lidí na ulici plakala tím nenadálým štěstím. Jednak proto, že člověk letěl do nebes, tam, kde sídlí Bůh, ale hlavně proto, že to byl Rus.“ Gagarin měl projev, který ukončil slovy: „Sláva komunistické straně Sovětského svazu vedené Nikitou Sergejevičem Chruščovem!“ Je jisté, že tím velmi stoupnul v ceně u Chruščova, který díky tomuto trumfu sovětské kosmonautiky opět upevnil svou pozici a získal větší loajalitu lidu.

V USA vypuštění sovětského kosmonauta zjistili brzy po jeho startu. Díky sledovací stanici protivzdušné obrany zaznamenali komunikaci mezi kosmickou lodí a pozemními stanicemi. Vojsko neprodleně informovalo Jeroma Wiesnera, vědeckého poradce Bílého domu a ten přímo prezidenta Kennedyho. Ten se tak paradoxně o této události dozvěděl rychleji, než lidé v SSSR, kde zprávu oznámil rozhlas až 50 minut po startu. Sověti se tímto způsobem jistili pro případ, že by se let neuskutečnil či skončil havárií. Je pravděpodobné, že v takovém případě by se celá událost utajila.

Druhý den s touto informací seznámil Kennedy novináře a ujistil je, že Američané již nějakou dobu pracují na obdobném programu. Zároveň byl nucen připustit, že USA v této oblasti (opět) zaostaly. Nešlo jen o samotný fakt, že Sovětský svaz úspěšně vypustil kosmonauta, ale také o to, jak tuto událost prezentovali jeho vedoucí představitelé. Ti jej označili jako jasný důkaz nadřazenosti SSSR a velké vítězství komunistických myšlenek. Naopak kapitalistické zřízení se podle jejich slov stalo „ztrouchnivělé“ a neschopné podobného výkonu. Americký prezident musel rázně jednat. Svým dílem k tomu přispěla také politická situace ve světě, která se nevyvíjela zrovna podle amerických představ. Komunistická strana začala ovládat Čínu, podobné to začalo být i ve Vietnamu. Také v bývalých koloniích se v řadě případů dostávaly k moci levicově zaměřené síly. Bylo jasné, že studená válka se rozšiřuje nejen na povrchu Země, ale proniká i do kosmického prostoru. Kosmické závody se již nemohly brát za osamocený souboj mezi SSSR a USA, ale spíše za souboj dvou antagonistických ideologií, které rozdělily svět na dvě části.

KN-C23643Ještě než se dostaneme k známému projevu, který Kennedy přednesl 25. května 1961 před Kongresem, je nutné se alespoň letmo zmínit minimálně o dvou záležitostech, které mu předcházely. Tou první je Kennedyho postoj ke kosmonautice, o kterou se zajímal výrazně více než jeho předchůdce Dwight D. Eisenhower. Tento vztah se projevil například při předvolebních debatách v roce 1960. Během čtvrté z nich byl Kennedy konfrontován s druhým kandidátem na prezidenta, Richardem M. Nixonem, který mimo jiné poukazoval na to, že USA mají více vypuštěných kosmických těles (viz tabulka 4) a jsou celkově po technické stránce na vyšší úrovni než SSSR. Kennedy na to reagoval slovy: „Věřím, že Sovětský svaz je první v pronikání do vesmíru. My sice máme více úspěšných startů, ale velikost jejich raket, jejich tah (síla), a to ostatní – vy sám jste řekl Chruščovovi, že mohou být před USA v síle raket, ale my jsme před SSSR v barevných televizích. Domnívám se, že barevné televize nejsou tak důležité jako síla raket.“

Druhá událost, která bezprostředně předcházela Kennedyho projevu, byl pokus o svržení Fidela Castra a jeho vlády na Kubě. V zátoce Sviní se 17. dubna 1961 (tedy jen pět dní po Gagarinově letu) vylodila brigáda kubánských exulantů, která byla podporována a financována americkou administrativou. Její útok však byl odražen, mnoho jejich členů padlo a zbytek byl zajat. Prohru způsobilo podcenění stability Castrovy pozice a některá zaváhání v organizaci akce. Neúspěch této akce měl nakonec přesně opačný efekt, než měla mít – na Kubě se vytvořil politický systém sovětského typu. Tento fakt nesl velmi nelibě právě Kennedy, který jej považoval za svou osobní prohru. Zřejmě to byl také jeden z důvodů, proč se americký prezident rozhodl pojmout let prvního kosmonauta jako výzvu, na kterou musí rázně odpovědět a dokázat tak celému světu, že Spojené státy jsou schopny v kosmických závodech dohnat své zpoždění a navíc si vytýčit tak velký cíl, který by předchozí trumfy Sovětského svazu výrazně překonal.

Navigace v sérii<< Kosmické závody: důsledek studené války? (4 .díl)Kosmické závody: důsledek studené války? (6 .díl) >>