Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Expedice – Výlet „Expediční bloudění“

Při plánování výletu na rok 2011 jsem dlouho nemohl přijít na to, jakou trasu vybrat. Nakonec inspirace přišla při čtení starých expedičních deníků. V tom úplně prvním, z roku 1984, mě u popisu dne 24. července zarazila tato věta: „Když jsme šli z oběda, tak jsme chtěli jít zkratkou, ale zabloudili jsme a dlouho nám trvalo, než jsme přišli do tábora.“ Zaujalo mě to a vzpomínal jsem, jak k tomu tenkrát došlo. Na obědy a večeře se chodívalo z louky, ukryté v lese nad zámkem Kozel, do hospody ve Šťáhlavech. Cestu najdete zakreslenou v mapě zelenou barvou, šipka A ukazuje hospodu, B pak přibližně do místa, kde býval stanový tábor. Protože trasa byla stále stejná, občas někoho napadlo ji trochu inovovat a zkusil jít jinudy. Tak se jednou stalo, že při cestě zpět na louku skupina několika starších účastníků v jednom místě (šipka C) odbočila a vydala se jinudy než ostatní. Po příchodu do tábora pak tvrdila, že je to zkratka a proto se pár nováčků, mezi kterými jsem byl i já, rozhodlo jejich novou cestu vyzkoušet. Teď už si nevzpomínám, jestli někdo zjišťoval, kudy přesně ta jejich zkratka vedla, ale spíše bych řekl, že jsme se spoléhali jen na svůj orientační smysl. Slovo dalo slovo a onoho 24. června 1984 jsme ve stejném místě jako oni odbočili z obvyklé trasy a polní cestou se vydali směrem k nedalekému lesu. Dále naše skupinka postupovala víceméně odhadem, protože neměla s sebou žádné pomůcky, které by ji usnadnily orientaci. Mapu ani kompas u sebe neměl nikdo a o takových vymoženostech jako GPS jsme si tenkrát mohli nechat jen zdát. Pochodovalo se prostě směrem, kde podle nás měla ležet louka. Kudy to asi tak mohlo být je v mapě vyznačeno fialově. Po delším pochodu náš tým dorazil k zapadlé zděné budově, kterou jsme odhadli na nějaké vodárenské zařízení (šipka D). To už se nás zmocnilo neblahé tušení, že nejdeme úplně správně a zřejmě se nacházíme až někde za loukou. Proto skupina nabrala zpáteční kurz a znovu pátrala, kde bude mezi stromy prosvítat nějaká mýtina. Hledání bylo neúspěšné a po delší cestě nepříliš dobrým terénem se před námi objevily nějaké chatky a pěšina kolem nich. Pokračovalo se po ní a zanedlouho se naše výprava dostala až do místa, které je označené šipkou E. Jak vidíte, tak docela se nám záměr zkrátit si cestu nepovedl. Naše trasa byla odhadem 5x delší, než kdybychom šli normálně a skončila stejně na původní cestě, jen něco málo přes půl kilometru blíže louce.

Zdolávání skalky

V souvislosti s touto vzpomínkou mě napadlo, že by bylo zajímavé si stejnou trasu po letech zopakovat, ale tentokrát už opravdu dojít až na louku. Při prohlížení okolí Šťáhlav na serveru Mapy.cz se ukázalo, že v těchto místech lesa je opravdu zakreslen modrý obdélníček, značící vodojem. Připravil jsem proto výlet, jehož část trasy kopírovala tehdejší zkratku a vyhlásil jej. Po docela problematickém dohadování nakonec padlo rozhodnutí, že nejlepším termínem bude sobota 25. června 2011. Poslední týden před akcí to však s ní nevypadalo moc dobře. Dva lidé na poslední chvíli odřekli, pár dalších svou předběžnou účast nepotvrdilo nebo stále váhalo a navíc počasí bylo více než aprílové s vydatnými dešti.

Nakonec se však situace obrátila k lepšímu. Předpověď počasí se den předem trochu zlepšila a alespoň jeden další člověk se ozval, že půjde. Na nádraží se nás nakonec sešlo sedm: Lumír Honzík, Dalibor Boubín, Roman Čečil, Jana Procáková, Petr Mašek, David Prudek a moje maličkost. Při koupi lístků jsem pořádně zamotal hlavu paní v pokladně. Mé zadání bylo: je nás sedm, z toho dva nemají Plzeňskou kartu s předplatným, tam jedeme do Šťáhlav, zpátky z Nezvěstic a chceme to co nejlevnější. Paní se zamyslela, chvilku mi kladla upřesňující dotazy, pak cosi počítala na papíru a ve finále si vzala na pomoc i kalkulačku. Lidé, stojící za mnou ve frontě, měli určitě ohromnou radost. Skončilo to tak, že mi dala tři jízdenky, jednu na cestu tam, druhou zpátky a třetí pro ty dva, co neměli předplatné. Došli jsme k vlaku a v něm obsadili dvě kupé. Teď nastal problém zase pro mě – rozpočítat jízdné a vybrat peníze od ostatních. Po chvíli usilovného přemýšlení jsem došel k nějaké částce a všechny zkasíroval. Pak se ale jízdenek chopil Dalibor, přepočítal to po mě a zjistil, že moje výpočty jsou špatné. Po ověření, že má pravdu, mi nezbylo nic jiného, než znovu všechny obejít a každému vrátit celých šest korun.

