Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Expedice – Střípky ze Šťáhlav

Má první Expedice

Nevím už zda to byl rok 1976 nebo 1977, ale byla to má první toužebně očekávaná Expedice. Po roce pilného studia v astronomickém kroužku měl nadejít ten vzrušující okamžik, a já měl jet na Expedici. Rodiče jsem musel přesvědčit, aby mi přeložili turnus „pionýrského tábora – ROH“ (1) (na jiné se v podstatě ani nejezdilo), změnili termín rodinné dovolené a smířili se s tím, že na Expedici prostě musím. Ale znáte to. Toho léta hodně pršelo a bylo chladno, takže v polovině července vznikly velké otazníky, zda se akce vůbec bude konat. Nakonec se počasí mírně umoudřilo a dva dny před začátkem přišla zpráva, že se tedy jede. Pochopitelně, že tehdy jsem ještě nepatřil do „stavěcí čety“, takže se jelo vlakem do Šťáhlav a pak na Kozel pěšky… prostě tehdejší klasika.

Ranní flujdum

Tento nápoj by rozhodně neměl být opomenut, neboť na rozdíl od rybičkové pomazánky, která bývala tak maximálně dvakrát za Expedici, flujdum (2) jsme měli denně. A pokaždé bylo jiné, podle toho, jak se ranní směně podařilo „vyudit“ na ohni vodu k jeho přípravě. Flujdum bylo totiž dvousložkové. Tou jednou složkou byla již zmíněná uzená voda (cca 20 l) a druhou obsah několika desítek tub kondenzovaného kakaového mléka značky „Pikao“. V žaludku se zahušťovalo rohlíkem, chlebem, Tatrankami a lecčíms jiným – oficiálně se tomu říkalo – snídaně.

Stahlavy 44

Volejbal

Ve druhé polovině 70. let patřil neodmyslitelně ke koloritu Expedice, a zvláště pak klání proti družstvu vedoucích byla velmi zdravě napínavá a nezadala si s derby renomovaných, tehdy ještě jen prvoligových celků (Extraligy nám přinesla až polistopadová doba).

Kožichy

Byly erární a obvykle sloužily k zateplení pozorovatelů u binarů. Největší půvab však měly, když se proměnily v župany pro půlnoční koupání na koupališti za kopcem 🙂

„Mazáci“ kteří mi něco dali

Jako úplnému „zelenáči“ mi utkvěly v hlavě vzpomínky na ostřílené účastníky, kteří nějak ovlivnili můj osobní růst a to kupodivu jen pramálo v oblasti astronomie.

Ota Seidl (vlastně nevím, jak se správně psal, zda byl Otta, či Sajdl nebo Saidl), ale na tom nesejde. Ota byl hráč. Nemyslím hazardní, ale hráč na kytaru. Mám dojem, že trošku ráčkoval, ale když večer u ohně spustil nějakou Neckářovku, jako Kdo vchází do tvých snů… nebo Perlu, holky jihly a kromě vedení nikdo jiný na nějaké pozorování ani nepomyslel. My, co jsme nebyli holky, jsme zase s radostí kopali do Bedny od whisky a řvali Jackův krutej smích. Já jsem v té době nesměle s několika spolužáky ze třídy koketoval s hrou na kytaru, kterou dostal (z pro mne dodnes nepochopitelných důvodů) k vánocům můj mladší brácha a po expedičním setkání s Otou jsem se pevně rozhodl. Příští rok budu hrát na Expedici na kytaru jako Ota Seidl.

O rok později jsem skutečně již nadšeně Otovi sekundoval v táborákových klasikách a repertoár expedičních večerů dokonce „obohatil“ o řádku tehdy progresivních a u táboráků ještě zcela neznámých fláků od Kaťáků (3). Jak jihly holky při Ospalé vrátnici… s doprovodem houslí (od tehdy ještě ani zdaleka ne „paní profesorky“ Dany) jsem v euforii, že to hrajeme společně s Otou, ani nevnímal.

