Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Expedice – Doprava na Expedici – dodatek

Dovolil bych si článek o dopravě ještě doplnit pár větami o Moskvičích. Lumír jejich existenci zcela přehlédl, přestože tyto vozy ještě dlouho před tím, než on vlastnil jakýkoli z v jeho článku uvedených, tahaly v sobě nejeden dalekohled a nejednoho odvážného expedičníka. Astronomickou obec v našem regionu jsem tedy vozil ve dvou typech: Moskviči 408, s charakteristickou čelní maskou se čtyřmi kulatými světlomety a zubatým úsměvem krytu chladiče mezi nimi a řadicí pákou ještě u volantu, a pak v podstatně modernějším pojetí Moskviče 1500 v kombi provedení. Ten první byl kanárkově žlutý (původně jsem plánoval modrou, ale nikde se v té době nedala sehnat a jediná dostupná barva na trhu byla právě ta žlutá – chápu, že to zní neuvěřitelně, ale pamětníci mi potvrdí věrohodnost mého tvrzení). Ten druhý byl pak brčálově zelený. Nebudu unavovat líčením všech zábavných příhod, vzpomenu jen jedinou.

Stahlavy 52

Kromě oficiálních Expedic jsme pořádali i několik neoficiálních na pozemku, jenž tehdy údajně měl patřit dokonce Planetáriu (tak to alespoň říkával pan Roth, tehdejší vedoucí organizace). To místo bylo na kopci před příjezdem do Litic ze směru od Plzně. Překvapivě se i tomuto kopci říkalo „Hůrka“. Jezdili jsme tam obvykle ve složení já, Lumír, Hawran a zpravidla ještě tak jeden nebo dva nepravidelní návštěvníci. Koneckonců, právě zde byl zabetonován později dokonce sloup pro tehdy jediný dospěle vyhlížející planetární dalekohled, Zeiss Cassegrain 150 mm. V té době byl Lumír majitelem prskoletu Jawa 50 (malý a nepříliš výkonný motocykl), koneckonců stejně jako Celestýn, jenž patřil k těm několika nepravidelným účastníkům litických pozorovacích aktivit. Jak koukám, mám opět tendenci se rozpovídat o všem možném, ale tady mám zmínit jen příhodu s autem, tak tady je: Na pozemek na Hůrce nevedla žádná příjezdová cesta. Tedy někdy vedla a někdy ne, podle stavu rozorání přilehlého pole ze strany od vesnice. My jsme ale nějak museli dostat dalekohledy i ostatní vybavení, jako třeba stany nebo potraviny, na palouk, na němž jsme budovali náš minitábor. K tomu účelu se ovšem rodičovský kombi Moskvič ukázal být jako jediné možné řešení. Pamatuji si, s jakým vypětím jsem s ním, plně naloženým, přejel přes těch asi dvě stě metrů ztvrdlého oraniště, jak auto zuřivě křičelo v nesouhlasu nad takovým přetížením… a teprve na asfaltu jsem si všiml, že celou dobu nezničitelný motor sovětské výroby překonával kromě drsného terénu a ohromné zátěže ještě i zataženou ruční brzdu…