Odjezd se podařil skoro na čas, jen s běžným desetiminutovým zpožděním a po čtvrthodince jízdy nás vlak dovezl do Šťáhlav. Vystoupili jsme a dali se na pochod. Někteří hned nastartovali své navigační přístroje, aby náhodou nezabloudili. První kroky vedly přes železniční přejezd, kolem prodejny potravin, kde si kupodivu nikdo nic nekoupil (většina měla zásoby z domova, někteří je doplňovali ještě v Plzni na nádraží) a za chvíli jsme byli u hospody, kam se před lety chodilo na jídlo. Té přibyla venkovní terasa, parkoviště před ní se změnilo a z nedaleké křižovatky se stal kruhový objezd. Po pár metrech nás udivilo, že z jedné boční asfaltové cesty se dokonce stalo cosi, co by se dalo s přimhouřením očí nazvat malá pěší zóna. Netrvalo však dlouho a vystřídal ji úzký chodníček u silnice, který se za posledních dvacet let, které uplynuly od poslední Expedice zde, vůbec nezměnil. Po něm naše skupina přešla most přes Úslavu, zabočila doprava na silnici vedoucí zadem k zámku Kozel a brzy dorazila na místo (šipka C), kde se od ní odděluje polní cesta, vedoucí k chatkám u lesa. Zde výletníci opustili „klasickou cestu“ k expediční louce a pokračovali po trase tehdejší „zkratky“.

Ještě než se došlo k lesu, Petr navrhl, že bychom mohli udělat malou odbočku a vypravit se k nedaleké skalce, kde se nachází jedna z „kešek“. Souhlasili jsme a vzápětí toho litovali. V bodě F se opustila plánovaná trasa a místo doprava se pokračovalo po levé cestě. I když označení cesta je asi příliš honosný název. Po pár metrech ji vystřídalo houští, kde sice byly na zemi viditelné stopy po nějakém vozidle (zřejmě traktoru), ale zarostlost svědčila o tom, že už pěkně dlouho tudy nic nejelo. Petr však sledoval svojí GPS, která zatvrzele ukazovala, že zde má být obstojná cesta a hnal nás do kopce. Naštěstí houština nebyla příliš rozsáhlá a tak se po chvilce prodírání všichni dostali ven. Petr, který šel jako první, setřásl z nohou několik klíšťat a my následovali jeho příkladu. Dále trasa pokračovala sice nerovným terénem se spoustou popadaných větví, pařezů a šišek, ale alespoň už nebyla zarostlá. Ještě chvíli se muselo pochodovat do kopce, až se došlo na docela slušnou, jen místy trochu bahnitou lesní cestu. Podle Petrovo instrukcí se šlo po ní doleva, ale za okamžik nahlédl do GPS a nasměroval nás opět do kopce, kde byl jen slabý náznak cesty. Následovalo pár desítek metrů, ještě jedna odbočka a pak už se před námi ukázala ona hledaná skalku. Dali jsme si pauzu, shodili batůžky a Petr se vydal hledat „kešku“, kterou vzápětí našel. Pak začal průzkum, jestli se dá skalka nějak zdolat. Z jedné strany byl sice přistaven provizorní žebřík, ale když Petr vyšplhal nahoru, oznámil nám, že se z něj dá dostat jen na malou skalní římsu a nikoli až na vrchol. Obcházel jsem proto skalku ze strany a zkoušel štěstí jinudy, ale žádnou schůdnou cestu neobjevil. Náhle mě upoutal pohyb nade mnou a já zjistil, že Romanovi se nějak podařilo vyšplhat až na vrchol. Kudy se tam dostal? Prý z oné římsy se dá při troše šikovnosti vysoukat o kus výše a pak až nahoru. Samozřejmě jsem to musel hned vyzkoušet. Takže honem vylézt po žebříku nahoru a po chvilce snažení se také dostávám až na vrchol. Po mě se ještě rozhodl zdolat skalku David, ostatní raději zůstali na zemi. Rozhled nebyl nic moc, protože v okolí byly samé vysoké stromy, které znemožňovaly vidět do dálky. Trochu problém nastal, když jsme se rozhodli slézt opět dolů. Protože cesta, po které se lezlo nahoru, se nám zdála moc obtížná, chtěli jsme najít jiný způsob, jak se dostat dolů. Přes veškerou snahu se ale brzy ukázalo, že ostatní možnosti jsou ještě horší. To už se nahoru vysoukal Petr s tím, že nás musí „zachránit“. Slézalo se tedy opět u žebříku a Petr nám radil, kam je nejlepší si stoupnout. Celá akce proběhla bez ztrát a všichni se bezpečně dostali ze skalky dolů.

