Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Minislovníček: Ultrafialové záření

Toto je 23. článek z 38 ze série Minislovníček

Galaxie M31 v ultrafialovém záření

Z kosmického prostoru se k planetě Zemi dostává nejrůznější elektromagnetické záření od vlnových délek velmi dlouhých po velmi krátké. Dominantním zdrojem záření je samozřejmě blízké Slunce. Lidským okem vnímáme hlavně oblast viditelného záření od 400 do 750 nm. Tato oblast viditelného světla se nachází mezi vlnovými délkami záření infračerveného a ultrafialového. Zatímco infračervené záření je blíže k červenému konci spektra viditelného záření, ultrafialové je blíže k fialovému konci spektra.

Ultrafialové záření bylo objeveno již v roce 1801 německým fyzikem a chemikem Johannem Wilhelmem Ritterem (16. 12. 1776 – 13. 1. 1810). Ten uskutečnil rozklad světla pomocí optického hranolu. Při tomto pokusu pokládal na různá místa dopadajícího spektra proužky papíru, které byly namočené do roztoku chloridu stříbrného (AgCl), což je světlocitlivá chemická sloučenina. Při působení světla dochází k chemickému rozkladu, při němž se uvolňuje chlór a kovové stříbro. Proužky namočené do tohoto roztoku během pokusu ale nejvíce zčernaly až za fialovým koncem spektra. Z toho Ritter usoudil, že do tohoto místa dopadá neviditelné záření, které nazval jako „dezoxidační“ světlo. Teprve později, až ke konci 19. století se ujal název ultrafialové záření.

Ultrafialové záření se v literatuře značí zkratkou UV, která pochází z anglického ultraviolet. Jeho dominantním zdrojem je Slunce. Jak již je zřejmé z předchozího textu a vykonaného pokusu, je ultrafialové záření pro člověka neviditelné. To ovšem vůbec neznamená, že některé živočišné druhy tento druh záření nevnímají. Je prokázáno, že část živočichů ho vnímá, např. někteří ptáci, plazi nebo hmyz.

Ultrafialové záření je elektromagnetické záření, jehož vlnová délka je kratší než u viditelné oblasti světla a delší než pro oblast rentgenového záření. Rozmezí vlnových délek je u UV od 400 nm do 1 nm.

UV záření lze podle vlnové délky dále dělit. Oblast UV záření o vlnové délce 400 – 200 nm se značí jako blízké ultrafialové záření. Z pohledu biologických účinků UV záření tuto oblast můžeme ještě dále dělit na spektrální typy UVA (400 až 315 nm), UVB (315 až 280 nm) a UVC (pod 280 nm). Na zemský povrch dopadá nejvíce typ UVA, až kolem 99 % celkového UV záření. Ostatní dva typy (UVB a UVC) naštěstí zeslabuje ozónová vrstva. Oba typy jsou zhoubné pro živé organizmy. Oblast o vlnové délce od 200 do 10 nm odpovídá daleké ultrafialové oblasti záření DUV (energie fotonů mezi 3,1 a 124 eV.). Tato oblast záření je využívána ve fotolitografii a technologiích používajících principu laseru. Záření od 31 nm do 1 nm se označuje jako extrémní nebo hluboké UV záření EUV.

Většina ultrafialového záření je rozptylovaná zemskou atmosférou a proto astronomický výzkum v této oblasti se provádí z kosmického prostoru.

 

Navigace v sérii<< Minislovníček: TektityMinislovníček: Van Allenovy radiační pásy >>