Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Expediční deník 2018

Den 1, pondělí 6. srpna 2018

Bolid nad astronomickým praktikem, Bažantnice, Plzeň - severV pondělí v 9:00 před plzeňskou hvězdárnou začalo pro šest vyvolených astronomů Letní astronomické praktikum neboli Expedice 2018. Přesněji řečeno první nakládání začalo už o den dříve, tedy v neděli. To se ale vyjíždělo do fotbalového areálu v Bažantnici až odpoledne, jelo se tam pouze jednou a především se převážely velké neskladné věci, které by pondělní nakládání velice komplikovaly. Taktéž se v jedné z místností postavily police, aby se další den přivezená pozorovací technika mohla rovnou ukládat na místo určení.

První pondělní nakládání trvalo přibližně hodinu a tři čtvrtě. Na střešní zahrádku Fordu Transit se měly dávat krabice s dalekohledy a montážemi, ale mělo to jeden háček, protože když se nahoru vylezlo, zahrádka se na jedné straně mírně svezla. Musela se proto znovu pořádně uchytit, aby byla řádně zabezpečená. Nakonec se podařilo auto plně naložit a mohlo se vyjet směr Bažantnice. V táboře už tři lidé zůstali, postarali se o uložení techniky a drobného zabydlení tohoto místa. Zbytek skupinky se ještě jednou vrátil do Plzně, naložil náš největší dalekohled, neskladné bedny a ještě nějaké další drobnosti. Po důkladném zkontrolování, že opravdu máme všechno, se mohlo vyrazit na nákup potravin.

I když se dorazilo do tábora okolo tři čtvrtě na pět, tedy poměrně včas, obvyklý nástup se v 18:15 nekonal, protože vedoucí praktika chtěl dát všem čas na zabydlení tábora. Při stavbě stanů se dvěma účastníkům přihodila velice nepříjemná věc. Praskla jim totiž nosná tyčka. Naštěstí jiné stany nebyly zcela naplněny, a proto byl těmto nešťastníkům poskytnut azyl. V půl sedmé se jako obvykle vyrazilo do Hvozdu na letošní první večeři. Podávaly se zapečené brambory s masem. Po návratu do tábora se uspořádal úvodní nástup, na kterém bylo řečeno hodně organizačních věcí, v jeho druhé části se ustanovily pozorovací skupiny, protože bylo skoro jisté, že obloha vydrží bez mraků po celou noc.

Byly vytvořeny dvě meteorářské skupiny, obě měly kolem šesti členů. Také se pár nadšenců věnovalo astrofotografii. Ještě před oficiálním začátkem pozorování vysvětlil vedoucí praktika orientaci na obloze, která byla určena především začínajícím a nezkušeným pozorovatelům. Výborné meteorologické podmínky vydržely po celou noc, a proto si poslední táborníci šli lehnout až kolem čtvrté hodiny ranní.

Lukáš Winkler, foto Petr Mašek

Den 2, úterý 7. srpna 2018

20180807_171407Budíček byl vyhlášen krátce po osmé hodině, k snídani bylo pečivo s třemi různými druhy paštikových pomazánek.

V krátkém dopoledni se uklízel areál, povídaly se historky, co kdo zažil a zprovozňovala se technika. Aby se mladým účastníkům nezkrátily žíly, dostali za úkol vztyčit stanový altán. I toto na koordinaci pracovního kolektivu náročné stavitelské dílo bylo úspěšně provedeno.

Do Hvozdu na oběd se šlo, když slunce už začalo připalovat, takže po mletém řízku se většina lidí ráda zastavila pro nanuka v místním obchodě. Zklamán byl pouze Jirka P., který poptával plácačku na mouchy, ale bohužel, za minulé ročníky už je všechny vykoupil.

Protože počasí bylo opravdu teplé, vydala se přibližně polovina expedičníků vykoupat. Aby to byla aspoň trochu turistika, popojeli autem na křižovatku u obce Líté s tím, že k vodní ploše dojdou krátkou procházkou přes les. Bohužel asi po 200 metrech lesní cestu uzavíral plot obory s vysokou zamčenou bránou. Na druhé větvi cesty se situace opakovala a zdálo se, že obora prostě obejít nejde. A tak se poskočilo autem až k obci Spankov (Špankov podle názoru některých), tam nebylo rovné místo na auto a tak po polňacce dojeli až cca 300 metrů od rybníka. Ale vzhledem k stoupající teplotě tenhle mastňácký přístup nikomu nevadil.

Samotný rybníček byl luxusní. Voda barvy červeno hnědé, rašelinné. Dno písčité až bahnité, plážička travnatá, chaty okolo. Zajímavý byl obrovský teplotní kontrast mezi krásně prohřátými horními 15 cm a celkem ledovou vodou vespod.

Při odpočinku se ke skupince přidal pán, který měl nutkání vyprávět o svých názorech na UFO, různé události II. světové války a podobně. Bylo to ve stylu MaŠíBlu (zkratka pro velmi svérázné myslitele), jaký na hvězdárnách potkáváme často a interně dostal pán přízvisko „Tirpitz Jednozub“.

Kolem 16. hodiny se osvěžená skupina musela vrátit, protože na večer byl domluvený výjezd na tábor. Proto i nástup byl dříve, okolo páté. Pak výsadková skupina naložila dodávku spoustou dalekohledů a vyrazila propagovat krásy noční oblohy do horního Postřelí.

K večeři byly těstoviny s houbami v hnědé omáčce. Roman Č. nám k tomu povídal o své zajímavé práci programátora, zahrnující umísťování sondiček do bachoru krav.

Cestou z a do Hvozdu obloha vypadala ještě celkem slušně, ale předpověď nebyla příliš optimistická. V podvečer jsme byli svědky podivuhodného jevu. Mohutný stan jedné momentálně nepřítomné účastnice se samovolně nadzvedl, vyrval své kolíky z hlíny, odťapal s jejich pomocí o značný kousek dál, kde jeho kolíky opět zakořenily. Tuto záležitost, ne nepodobnou přesunu kostela v městě Most, jsme sledovali s notným úžasem. Rovněž očekávání, co tomu zítra řekne majitelka, až přijede, je stále značné.

Skupinka účastníků si kopala na jednu branku až skoro do tmy. Předpověď počasí se klonila k tomu, že bude skoro zataženo střední a vysokou oblačností. A skutečně, pouze několik rychle se měnících děr ukazovalo, že nad mraky je vesmír. Pozorování proto bylo zrušeno a pouze jsme se kochali. Nad jihozápadem blikaly blesky a ozařovaly mraky nad námi. Suchý horký vzduch z těch bouřek nad Šumavou byl jako fén a pár jeho poryvů, každý několik minut dlouhý, rozšuměl stromy v lese zvukem jako když startuje letadlo. Velmi jasné Iridium (-7 mag) nám zasvítilo skrz mraky o půl jedenácté, i výjezdní skupina ho prý viděla.

Pár minut před půlnocí se výsadek vrátil. Prý polovině tábora stihli něco ukázat, dokonce i planety nízko nad jihem, ale pak se jim taky zatáhlo. Naštěstí předcházející přednáška jejich obecenstvo dostatečně utahala a také samotný fakt pár set metrů dlouhé výpravy tmou je pro dnešní děcka dostatečně silným zážitkem.