Dalším bodem výletu bylo najít zmíněný vodojem. Po velmi krátkém pokusu si cestu zkrátit, který se ukázal jako neschůdný, se všichni zase vrátili na trasu, po které přišli. Protože skalka nebyla v mojí mapě značená (odhaduji, že byla někde v místě označeném šipkou G), muselo se nějakou dobu jít podle GPS. Uznávám, že to bylo trošku nesportovní, ale kdybychom se drželi celou dobu původní trasy, nebyla by zapotřebí. Cesta byla docela slušná, jen občas se musela obejít nějaká louže či rozbahněný úsek. Překvapilo nás, že ačkoli jsme byli jen pár set metrů od expediční louky, v těchto místech zřejmě nikdo z nás před tím nebyl. Na nedaleké křižovatce lesních cest bylo nutné překonat malý potůček, tekoucí přímo přes jednu z nich. Protože podle mapy tento potůček začínal právě ve vodojemu, bylo jasné, že už musíme být poblíž. A opravdu – netrvalo dlouho a po naší levé ruce se objevil rozpadlý plot a za ním zanedbaná oprýskaná budova (šipka D). Byli jsme u cíle!

Obešel jsem vodojem a pořídil několik snímků. Při tom jsem si všiml, že dveře jsou zapřeny klackem a po jeho odstranění se ukázalo, že nejsou zamčené. Zvídavost zvítězila a já vnikl dovnitř. Když si moje oči zvykly na šero, panující uvnitř, dala se zde rozpoznat soustava hadic, jakýchsi nádob a čerpadlo. I když vše bylo značně zanedbané, svítící kontrolky dosvědčovaly, že zařízení je pravděpodobně stále v provozu. Momentálně čerpadlo nepracovalo, ale možná příležitostně čerpá vodu z vybetonované nádrže do připravených nádob. V budově se nacházel i velký molitan, který vypadal, že ho občas někdo používá jako improvizované lůžko. Po prohlídce vnitřku jsme dveře zase zavřeli, zajistili klackem a udělali před budovou společnou fotku.

Společná fotka před vodojemem

Po krátké občerstvovací pauze následoval zřejmě nejobtížnější úkol celé akce – trefit se od vodojemu na expediční louku (najít trasu z bodu D do bodu B). Vyrazilo se směrem, kde by to asi tak mohlo být a zanedlouho začala po levé straně prosvítat nějaká mýtina. Podle očekávání měla být trochu jinde, ale přesto jsme se k ní vydali. Po příchodu blíž bylo vidět, že těsně před ní les protíná asfaltová cesta, ale zároveň se ukázalo, že to expediční louka není. Zato už bylo jasné, kde se nacházíme (šipka H). Ta asfaltka totiž spojuje zámek Kozel s hájovnou Svidná a vojenským prostorem, ležícím u ní. Do něj se v některých letech jezdívalo během Expedice pro vodu. Stačilo tedy jen sejít asi o 200 metrů níže, na správném místě odbočit a už se všech sedm výletníků ocitlo v severovýchodním rohu expediční louky. Mraveniště, které zde kdysi bylo, se sice najít nepovedlo, ale jinak se louka moc nezměnila. Jen byla značně zarostlá a na jedné straně se rozprostírala řada úlů. Došli jsme do spodního cípu, kde býval stanový tábor a zavzpomínali, kde stály stany, umývárka, kam se dávalo dřevo a podobně. Místo, kde bývalo ohniště, se dalo už spíše jen tušit podle kopřiv, které v jednom místě rostly více než jinde. Naše další vzpomínky přerušily černé mraky, ze kterých začalo poprchávat. Chvilku se ještě čekalo v úkrytu stromů na cestě k hájovně a pak se zahájil urychlený přesun směr cukrárna u Kozlu (šipka I). Ta sice nebyla původně v plánu, ale kvůli počasí a taky protože se pomalu přiblížila doba oběda, všem přišla vhod. V areálu zámku jsme se ještě krátce pokochali vyhlídkou a pak zamířili na terasu cukrárny. Protože zde nemají jen sladké výrobky, většina z nás zahájila občerstvování klobásou na grilu a pivem. Protože času bylo dost, později přeci jen přišla chvilka na nějaký sladký mls.