Dalibor: Myslím, že tvůj Ota či Otta nebyl Ota, ale Jirka :-). Na své první Expedici, nemaje k sobě žádného vrstevníka, jsem s ním dokonce sdílel stan a tím pádem měl otevřenější přístup ke „starejm“. Ale stejně tak je možné, že si to pletu, protože jak tak nad tím, píše tyto řádky, přemýšlím, on to byl Jirka Hannsmann nebo tak nějak (vybavuji si ta zdvojená „n“, o nichž se často žertovalo, jen nevím, byla-li v příjmení dvakrát nebo jen jednou). Takže nejspíš oba hovoříme o odlišných osobách a máš to v pořádku – jen si já, sklerotik, už nedokážu spojit tvář se jménem a konkrétní osobou…

Dalibore, dobral ses toho podle mne správně – byl jsi na první Expedici o rok dříve, takže si na tvé vyprávění vzpomínám. Jiří – tvůj spolubydlící – byl skutečně Hannsmann se čtyřmi „n“ a také hrával na kytaru (hlavně Myšíka a jiné blues, protože jeho život v té době byl takový). Jeho maminka učila na GJF (rozuměj Gymnáziu Julia Fučíka na Nám. Odborářů 23, v Plzni – nyní, myslím, opět Reálné gymnázium na Mikulášském náměstí) biologii. On studoval ČVUT – FS (neboli Fakultu Strojní), a já jsem se s ním potkal teprve až v roce 1980 (mezitím pauzíroval).

Jiří tehdy ukrutně trápil Vladimíra (Nekolu – instruktora z Brna). V kožichu se nemohl vejít pod stativ a měl moc tvrdou tužku (při zakreslování na mokrou mapku tedy co záznam to „roztrh“). V den jeho údajných narozenin se zrovna jako na potvoru muselo pozorovat. Bylo po dešti, chladno, silná rosa, že se rosila i láhev s rumem… na to kruté ráno já nerad vzpomínám… (4) Nicméně to ale nebyl „můj“ Ota.

Kalimero – Jana Kočárková – mistrině ve skákání padákem. Jak to říct? Udělal jsem si kvůli ní ve Svazarmu (5) parašutistický kurz, rodiče zlomil, aby mi podepsali souhlas, protože do 18 mi ještě nějaká ta desítka měsíců chyběla, ale ona to asi dodnes nejspíš ani netuší. Taky jak by mohla, když jsem jí to nikdy neřekl… Jinak přezdívka určitě souvisela se skutečným Kalimerem, jehož za sebou buď ona nebo její kamarádka Jíťa, s níž byla ve stanu, tahala na nějaké Expedici ještě v době před mojí první účastí. (Pro neznalé – Kalimero byla postavička z kreslených večerníčků, takové kuře se skořápkou na hlavě, mluvící tenounkým hláskem a mající takové lítostivé průpovídky – viz třeba zde: http://www.youtube.com/watch?v=Rcn8uYxltt8).

Ferry Jeníček – (myslím, že také jezdil žlutým nebo zeleným Moskvičem) asi nejstarší mazák – a pro mne v té době tak nějak „nejdospělejší“. Na něho mám dvě silné vzpomínky. První se váže ke smrti jeho otce na zhoubný nádor. (Rozšířil se mu po odstranění „banální“ bradavice na obličeji, na radu lékařky. Přesvědčila ho, že tak bude krásnější…)

Ta druhá se váže k pozorování na Hůrce v Liticích – bylo jedno z prvních, které jsme tam dělali, bylo v lednu, bylo binarové, byla křišťálově jasná noc, byl křišťálově tuhý mráz (pod -20° C), a i když jsem byl celé pozorování v suchu spacáku a mých pečlivě impregnovaných farmářek, omrzly mi kromě nosu (z něhož mi popáleninová skvrna slezla asi až po 15 letech) lehce i prsty na nohou… Od Ferryho ze Slovan jsem nad ránem šel pěšky až na Doubravku a posledních půl kilometru od Těšínské jsem se zaťatými zuby s bolestí utíkal domů, abych ze sebe serval boty a mohl si rozmasírovat prsty u nohou. Toho dne jsem ve škole při hodinách několikrát upadl do velmi hlasitého spánku.