O půlnoci se severní polovina oblohy vyjasnila, jižní polovina stále zakrytá mraky. Hranice mezi nimi zhruba kopírovala Mléčnou dráhu, která byla krásně vidět a tento stav trval víc jak hodinu. Nikdo už nepozoroval a podle těch, co nezávazně koukali, stejně mnoho meteorů nelétalo. Rosa na rozdíl od minulé noci vůbec nepadla.

Byl to dlouhý a příjemný den.

Jan Mocek, foto Jan Mocek

Den 3, středa 8. srpna 2018

den03Dnešní ráno nezačalo dle mého obvyklým horkem, a i když se táborem nesla zvučná slova oznamující počátek snídaně, stále se teplota nešplhala do nebeských výšin. Snídaně byla žlutá… tedy manětínský chléb se žlutou nebo červenou marmeládou. Sladký to začátek dne.

Další byla na programu přednáška o meteorech. Za pomoci interaktivních pomůcek na ní byla vysvětlena především témata ohledně jejich vzniku a metod pozorování. Přednášející Venca K. měl téma dobře zpracované a bylo vidět, že se tomuto nebeskému úkazu věnuje již nějakou tu řádku let.

V souvislosti s tím si jeden z posluchačů dokonce připravil i hru, které se může zúčastnit kdokoliv z účastníků. Spočívá v nalezení několika „úlomků meteoritu“, které lze najít pomocí mapy vyvěšené v jednom z počítačových pavilónů zde na Expedici až do jejího konce. Je to jedna z možností jak se zde pobavit (nebo ztratit).

Poté následoval oběd. Jako vždy k jeho ukojení vedla dlouhá cesta přes kameny, které se v horkém letním dni rozpalovaly na lávu, a z pole se linula vůně hnojiva. Lepší než jakýkoliv apetit. Oběd začal čajíkem a bramborovou polévkou, následován byl ovocnými knedlíky, na kterých si všichni počvachtali. Poté jako vždy následovalo hromadné skupování mražených zásob pobočky Coop ve Hvozdu.

Je vedro k padnutí, tak kam se jinam zašít, než k místnímu rybníku. Sice přes kalnou vodu byla viditelnost jen pár centimetrů, avšak chladila až nadmíru. Postupem času se rybník zaplnil více lidmi, ale vzápětí se začalo nad Hvozdem blýskat. Už, už to vypadalo, že přijde bouřka, ale většině koupajícím to bylo více méně jedno. Začalo jemně pršet až když již skoro všichni oschli a tak se skupinka plavců vydala zpět k táboru.

Ke svačině byl rohlík se šunkou a rajče, které táborníci zhltli, a zase se každý vydal za svou prací, kterou však zanedlouho přerušil nástup. Zde byly udíleny pokyny pro večer a další den. A pak se už skupinky hladových vlků hnaly za potravou do místní restaurace, kde si pochutnaly na guláši s chlebem.

Při návratu všichni nedočkavě hleděli na nebe, které však moc k pozorování přívětivé nebylo. Oblaka se líně rozvalovala přes většinu modravé plochy, ale i přesto táborníci neztráceli optimismus a stále na ní hleděli s vidinou jasné noci. Čím více se schylovalo k půlnoci, tím více se noční obloha rozjasňovala a ukazovala nespočet hvězd, mezi kterým občas prolétlo letadlo nebo družice.

Vyhlásilo se tedy pozorování, začal shon a přípravy. Zhasla bílá světla a byla nahrazena světly červenými. Všichni se přesunuli na svá stanoviště, odkud se mohli věnovat pozorování astronomických objektů. Oblačnost se objevila jen občas a pozorování se protáhlo až do brzkých ranních hodin.

Hana Kalašová, foto Jiří Polák

Den 4, čtvrtek 9. srpna 2018

den04Na rozdíl od předešlého dne, ráno bylo velice kruté, sluníčko se vyspinkalo do růžova a hned od počátku ukazovalo svoji sílu. Ti méně odolní utekli ze hřiště ještě před oficiálním budíčkem, někteří tam zůstali ležet ještě po něm. Po snídani čekala na celý tábor novinka. Tomáš P. si připravil svoji první přednášku, ve které se věnoval životu prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka. Dozvěděli jsme se o jeho dětství, jaké studoval školy a také to, proč byl právě on vybrán pro let do vesmíru. Po přednášce se rozproudila diskuze na téma, proč bylo Československo vybráno jako třetí země, která bude mít svého zástupce na oběžné dráze planety Země. Dospělo se k závěru, že to nejspíš bylo politické rozhodnutí, které mělo sloužit jako náplast za srpnovou okupaci v roce 1968.

Na oběd se nikomu moc nechtělo, protože bylo opravdu úmorné vedro, meteorologům vyšla předpověď do nejmenšího detailu. Většina tábora se proto těšila na odpolední koupání v rybníce. Dva expedičníci nafoukli své čluny, aby byla ještě větší zábava. První polovina hrátek ve vodě byla vyplněna bojem o místo ve větším člunu. Ten menší z nich byl vypůjčen Jirkovi M., dlouholetému účastníkovi Expedic, který se právě dnes na nás přijel podívat. Druhá polovina už tak akční nebyla, skupinka o proměnném počtu lidí si házela s tenisákem. Nikomu se z vody nechtělo, musel nás vyhnat až vedoucí praktika, protože odpolední svačinka se blížila raketovým tempem.

Na nástupu jsme se dozvěděli meteorologickou situaci na dnešní noc. Byla ale velice komplikovaná, protože se očekával příchod studené fronty. Proto byl vyhlášen nižší stupeň pozorovací pohotovosti přezdívaný „vyčkávací režim“. Naproti tomu rozdělení do skupin bylo jasné, protože bylo velice podobné jako předcházející noci. Po večeři zůstávala obloha nad fotbalovým areálem stále jasná, pouze na jihu byly vidět zanedbatelné mraky. Abychom ale měli jistotu, že má cenu začít s pozorováním, vydala se skupinka čtyř odvážlivců přes temný les, aby měla výhled i na západ. Tam ale žádné mraky nečekaly, pouze na jihu byly zachyceny vzdálené bouřky. Krátce na to padlo definitivní rozhodnutí – bude se pozorovat.

Dnešní noc byla velice nepříjemná pro skupiny meteorářů. Zapisovatelům rozfoukávaly silné poryvy větru protokoly. Jeden z nich si myslel, že na počasí vyzraje pomocí bedny, do které protokoly schová, a také pomocí celty, kterou celou krabici zakryje. Naneštěstí se mýlil, jeden závan strhl bednu na trávu, druhý trefil nebohého pozorovatele. Zapisovatelka ve vedlejší skupině však měla mnohem větší problémy. Jí se protokoly rozlétly na všechny strany a byla ráda, že je všechny našla. Pozorovatelům dělala největší neplechu přecházející oblačnost. Z kraje pozorování oblačnost narůstala, poté se rozpouštěla, aby nakonec začala přicházet z jihovýchodu, odkud se očekávala fronta. V jednu hodinu bylo pozorování přerušeno, šlo se na „půlnoční svačinku“. Po posilnění vypadala obloha pořád stejně, dle meteorologických modelů ale měla být mnohem více zatažená. Proto se začalo rozhodovat, zda má cenu dále pozorovat. Nakonec bylo pozorování ukončeno, což se ukázalo jako správné řešení, protože za půl hodiny se celé nebe zatáhlo. Klidná noc nás stejně nečekala, protože okolo půl čtvrté začalo mírně poprchávat. Většinu táborníků, kteří v tu dobu spali na hřišti, to vzbudilo a urychleně se přesunuli na zápraží. Ale našli se i tací, kteří v klidu spali na stanovišti během deště až do páté hodiny ranní. Probrali se až v okamžiku, kdy už byli úplně mokří. No alespoň se takto osprchovali.