Na terase bylo tak pěkně, že některým se už nechtělo dále a začali spřádat plány, že by bylo dobré zbylou trasu silně zkrátit, případně celý výlet ukončit zde. Lumír však nakonec zavelel, že nic takového a půjde se dál pěkně podle plánu. Všichni zaplatili, vrátili se na asfaltku a pokračovali směrem k vrcholu Maršál. Cestou jsme postupně nacházeli stanoviště, u kterých se pohybovaly různé, většinou pohádkové bytosti. Začalo to Slunečníkem, Větrníkem a Měsíčníkem, později se objevili třeba loupežníci, ježibaba či pirát. Něco podobného nás potkalo už při našem dřívějším Pochodu kolem Bažantnice, ale to bylo v lese jen pár lidí. Tentokrát však začal provoz v protisměru povážlivě houstnout. Proti nám kráčelo čím dál více rodičů s dětmi až byl skoro problém se vzájemně vyhnout. Přímo na vrcholu Maršál plál oheň a u něj si účastníci akce opékali špekáčky. V první chvíli to vypadlo, že je to konec celé akce, ale i při klesání směrem k Rakové byla další stanoviště. Když už to vypadalo, že nás nic nepřekvapí, objevila se na cestě před námi dívčina vedoucí osla. Protože takové zvíře není příležitost potkat každý den, samozřejmě jsme si ho museli pohladit a vyfotit se s ním.

Na konci lesa, poblíž Rakové, nastala vhodná příležitost udělat pauzu na občerstvení. V tu chvíli už zbýval jen kousek k místu, kde se trasa stáčela zpět a my se měli začít vracet. Po studiu mapy padlo rozhodnutí, že si cestu přeci jen trošku zkrátíme, ale jen minimálně – zhruba o půl kilometru. Nepokračovalo se tedy směrem k vesnici, ale po cestě podél lesa. Zpočátku bylo všechno v pohodě, ale pak se objevil podmáčený terén s hustou mokrou trávu. Zkusili jsme nejhorší část obejít, ale ukázalo se, že v podstatě není kudy a stejně se trávě nevyhneme. Travnatý úsek se musel překonat, dojít na pěšinu a skoro vzápětí se objevil další zádrhel. Cesta se měnila v jedno velké bahniště. Šikovnější se prodrali okolními houštinami a bahnu se vyhnuli, ti méně zdatní jím prostě prošli. Naštěstí se ukázalo, že jen malý kousek za bahnitou části už byla asfaltová cesta, po které se pokračovalo dále až k hájovně Potoky. Od ní naše kroky zamířily k Neslívskému rybníku, kde jsme na chvilku obsadili odpočívadlo na hrázi a opět se doplňovala energie.

Protože v blízkosti rybníka se nacházely pozůstatky zaniklé středověké tvrze a vesnice Dolní Neslívy, u které má Petr vlastní „kešku“, po odpočinku se vyrazilo nejprve tam. Petr zkontroloval její stav, my si přečetli informační tabuli a pokračovali v pochodu. Po ujití zhruba 1,5 kilometru nás cesta zavedla pod hrad Lopatu, ale protože snad už všichni na něm alespoň jednou byli, jeho průzkum byl vynechán a šlapalo se dále. To už se naše trasa pomalu, ale jistě přibližovala k Nezvěsticím, což byla konečná stanice celého výletu. Na kraji vesnice se nečekaně objevilo pěkné odpočívadlo s vyhlídkou, kde jsme na chvilku spočinuli. Pak se naše skupinka vydala na poslední část trasy. Na návsi nás zlákala restaurace s terasou a protože zbývala ještě chvilka do odjezdu vlaku, usadili se tam. Po dohodě s číšníkem, který nás ujistil, že zvládnou připravit jídlo i v našponovaném časovém limitu, jsme si dali menší občerstvení. To bylo opravdu hotové velmi rychle, asi za deset minut už bylo na stole a my se do něj pustili. Trochu zádrhel nastal při placení, kdy se přiblížila doba odjezdu a číšník se stále neobjevoval. Už začala panovat lehká nervozita, zda stihneme vlak, ale nakonec to dobře dopadlo. Rychle nás zkasíroval a my chvatně vyrazili na nádraží. Klaplo to na jedničku – asi minutu po našem příchodu se z tlampače ozvalo hlášení, že náš vlak dorazí na pátou kolej. Jak se ukázalo, byl docela plný, bylo nutné projít skoro celé dva vagóny, než se našlo volné místo, kam se všichni vešli, ale nakonec se povedlo. Konečně se celá skupina mohla usadit a pak už jen sledovat, jak ubíhá krajina za okny. Do Plzně nás vlak přivezl pár minut před šestou hodinou, všichni výletníci společně dorazili k podchodu a protože zde se naše cesty domů rozdělovaly, rozloučili jsme se a celou akci tak ukončili.


Starší výlety související s Expedicí: Po stopách starých Expedic (2007) a Pochod kolem Bažantnice (2008)