Stahlavy 40

Vladimír – teď si nevzpomenu na příjmení – říkejme mu tedy instruktor z Brna (snad Nekola?), přijel na Expedici do Šťáhlav v červenci roku 1980 jako metodický vedoucí. Měl naučit nás, již ostřílené burany, jak lépe vědecky pozorovat meteory – zřejmě s cílem sjednotit metodiku pozorování na celorepublikové úrovni a přispět k výchově nových talentů (těmi jsme rozuměj byli my všichni). Určitě to pro něho nebylo lehkých 10 či 12 dní. Změna metodiky byla náročná především právě pro ostřílené mazáky, kteří již měli „asfalt“ let minulých zarostlý pod kůží. Mladým to bylo celkem jedno, ale nebyla už to prostě taková legrace. Byla to „vážná práce“. Toho roku se v následném srpnovém termínu konala Celostátní expedice organizovaná HaP Brno ve spolupráci se Štefánikovou hvězdárnou v Banské Bystrici a pro celou posádku UISF (6) to byl další významný mezník. Za Západní Čechy jsme právě my tři (HawRan, Pepa a Dalibor) byli nominováni na účast na této akci – pobrat zkušenosti (to je ovšem zcela jiná kapitola, která se váže k mému následnému „poutu“ k brněnské hvězdárně). Řečeno hokejovou terminologií, po úspěšném hostování jsem byl draftován „prvoligovým“ týmem a v krajském přeboru jsem v letech následujících nastupoval pouze v případech, kdy termíny zápasů nekolidovaly. Tím začal můj pozvolný odchod z aktivního dění na Plzeňsku, a po pomaturitním odchodu na jadernou fakultu ČVUT v Praze se stal mým jediným aktivním kontaktem s plzeňským planetáriem Lumír Honzík, kterého jsem celkem pravidelně potkával na hlavním nádraží s výpravčickou plácačkou při cestách do Prahy (za školou), do Brna (za děvčaty, jak jinak) a nebo později do Českých Budějovic, kde, jak víme, by chtěl žít každý (včetně mne, tedy alespoň v 90 letech minulého století). (7)

Jíťa („sluníčko“) – nedokážu si vzpomenout na žádnou konkrétní příhodu, ale také na ní nemohu nikdy zapomenout, byly to takové ty „drobnosti mistrů“, smích nepřeslechnutelný stejně jako „láskyplné hřímání“ paní Široké, ale přesto vlídné. V té době studovala v Plzni pajďák (Pedagogickou fakultu).

Dana (prý dnes profesorka) a její housle.

Dalibor: Dana… bože, tu jsem miloval nefalšovanou a nezištnou a naprosto beznadějnou dětskou láskou… a ona byly vždy milá, vstřícná, lehounce usměvavá…

…a ještě jeden, nevím zda to nebyl taky Ota – jezdil jako amatér rallye, věkem byl blízko k Ferrymu Jeníčkovi a neměl rád poslední verš písně Jaro (- to co my čekali a ono nepřišlo…), že ten, kdo spěchá, se někdy nevrací (už patnáct let na vlastní kůži znám, jaký je to pocit).

Pepa Běláč

(1) Hlavně pro mladší ročníky – ROH je zkratka pro Revoluční Odborové Hnutí
(2) U tohoto legendárního nápoje není přesně stanoven zápis. Někdo jej píše jako fluidum, jiný flujdum.
(3) Hudební skupina Katapult.
(4) Z dnešního pohledu se to může zdát těžko uvěřitelné, ale koncem 70. let nebyla na Expedici konzumace alkoholu ničím výjimečným.
(5) Celým názvem Svaz pro spolupráci s armádou
(6) Zkratka Union (of) InterSpace Flights – Společnost meziprostorových letů. Dalibor ji definoval takto: UISF byla společnost založená třemi zástupci mimozemských civilizací (Peter Clark- později přetransformován v osobu HawRan), Pepa (teď si nevybavím jeho kódové označení…) [Pepa: Mé kódové označen bylo welmi prosté – Joe Whiters] a kapitán prostorových letů HalDry jako třetí. Primární úkol společnosti byl přiblížit pozemšťanům krásy a perspektivy mezihvězdných cest… a hlavně užít si nějakou tu zábavu :-).
(7) Narážka na repliku Vavrocha z cimrmanovského Záskoku