Lukáš Winkler, foto Jiří Polák

Den 5, pátek 10. srpna 2018

Astronomické praktikum 2018, BažantniceRanní probuzení bylo poněkud jiné, než na které byli expedičníci zvyklí v jiné dny. Místo zuřivě pařícího slunce a teplot, které byly jiná rána nepříjemně vysoké, očekávalo všechny velmi příjemné klima a slabý déšť. Ten se z pár nesmělých kapek po nějaké době změnil na silnější deštík, ale dlouho nevydržel. Než služba nachystala k snídani vánočky s margarinem a marmeládou, už bylo po všem a připomínaly jej jen kapky, padající z mokrých stromů.

V deset hodin vypukla další ze série přednášek. Tu dnešní měl na starosti Michal R. a jejím tématem byla asterismy. Tímto názvem se označují uskupení hvězd, která nejsou oficiálními souhvězdími a minimálně jejich objevitel v nich vidí nějaký předmět, bytost či zvíře. Dozvěděli jsme se, že takových uskupení je v současnosti popsáno již několik set a nikdo vám nemůže bránit, abyste si vytvořili nějaké vlastní, úplně nové. Na Expedici je například známý takzvaný Vějíř, který se nachází na pomezí Andromedy a Ještěrky.

Přednáška byla velmi zajímavá a o jediné vyrušení se postarala paní starostka z Dražně, která přijela s technikem provést pravidelnou kontrolu hasicích přístrojů. To bylo však jen drobná komplikace a přednáška po ní mohla nerušeně pokračovat.

Nedlouho poté nastal čas se přemístit do Hvozdu a tam se naobědvat. Přestože předpověď vyhrožovala deštěm, nemilosrdný vedoucí neschválil přepravu auty, takže až na výjimky museli všichni šlapat na oběd pěkně po svých. Tentokrát se v jídelně opravdu vytáhli: nudličková polévka a svíčková s knedlíkem by si zasloužily pochvalu před nastoupenou jednotkou. Cestou zpátky mírně poprchávalo, ale nebylo to nic, co by ostřílené expedičníky nějak rozházelo.

Brzy po poledni se tři účastníci praktika vydali do nedaleké obce Pláně, kde si prohlédli dětské hřiště s pískovištěm, kolotočem a dalšími atrakcemi. Dále pokračovali kolem ohrady s koňmi a podél zemědělského družstva až na konec obce. Za ní, na mírné vyvýšenině, bylo umístěno velké množství balíků slámy. Zde se chvíli vyřádili, než je déšť vyhnal na zpáteční cestu.

Mezitím další část expedičníků vyrazila v dodávce do Manětína, aby přivezli zásoby potravin na další dny. Přeci jen byl pátek, což znamenalo, že další dva dny bude možnost cokoli dokoupit velmi omezená. Vrátili se s plnými bedýnkami potravin, takže nebezpečí vyhladovění tábora bylo úspěšně zažehnáno.

Většinu odpoledne provázel drobný, ale vytrvalý a protivný déšť, kvůli kterému se táborníci věnovali zejména aktivitám, které se mohly provozovat pod střechou. Patřila mezi ně četba, debatování, společenské hry, práce na počítači a podobně. Ačkoli oblohu stále pokrývala souvislá vrstva oblačnosti typu „deka“, předpovědi optimisticky ukazovaly, že noc bude opět jasná.

Zajímavý problém vyvstal při odpolední svačině. Byly k ní jogurty s rohlíkem a broskev. Na tom by nebylo nic neobvyklého, pokud by se záhy nezjistilo, že se v celém areálu vyskytuje jen pár exemplářů lžic. Jak sníst takový jogurt? Pomocí rohlíku to sice jde, ale není to úplně optimální. Navíc se jednalo o druh, ve kterém je část s příchutí umístěna až úplně u dna kelímku. Přišla tedy ke slovu lidová tvořivost a táborníci jogurty míchali pomocí různých tyčinek, nožů, nebo stáli dlouhé fronty na zapůjčení lžičky. Nakonec se všem dílo podařilo a zavládla všeobecná spokojenost.

Po páté hodině odpolední se začalo ukazovat, že by předpověď počasí mohla vyjít. Mraky se pomalu protrhávaly a na areál fotbalového hřiště dopadly první sluneční paprsky. Jak se ale později ukázalo, bitva mezi mraky a jasnou oblohou ještě zdaleka nebyla dobojována.

Večerní nástup i samotná večeře proběhly bez nějakých zajímavých událostí. Po návratu do areálu bylo v plánu hledat fiktivní meteorit na poli za lesem, ale nakonec se toho zúčastnili jen neoficiálně tři expedičníci. Zbytek táborníků váhal tak dlouho, až se zešeřilo, takže akci odložil na další den.

Ačkoli večerní obloha byla téměř zatažená, předpověď stále trvala na tom, že někdy kolem půlnoci se změní na jasnou. V pozdějších večerních hodinách se opravdu nebe začalo čistit, ale stále po něm přebíhaly různé pásy oblačnosti. Proto zejména meteoráři postávali na zápraží a dumali, zda se mají vydat na hřiště. Nakonec se k tomu odhodlala jen jedna skupina a téměř vzápětí se nebe docela zatáhlo. Pár lidí pobíhalo kolem dalekohledů a hledalo v nich zajímavé objekty. V následujících minutách se podmínky divoce měnily. Chvíli byla oblačnost přes 90%, za okamžik se rapidně snížila a tak se to stále opakovalo. Přesto v té aktivnější meteorářské skupince si začali jednotliví meteoráři lehat do svých spacáků a hlásit korekce.  Zpočátku jen proto, aby si mohl jeden z účastníků prakticky vyzkoušet, co všechno obnáší funkce zapisovatele. Netrvalo ale dlouho a nebe se trochu umoudřilo a pozorování mohlo začít naostro. Ironií osudu, v tu chvíli služba vyhlásila půlnoční svačinku. Skupinka meteorářů ji proto ignorovala a další hodinku strávila pozorováním. Díky tomu přišla o zajímavé dění v tzv. myšárně. Během přípravy čaje byl tento ozvláštněn nejprve pádem zastíněné baterky do hrnce a později v něm byl nalezen komár, který si v něm chtěl nejspíš trochu zaplavat.

Po svačince se už do pozorování kromě astronomů s dalekohledy pustily obě meteorářské skupiny. Navzdory oblačnosti, která dost často rušila zejména u obzoru, ale někdy i ve vyšších oblastech, se jim podařilo zaznamenávat meteory až do ranního svítání.

Václav Kalaš, foto Petr Mašek, Jan Mocek

Den 6, sobota 11. srpna 2018

Astronomické praktikum 2018, BažantniceSobota bývá počátkem pracovního volna, kdy nastává jisté zklidnění po dnech pracovních. Mohlo by se o ní říci, že je ospalá. I tato sobota na Expedici začínala ospale. Budíček byl poněkud nenápadný, takže ho část účastníků prakticky nezaznamenala. Pokračovala proto ve spánku. Nebylo divu, jednalo se už o čtvrtou pozorovací noc, takže spánek určitě přišel vhod. Slunce, či vedoucí tábora však později tuto idylku rázně ukončili.

Na dopoledním plánu se rýsovaly hned dvě činnosti: přednáška nebo vyhledávání fiktivního meteoritu. Vedoucí usoudil, že přednášek již bylo během týdne několik, a tak vydal pokyn k vyhledání meteoritu. Většina účastníků se proto vypravila přes les na blízké pole, aby na něm zkusila vyhledat fiktivní meteorit, který na něm někde před pár dny ukryl náš kolega Honza Mocek z Pardubic. Zprvu bylo vyhledávání zcela chaotické a bez pravidel. Hledači se vyřítili na posekané pole jako splašené kobylky a snažili se meteorit nalézt na vlastní pěst, což samozřejmě příliš úspěšné nebylo. Poté však byli poučeni, že meteority se musí vyhledávat systematicky. Byla proto vytvořena jakási rojnice. Případný nález bylo nutné napřed ohlásit, pak se místo nafotilo a nakonec byl kandidát na meteorit zvednut a ofotografován. Problém byl pouze v tom, že nikdo z nás přesně nevěděl, co vlastně hledáme a jak má hledaný fiktivní meteorit vypadat. Stanovili jsme proto určitá kritéria. Tvar tělesa měl být kulatý nebo sférický. Barva měla být očekávaná spíše tmavá. Dále mělo být těleso natolik zvláštní, že do okolního prostředí nebude zapadat. Během hledání jsme skutečně našli několik kandidátů. Ale pak jsme narazili na těleso, o kterém se skutečně domníváme, že do okolního prostředí nezapadá a právě o něm se domníváme, že se jedná o fiktivní meteorit. Zatím to samozřejmě nemáme potvrzeno, ale pošleme jeho fotku Honzovi do Pardubic a on nám to buď potvrdí, nebo vyvrátí.

Sobotní oběd tentokrát nebyl v jídelně zemědělského družstva, ale v místní hospodě, podobně jako v minulých letech. Výborná bramboračka s bramborovými plackami a dobré rizoto pomohlo udržet dobrou náladu.

Odpolední program byl rovněž zajímavý. Z plakátů ve vesnici jsme se dozvěděli, že v Plasích bude vystaveno několik železničních vozů, ve kterých v minulosti jezdili naši presidenti a navíc, že se v Plasích koná i každoroční pouť. A tak bylo odpoledne věnováno této atrakci. Nejprve jsme odjeli na nádraží, kde se na jedné odstavné koleji nacházely čtyři rychlíkové vagóny z různých období určené pro jízdy našich presidentů a představitelů národa. Do dvou z nich (historicky nejcennějších) bylo možné nahlédnout pouze z venkovní lávky, další dva bylo možné i projít. V jednom z nich se nacházela i menší výstavka související s cestami našich presidentů, v některých pohnutých dobách. Do Plas soupravu přitáhla motorová lokomotiva Bardotka, což je již v současnosti rovněž historické vozidlo, navíc se zajímavým a typickým bublavým zvukem motoru.

Po prohlídce následovala návštěva poutě v Plasích, kde jsme se trochu poztráceli, a tak jsme se museli na konci hledat. Pouť v Plasích byla kdysi označována jako okurková a prodávali se na ní skutečně výborné nakládané okurky. Nyní je to spíše o pouťových atrakcích a o různých cetkách.

Cestou zpět jsme se zastavili u historického stromu v Lomanech, který byl nedávno vyvrácen. Jednalo se o mohutný dub. I z padlého pozůstatku si bylo možné udělat určitou představu o mohutnosti původního stromu.

Na nástupu bylo oznámeno, že se připravuje další pozorovací noc. Na stanovišti nás bylo tentokrát více, což se už projevilo větším počtem lidí na oběd a později i na večeři. Již v pátek a pak i v sobotu nás přijeli posílit i starší účastníci Expedic, což bylo patrné nejen při pozorování, ale i při specifickém expedičním humoru, který postupně někteří z mladších účastníků postupně přejímají. Po večeři (zeleninové lečo) panovalo skoro bezvětří, a tak někteří z nás vytáhli a pouštěli drony. Na soumrakové obloze svítící drony připomínaly spíše létající talíře. Další zajímavostí se stalo vypuštění tří raket na tuhé pohonné hmoty. Ta první nedosáhla potřebné výšky, ale další dvě vylétly tak vysoko, že je někteří z účastníků na vrcholku dráhy ani nespatřili.

Po večeři započala příprava na pozorování. Dva z našich kolegů (Michal Rottenborn a Martin Brada) odjeli vypomoci do Manětína, kde Západočeská pobočka ČAS pořádala pozorování Perseid pro veřejnost. Tato dvojice se vrátila řádně promrzlá až po půlnoci a pak se zařadila do některé z pozorovacích skupin. V průběhu začínajícího večera bylo nejprve připraveno několik větších dalekohledů. Po jejich montáži a nastavení byly postupně zaměřeny na planety Jupiter, Saturn a Mars. Jakmile se více zešeřilo, byly vyhledávány vzdálenější objekty v hlubším vesmíru. Podobně jako v předchozích dnech však byla hlavní pozornost upřena na postupně nabíhající aktivitu meteorického roje Perseidy. Opět byly vytvořeny dvě skupiny. První vedl Venca Kalaš. Bohužel v první části noci mu většina pozorovatelů postupně usnula, takže do půlnoční přestávky zůstali aktivní pouze dva. V druhé polovině noci po příchodu zkušeného Romana Čečila se skupina aktivovala a pozorovala byť ne úplně celá až do 4 hodiny ranní. Naopak druhá skupina vedená Lukášem Winklerem byla aktivní po většinu pozorovací doby a navíc v ní počet pozorovatelů dále narůstal, takže bylo nutné vynaložit veliké organizační úsilí, aby se zvládla všechna hlášení. Počty napozorovaných meteorů, a to u obou skupin, totiž rozhodně zanedbatelné nebyly. Jak známo, meteorický roj Perseidy je známý tím, že meteory létají ve skupině (tzv. spršky), což způsobilo nejednu dramatickou situaci nejen při pozorování ale i následném hlášení údajů. Druhá meteorářská skupina ukončila svoji činnost krátce po čtvrté hodině ranní.

Lumír Honzík, foto Petr Mašek

Den 7, neděle 12. srpna 2018

Maximum Perseid 12./13.8.2018Neděle měla dvě tváře. První byla velice nudná, pomalu to vypadalo, že se v deníku vyplatí psát pouze o jídle, které dnes bylo mimořádné. Druhá z nich byla velice hektická, úplně změnila pohled na celý den. Jako skoro každou Expedici se mi povedlo malé ranní faux pas. I když služba vyhlásila budíček v devět hodin, v obvyklý čas po pozorovací noci, já jsem na něj nereagoval a v klidu si vstával až v půl jedenácté. Naštěstí byli na mě všichni hodní a něco mi ze snídaně nechali. Dokonce Martin Tran postavil nade mne stůl, aby mi ostré sluneční paprsky nerušily spánek.

Ještě v dopoledních hodinách měl Michal Rottenborn svoji druhou přednášku, nyní na téma proměnných zákrytových dvojhvězd. Přednáška byla spíše teoretická, na začátku bylo vysvětleno, jak takové hvězdy vypadají, jak se dělí a ke konci bylo popsáno i samotné pozorování. Dle mého názoru patří tento pozorovací program mezi nejsložitější, protože proměnná hvězda mění svoji jasnost a při pozorování se porovnává s několika hvězdami. Ani samotné vyhodnocení nepatří k nejjednodušším, finálním výsledkem je graf, ze kterého jde zjistit přesný čas minimální jasnosti hvězdy.

Poté se už šlo na oběd, na kterém nás překvapili švestkovým koláčem, který se podával jako dezert. Ještě se musím vrátit ke snídani, protože taková se již letos nebude opakovat, všichni si totiž pochutnávali na vánočce s Nutellou. Ke svačince na nás také čekalo příjemné překvapení, byly totiž koláče, které byly přivezeny o den dříve. V průběhu odpoledne jsem se ještě s jedním táborníkem – cyklistou rozhodl, že si vyjedeme na menší výlet. Přímo přes Bažantnici vede cyklotrasa Baroko II. Takto pojmenované stezky jsou celkem tři, všechny začínají v Plasích a právě Baroko II vede na východ do Manětína a přes Hvozd se vrací zpátky do místa startu. Trasa celkem měřila 35 km a dala nám celkem zabrat, protože se stále střídala náročná stoupání a někdy také velice nepříjemné sjezdy. Vrátili jsme se až na svačinu. Osobně jsem si myslel, že se mezitím v táboře vůbec nic nedělo, byl jsem ale razantně vyveden z omylu. Stihla se napozorovat sluneční fotosféra i chromosféra, alespoň vizuálně. Později jsem se dozvěděl, že se dva odvážlivci šli vykoupat do rybníka, moc si to tam ale neužili, protože voda byla po pátečním dešti studenější než obvykle. Také se samozřejmě zpracovávala data z uplynulých pozorování, mí dva kolegové stihli „předatlovat“ do počítače zatím nejdelší noc s nejvíce meteory.

Uplynulé části dne však patřily k té nudnější části. Na dnešní noc totiž vycházelo maximum meteorického roje Perseidy. Z tohoto důvodu byly postaveny hned tři pozorovací skupiny, které se věnovaly vizuálním meteorům. Zvláštností dnešní noci bylo i to, že si všechny skupinky udělaly půlnoční svačinku v jiný čas. Problém byl pouze v tom, že oba členové služby byli v té skupině, která ji měla jako poslední, takže si každý musel udělat vlastní čaj. Samotné pozorování bylo velice kruté, já sám jsem dělal zapisovatele a měl jsem ve skupině hned čtyři pozorovatele. Prvním problémem byla vysoká frekvence „padajících hvězd“. I když se každý z pozorovatelů díval do odlišné části oblohy, většinou všichni viděli všechny meteory. V průběhu pozorování nastávaly velice kruté časy, někdy dokonce letěly čtyři meteory za šest sekund. Druhým problémem byl docházející počet protokolů. Hlavní meteorář Václav Kalaš podcenil na letošní Expedici počasí a nechal jich vytisknout pouze šedesát. Proto musely na řadu přijít i jiné protokoly, které se už dnes v podstatě vůbec nepoužívají. Ve zbývajících dvou skupinách to po celou noc nebylo tak náročné, protože někteří pozorovatelé takzvaně „vytuhli“ a už se je nepodařilo probudit. S vidinou zítřejší služby jsem si zcela vyčerpaný šel lehnout okolo půl páté ráno.

Lukáš Winkler, foto Petr Mašek

Den 8, pondělí 13. srpna 2018

DEN08_IMG_0171Ranní vstávání bylo velmi kruté. Přeci jen pět pozorovacích nocí v řadě si vybralo svou daň a probrat expedičníky k životu byl pro službu velmi těžký oříšek. Pokus o budíček probíhal za pomoci píšťalky a řevu, ale přesto se nikomu do klubovny na snídani moc nechtělo. Tábor vypadal po ránu jako by se zde měl natáčet nějaký postapokalyptický zombie film. Mátoživé postavy, pomalu se klátící a vydávající neartikulované zvuky, by vyděsily každého, kdo by je zahlédl.

Než se podařilo je na několik etap přesunout z místa přespávání do klubovny, uplynulo téměř celé dopoledne. Pak už se na oběd vydala jako předvoj služba a hned po jejím návratu i ostatní táborníci. Slunce pěkně pálilo, tak po obědě přišel vhod nějaký ten studený mls v místním obchůdku.

Cestou z jídelny se odehrála zajímavá epizodka. Poblíž cesty seděl na židličce postarší pán a po pozdravení začal povídat cosi o tom, že se bude muset tábor přestěhovat. Po krátké debatě vyplynulo, že podle jeho informací má večer přijít meteorologická katastrofa takřka biblických rozměrů. V jeho vyprávění se vyskytovaly hromy, blesky, přívalové deště, silný vítr, popadané stromy, prostě apokalypsa. Vyprávěl to každému na potkání a zmínil se i o tom, že viníkem by mohli být ti zpropadení vědátoři, kteří „pořád něčím píchají do Slunce“. Vedoucí praktika s dotyčným chvilku debatoval, nakonec poděkoval za varování a šel dále.

V táboře se děly zajímavé věci. Jeden z účastníků zjistil, že se mu stan vyvlékl z kolíků a samovolně se přestěhoval asi o dva metry dále. Musel jej tedy vrátit na původní místo a znovu jej přikolíkovat. Pro jistotu si půjčil několik nadbytečných silnějších kolíků z jiného stanu, aby podobné akci do budoucna předešel.

V odpoledních hodinách vyrazilo pár expedičníků ve hvězdárenské dodávce nakupovat do Manětína a po jejich návratu se plánovalo koupání v rybníce. Počasí však bylo poněkud vrtošivé. Po druhé hodině odpolední se nebe zatáhlo a měl přijít déšť. Proto expedičníci rychle sklidili všechny spacáky, deky, karimatky a další věci, které se sušily pod širým nebem a přesunuli je pod střechu. Pak se drobně rozpršelo a několikrát zahřímalo. Netrvalo však dlouho a déšť ustal a dírami v mracích opět vysvitlo slunce. Otužilejší táborníci se proto převlékli do plavek, vzali nafukovací člun a vydali se k rybníku. Tam museli nejprve odlákat labuť, která na ně nevraživě syčela a pak už se mohli vydat do vody. Ta byla trochu studenější, ale dalo se na to zvyknout a po chvíli už to plavcům ani nepřišlo. Na vodní hladině se odehrálo několik soubojů o člun, kdy se někteří jedinci snažili dostat dovnitř přes odpor již v něm usídlených. Také byla snaha celý člun převrátit, ale ta byla přes mnoho pokusů neúspěšná.

K odpolední svačince byly vynikající rohlíky se sýrem. Celé odpoledne bylo vidět různě po táboře poházené účastníky, kteří buď spali, nebo se alespoň ve vodorovné poloze pokoušeli relaxovat. Oživení nastalo až v podvečer, kdy se jedna skupinka vydala s míčem na betonový plácek a zde s ním prováděla různé prostocviky.

Večer hrozil déšť, ale všichni se rozhodli riskovat a na večeři vyrazili pěkně po svých. Cesta tam proběhla bez jediné kapky a táborníci si mohli v klidu pochutnat na sekané. Při putování zpátky do tábora byly vidět zajímavé mraky, a ačkoliv radar ukazoval, že už má pršet, tentokrát se mýlil. První kapky dopadly až těsně před tím, než poslední táborníci dorazili do areálu fotbalového hřiště.

Pozdější večer i noc byla ve znamení zatažené oblohy a deště. Tato situace byla pro expedičníky po neustále jasných nocích velmi nezvyklá. Někteří toho využili a šli si brzy lehnout, aby načerpali síly na další dny a hlavně noci, jiní si pouštěli videa na počítači. Nejprve různá krátká vtipná, po kterých následovalo video natočené na Expedici 1994. Někteří jedinci, kteří tuto akci pamatovali, si s hrůzou uvědomili, že od jejích konání uběhlo už bez jednoho roku celé čtvrtstoletí. Závěr večera v klubovně patřil promítání druhého dílu filmu Kingsman. Dokonce se kvůli tomu neuskutečnilo ani tradiční vyhlížení a uctívání půlnočky. Po skončení promítání se všichni za drobného deště vydali na kutě a brzy se pohroužili do snění.

Václav Kalaš, foto Jiří Polák

Den 9, úterý 14. srpna 2018

P1180113_aPo pěti krutých pozorovacích nocích přišla konečně příležitost se pořádně vyspat a spolu s ní i naděje účastníků na splacení spánkového deficitu. I přes to byl ale budíček Vency Kalaše v půl deváté ráno návratem do kruté reality. Po přežvýkání gumových chlebů s česnekovým máslem se pár účastníků stalo publikem a sledovali letecké dovednosti Jirky Poláka, který se rozhodl provětrat svůj model letadla. Však jen krátce. Poté již začala přednáška Matěje Otýse na téma Znovupoužitelných raketových nosičů a ku podivu všech při ní zůstal počet spících posluchačů na nule.

Místo obvyklé cesty přes pole na oběd do JZD čekalo na expedičníky nakládání pozorovací techniky. Z nedaleké Dražně totiž měl být vidět přechod Mezinárodní vesmírné stanice přes Slunce. S naloženou technikou se jedna část tábora vydala na oběd autem a zbytek pěšky. Tam jsme si vychutnali masovou roládu s omáčkou a kaší. Kvůli velikosti porcí však již musela část výpravy odmítnout květákovou polévku. Po rapidním přesunu na pozorovací stanoviště začala stavba dalekohledů a že jich nebylo málo. Zatímco někteří si chamtivě postavili dalekohledy na přímé pozorování, několik dalekohledů bylo připraveno na promítání Slunce tak, aby si přechod ISS mohlo užít co největší množství pozorovatelů najednou. Po dlouhých přípravách se již pomalu začal blížit čas přechodu, který měl trvat jen jednu sekundu. Spolu s ním se však podezřele začal přibližovat mohutný šedý mrak a účastníkům výpravy brzy došlo, že jimi vysněný přechod nakonec neuvidí. I přesto však v přesný čas přeletu vypukl na stanovišti jásot. Pár minut po přechodu nám již Slunce opět svítilo nad hlavami. Nejspíše nám tedy přechod odpozorovat nebylo přáno. Po naložení techniky, návratu do tábora a opětovném vyložení techniky se většina až do odpolední svačinky věnovala fotbalu, střelbě z pistole patřící veliteli Expedice, nebo je bylo možné najít ležérně pospávat na různých místech po táboře. K svačince byl chleba s paštikou a s paštikou z hlívy, která byla velitelem Expedice omylem zakoupena již na začátku praktika. To však nic netušícím expedičníkům nebylo sděleno, a tak i chleby pomazané hlívou z táců zmizely poměrně rychle.

Hlívou posilnění účastníci po svačince pokračovali ve střelbě a někteří se i do terče trefili. Ostatní střely se vesele odrážely a riziko prostřelené stanové plachty nabývalo na intenzitě. V největším ohrožení byl mohutný stan Dity Větrovcové, ale jelikož vznikaly i plány umístit terč přímo na něj, jeho ohrožení nebylo bráno v potaz. Po nástupu a zvážení meteorologické situace bylo usouzeno pokračovat ve vyčkávacím režimu. Avšak i po pečlivém vyčkávání se obloha nevyjasnila a jediným zlatým bodem večera byla půlnočka, poslední autobus přijíždějící do Manětína. Nemalé množství účastníků pod vedením Vency Kalaše se vydalo přes louku půlnočku jako každý večer přivítat. A jelikož všem bylo jasné že tuto událost již dnes nic nepřekoná, začal tábor ulehávat ke spánku. Jedinými odvážlivci, kteří vyčkali do pozdějších hodin a nakonec pozorovali byl Michal Bareš a Petr Mašek. Tím již však tento den opravdu skončil.

Matěj Otýs, foto Jiří Polák

Den 10, středa 15. srpna 2018

Mlhovina Srdce (IC 1805) a mlhovina Duše (IC 1848) v souhvězdí Kasiopeji. Vlevo nahoře je dvojitá otevřená hvězdokupa Chí a h v Perseovi, vpravo dole kometa 21P/Giacobini-Zinner (je protažená vlivem jejího pohybu během expozice). 14x6 min, ISO 1600, 150 mm/4,5, APS-C, CLS filtrPo dvou nepozorovacích nocích se tábor pomaloučku vracel do normálních kolejí. Většina expedičníků se už vzpamatovala z pěti krutých nocí a ti čilejší se vydali na snídani krátce po vyhlášení budíčku. K snídani byly opět skvělé vánočky s margarinem a marmeládou, která zářila ve třech různých barvách.

Poté, co všichni spáchali ranní rituály, se v „myšárně“ uskutečnila přednáška Lumíra Honzíka pod názvem: Za zatměním Slunce do USA. Přednáška byla velice zajímavá a na rozdíl od předchozích připomínala spíš takový cestopis. Bohužel byla velice rozsáhlá, a tak musela být v půlce násilně ukončena.

Poté nastal čas jít na oběd do JZD. Tam jsme dostali čufty s rajčatovou omáčkou a vdolkou. Odpoledne bylo velice nabité. Krátce po jedné hodině znova vyjela hvězdárenská limuzína na nákup do Manětína. Mezitím, co výjezdová skupinka doplňovala zásoby na další dny, se v táboře konečně začalo s opravou semaforu, poté co jej „odpálil“ jeden ze starších účastníků na začátku praktika. Po vyložení všemožných nakoupených pamlsků se většina expedičníků shromáždila na betonovém plácku, kde vedoucí praktika podrobně ukazoval a popisoval stavbu dalekohledu, a to nejen úplným nováčkům. Během svačinky nás navštívila rodina jednoho z táborníků. Bohužel ve stejnou chvíli nejmenovaný hyperaktivní chlapec Oliver F. si usmyslel, že v „myšárně“ zamkne čtyři nešťastníky, kteří zde zůstali až do nástupu. Viník byl za tento podlý čin bestiálně potrestán.

Večeře na rozdíl od předchozích dnů byla zajímavá. Jeden člen služby se totiž najedl, kdy neměl. Místo toho, aby hlídal tábor, šel nevědomky s ostatními a nechal chudáka Davida P. samotného. Ten strachy bez sebe ho hledal po celém táboře, ale bohužel marně. Uklidnil se až v okamžiku, kdy zjistil, že sedí bezpečně v hospodě a mlsně si pomlaskává na vynikajících šunkoflecích.

Po večeři si jedna část tábora šla zakopat na bránu, zatímco ta druhá vytáhla dalekohledy a začala se pomalu připravovat na nadcházející pozorovací noc, v pořadí již sedmou. Skupiny byly na rozdíl od minulého týdne jiné. Kromě jedné foto a dvou meteorářských se nově vytvořila AAPO (= amatérská astronomická prohlídka oblohy) skupina. Ta po půlnoční svačince zanikla a její členové se rovnoměrně rozprchli do obou meteorářských uskupení. Obě skupiny ukončily svoji činnost krátce před čtvrtou hodinou ranní.

Poté, co všichni expedičníci ulehli ke spánku, jsem se po krátké procházce okolo tábora zachumlal do spacáku a při pohledu na vycházející Orion usnul.

Duy Anh Tran, foto Petr Mašek

Den 11, čtvrtek 16. srpna 2018

Astronomické praktikum Bažantnice 2018Dnešní probuzení bylo velice neobvyklé. Jeden z členů služby, Oliver Frank, se včera kasal, že takový budíček, který udělá, na Expedici ještě nikdo nikdy neviděl. Realita však byla taková, že jsem budíček v devět hodin slyšel, ale vůbec mě nedonutil k vstávání. Proto musel na řadu přijít vedoucí praktika, který mě chtěl ze spacáku vysoukat. Přišel s početným publikem a k mé smůle se mu dílo podařilo a já jsem musel okolo desáté hodiny vstávat. Původní plány na dopoledne byly takové, že bude dokončena přednáška/cestopis o zatmění Slunce v USA. Protože ale pár jedinců vstávalo po náročné pozorovací noci později, povídání bylo nakonec odvoláno na pozdější dny.

Před obědem bylo jedním z expedičníků odhaleno zranění, vedoucí praktika po krátké úvaze rozhodl, že se bude muset jet pro nějaký ten medikament do lékárny. Z tohoto důvodu mohla jet část tábora na oběd autem, všichni ale odmítli, chtěli se projít. Výjezdová skupina však měla velkou smůlu, lékárna v Manětíně ve čtvrtek neplánovaně zavřela už v 12:00 a skupinka přijela o půl hodiny později. Muselo se proto jet do Plzně, aby byla jistota, že se vrátí s pořízenou. Neplánovaný výlet byl nakonec úspěšný, zato se značně časově protáhl. Mezitím se část táborníků odešla vykoupat do nedalekého rybníka. Nastala jedna komická situace, protože si jeden z táborníků bez dovolení majitele půjčil člun, který pak u rybníku zapomněl. Naštěstí ostatní byli bystřejší a člun v pořádku vrátili zpět do tábora.

V tento den nás bylo v táboře nejvíce, z toho důvodu byla udělána společná fotografie. Předcházela jí však dlouhá příprava. Na hřiště byla vynesena a postavena pozorovací technika, celkem fotku zkrášluje pět našich největších dalekohledů. Hned po focení proběhl tradiční nástup, rozdělení do pozorovacích skupin bylo trochu odlišné než předchozí dny. Byly vytvořeny dvě meteorářské a AAPO skupiny, zůstala opět jedna fotografická.

Po večeři probíhalo zpracovávání pozorování z minulých nocí, jedna skupina je však tak pozadu, že se ještě dnes věnovala úplně první noci. Meteorologické podmínky byly příznivé, proto se mohlo v obvyklý čas začít pozorovat. Jeden z nejmladších účastníků Expedice mi sliboval, že jako včera vydrží alespoň do půlnoční svačinky, pravda byla však taková, že bez jediného nahlášeného meteoru usnul přibližně čtyřicet minut po začátku pozorování. Zbytek tábora se držel na nohou mnohem lépe, skoro všichni si dali okolo druhé hodiny ranní sušenky a ti nejvytrvalejší ukončili svoje pozorování až kolem čtvrt na pět, což je zatím letošní expediční rekord.

Lukáš Winkler, foto Petr Mašek

Den 12, pátek 17. srpna 2018

IMG_0530Ačkoliv bylo díky předcházející pozorovací noci dnešní vstávání pro mnohé pozorovatele vskutku náročným výkonem, sluníčko a teplo, dříve či později, dostalo ze spacáků i ty nejzatvrzelejší spáče. Další motivací mohla být také vánočka s džemem, jež byla podávána k snídani.

Po chvilce volného času, expedičníci vyrazili na poslední oběd v jídelně Hvozdecké zemědělské. Tam se s námi rozloučili vepřovým masem s kapustou a knedlíky. Odpoledne se neslo ve jménu odpočinku a volnočasových aktivit např. četby nebo diskuzí. Tento poklidný stav narušil pouze poslední plánovaný výjezd na nákup potravin v Manětíně. Ke svačině byly rohlíky se šunkou. Několik táborníků se poté rozhodlo zúčastnit se foto soutěže Léto s Viktorkou, která je organizována fotbalovým klubem FC Viktoria Plzeň, a tak zapózovali před brankou fotbalového hřiště. Také se chvíli pozorovala Venuše.

Na nástupu bylo ohlášeno několik změn ve složení pozorovacích skupin a předpověď meteorologické situace. V tuto chvíli se předpokládalo, že podmínky nebudou pro pozorování příznivé. Tábor se poté přesunul na večeři, kde jsme se nasytili sekanou s bramborovou kaší. Po návratu se v táboře spontánně rozpoutaly skupinové konverzace na rozličná témata, tři táborníci si zastříleli z plynové pistole a později večer jsme měli i menší hudební vložku. Jedna věc ale nezapadala. Oblačnosti bylo mnohem méně, než se očekávalo, a dokonce by umožňovala pozorování. Několik expedičníků vyrazilo za les, aby zkontrolovali situaci v nejbližším okolí. Na obloze bylo vidět pouze několik mraků. Byl čas na finální rozhodnutí. To znělo: Pozorovací pohotovost – vyšší stupeň.

Toto rozhodnutí bylo několika pozorovateli bráno s jistou skepsí, ale nakonec se vyneslo několik dalekohledů a rozběhlo se pozorování jedné meteorářské skupiny. Pozorování ale dlouho nevydrželo, po necelé čtvrthodině a pouhých čtyřech meteorech bylo ukončeno kvůli oblačnosti, která pokryla celou oblohu. Mezitím ostatní odešli uspořádat tradiční rozloučení s poslední expediční ,,půlnočkou“.

Následně se konala půlnoční svačina, ačkoliv tato byla poněkud netradiční. Za prvé se konala o něco dříve než normálně. Za druhé se jedlo za bílého světla, věc při noční svačině nepředstavitelná. Když se dokončily vzájemné rozhovory a dojedly se poslední sušenky, první světlem oslepení pozorovatelé vyšli ven. Když zamžourali na oblohu, naskytl se jim pohled na úplně jasné nebe. A i když tyto podmínky byly na pozorování přinejmenším vhodné, všichni jsme se odebrali ke spánku, jisti si tím, že jasno bylo pouze přechodně.

Tomáš Nejdl, foto Jiří Polák

Den 13, sobota 18. srpna 2018

IMG_0544Přestože minulou noc nakonec pozorování až na malé výjimky neproběhlo, stejně se nikomu ráno moc vstávat nechtělo. Uplynulá noc totiž patřila mezi takzvané „vyčkávací“. Co si pod tímto pojmem představit? Že do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se bude pozorovat, nebo ne. Po obloze se stále honila oblačnost a střídavě zakrývala a zase odhalovala hvězdy. Proto nikdo nemohl zalehnout a stále se čekalo, jak se situace vyvine. Po delší době se nakonec nebe zatáhlo, ale to bylo už krátce před půlnocí. Než se táborníci uložili, také uplynul nějaký čas, takže osvěžující spánek přišel až v pozdních nočních hodinách. Je proto vcelku pochopitelné, že málokdo měl ráno chuť se rychle vymrštit ze svého lůžka a s úsměvem na tváři svižným krokem odkráčet do klubovny na snídani.

Když tuto činnost zvládla většina expedičníků a spáchala i ranní hygienu, čekal na ně druhý (a závěrečný) díl Lumírovo povídání o výpravě do USA, kde v srpnu 2017 proběhlo úplné zatmění Slunce. Toto putování po západní části USA se neomezilo jen na pozorování samotného úkazu, ale jeho účastníci navštívili řadu zajímavých míst. Jednalo se jak o přírodní útvary, tak o artefakty vytvořené lidskou rukou. Jedním z nich byl skutečný raketoplán Endeavour, který měli jako návštěvníci Kalifornského vědeckého střediska takřka na dosah ruky. Povídání bylo velmi obsáhlé a protáhlo se téměř až do doby oběda.

Víkendový oběd byl v Hvozdecké hospodě a podávalo se české tradiční jídlo – vepřo knedlo zelo. Následovala cesta zpět do tábora, která byla kvůli pálícímu slunci poměrně nepříjemná. Naštěstí se i v hospodě daly koupit nanuky, takže kdo chtěl, mohl se jimi ochladit.

Odpoledne se již neslo v duchu konce akce, a tak došlo na některé uklízecí a likvidační práce, aby bylo vše připraveno na neděli – úplně poslední den Expedice. Asi i proto se do rybníka vydala jen čtveřice táborníků, kteří nejprve odehnali všetečnou labuť a pak si pěkně zaplavali.

Odpolední program jen na chvíli přerušila svačina, kdy se táborníci sešli pod střechou klubovny, aby se posílili na další činnosti. Poté se mohli vrátit k rozdělané práci, případně k relaxaci. Stavy expedičníků do večera mírně prořídly, protože některé z těch mladších vyzvedli rodiče a odvezli je do civilizace.

Na večerním nástupu se kromě obvyklých bodů, jakými bylo rozdělení do skupin na pozorování, určení služby a podobně, řešily další záležitosti, specifické pro likvidaci tábora. Kdo byl k dispozici, vyfasoval na nedělní dopoledne vybraný speciální úkol. Nejčastěji se jednalo o úklid některé místnosti nebo nakládání věcí do a na vozidla. Poté se již mohlo vyrazit na poslední pochod do Hvozdu, kde na večeři čekal dlouho očekávaný prejt s chlebem.

Cestou zpět se táborníci rozloučili s typickým výhledem na krajinu kolem Hvozdu, který je provázel uplynulé dva týdny, a dokráčeli zpět do Bažantnice. V jednu chvíli to vypadalo, že na poslední cestě je vyprovodí i déšť, ale ten se jim vyhnul. Přitom například v Plzni tou dobou řádil vydatný liják.

Zbytek dne byl věnován povídání, míčovým hrám, četbě a sledování oblohy. Ta se opět nedokázala rozhodnout, zda se táborníkům ještě jednou ukáže, nebo zůstane zahalena mraky. Nejprve nebe zůstalo zcela ukryto za oblačností, aby se v pozdějších hodinách alespoň lehce poodhalilo a pár hvězd zvědavě pohlédlo na poslední noc Expedice 2018. Na pozorování to však nebylo. Přesto se vedoucí praktika rozhodl vyhlásit půlnoční svačinku a většina účastníků se sešla v klubovně, kde popíjeli teplý čaj, chroupali sušenky a povídali si. Lehce po půlnoci se začala sešlost rozpouštět a zhruba za hodinku se odešli uložit i poslední vytrvalci.

Václav Kalaš, foto Jiří Polák

Den 14, neděle 19. srpna 2018

nedele-DSC01149Poslední expediční den je vždy ten nejkratší a nejsmutnější. Také má pevně daný scénář, který se rok od roku liší jen detaily. Jako první vstane služba a na snídani se pokusí zpracovat všechny možné zbytky zásob, které zůstaly z minulých dní a jsou ještě poživatelné. Poté se pokusí nějakým intenzivním zvukem vzbudit zbytek osazenstva tábora. To se postupně došourá do klubovny, nalije si čaj, uzme nějakou tu potravinu a začne ji přežvykovat.

Po skončení tohoto bodu se všichni vydají neochotně likvidovat tábor. Vynášejí věci ze stanů, pokouší se je nacpat do tašek, batohů, krosen či jiných obalů a přesouvají je pak na betonový plácek uprostřed areálu nebo rovnou do aut. Pak se dávají do bourání stanů, které jim v uplynulých dnech poskytovaly zázemí, sloužily jako místo odpočinku a přespání, nebo alespoň jako skladiště.

Taktéž z budov musí táborníci vynést všechno, co se zde za dobu Expedice nashromáždilo. Brzy se zápraží i plácek před ním zaplní nejrůznějšími předměty. Ty je nutné postupně naložit do vozidel (případně na vozidla) a ve finále odvézt pryč.

Po vyklizení místností nastupuje uklízecí četa. Zkontroluje, zda někde nezůstalo něco zapomenuté, pak všechno zamete a vytře. V klubovně se musí vypnout lednice, rozmrazit je a dostat z nich tající vodu. Poslední fází je pak uvedení celého areálu do původního stavu. V průběhu Expedice se totiž řada předmětů přesunula mezi jednotlivými místnostmi. Nejčastěji se to týká stolů a židlí, které se nějakým záhadným způsobem ztrácejí z klubovny a objevují se v šatnách a na dalších místech.

V průběhu toho všeho přijíždí rodiče či jiní příbuzní a známí, kteří si vyzvedávají zejména mladší táborníky. Díky tomu počty expedičníků nenápadně, ale vytrvale ubývají.

Když je dílo dokonáno, stanové městečko zlikvidováno, místnosti kompletně zbaveny expedičního „nánosu“ a přibližně zrekonstruovány do původní podoby, nastane definitivní konec Expedice. Poslední účastníci se rozloučí, nasedají do aut a odjíždí z areálu. Ten nezvykle ztichne, už nejsou slyšet hlasy mládeže, ani starších táborníků. V noci zde nebudou svítit červeně zastíněné baterky ani se nebude ze tmy ozývat pro laika nesrozumitelná změť čísel. Expedice 2018 se stala minulostí. Můžeme jen doufat, že příští léto se snad astronomové na místo vrátí, aby zde prožili další ročník.

Václav Kalaš, foto Václav Kalaš