Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Střípky z Expedic: Doprava

Určitou pozornost na Expedici vzbudil příjezd auta. Ono totiž není příliš obvyklé, když na lesní louku nějaké auto dorazí a nezapadne.

Zcela samostatnou kapitolou byla nákladní auta, která na začátku a na konci Expedice dopravovala veškerý potřebný materiál. Na Expedice ve Šťáhlavech bylo vždy zapotřebí objednat velký náklaďák, který vše potřebné měl dopravit na louku, nebo na konci akce zase z expediční louky zpět do Plzně. Dnes to vypadá jednoduše, ale bývalo to docela složité.

Ti, kteří byly pověřeni nakládáním (starší účastníci), se sešli v budově planetária Nad Hamburkem již ráno kolem sedmé a netrpělivě vyčkávali příjezdu náklaďáku. Ten se zpravidla opozdil. Pak bylo nutné určit, kdo dopraví Pepův velký „lodní“ kufr do auta. To byla specialitka pro nejsilnější, protože kufr byl velký a těžký. Několik kluků mělo co dělat, aby ho po cestě ze schodů ubrzdili. Ještě horší ho bylo naložit na korbu auta.

Stahlavy 39Po naložení nákladu v planetáriu se jelo do skladů planetária v ulici U Dráhy 11. Dnes je v ní náhradní pracoviště H+P a ulice má název s oběma velkými písmeny na začátku, tedy: U Dráhy. Tato ulice a její okolí tehdy vypadala zcela jinak než dnes a rozhodně to nic krásného nebylo. Zapomenutá, nevlídná, zaprášená, rozbitá a bez asfaltu. Zaprášené domy stály po obou stranách a výjezd na Domažlickou třídu, která v té době ještě byla zcela rovná, byl na obou koncích ulice. Také si pamatuji na starou pumpu, která se nacházela při vjezdu do ulice. Z tajemných útrob planetárního skladu pak pod vedením paní Lebové, která měla dokonalý přehled, kde je co uloženo, byl náklad expedičních potřeb postupně přesunut na plachtou krytou ložnou plochu náklaďáku. A pak už se jelo do Šťáhlav. Nejprve po výpadovce, pak po okrskách a nakonec po úzké místní komunikaci směrem k zámku Kozel, po které jsme chodili i na jídlo. Místní silnička se nejprve proplétala mezi loukami, pak chatovou zástavbou a nakonec v zatáčkách stoupala lesem až k hájovně. Zde také byl cíl a zároveň i zádrhel. Nákladní auta jsou rozměrná a u hájovny bylo zapotřebí odbočit směrem k louce na ještě užší a nezpevněnou cestu. A to nebylo jednoduché, protože pokud bylo namoknuto, tak začala kola náklaďáku proklouzávat. Navíc tam nikde nebylo místo na otočení, takže se couvalo. Jen někdy se podařilo, aby náklaďák vyjel až na louku, někdy skončil v půli cesty a někdy se nosilo až od hájovny. Stalo se také, že náklaďák na louce zapadl a byl problém ho vyprostit. Jednou, to bylo při skončení akce, nepřijela klasická valníková LIAZka, ale dlouhá s návěsem. To se pak musely věci vynášet až na cestu.

V pozdějších letech, kdy se už jezdilo na Skalky nad Losinou, se pro potřeby přepravy používala dodávka Š 1203, kterou planetárium dostalo jako vyřazenou od nějaké městské organizace. Toto přibližovalo, které později bylo překřtěno na Hvězdolet, mělo zpočátku neurčitou žlutobílošedou barvu, později bylo přestříkáno na červenou. Jízda s tímto strojem bylo jedno velké dobrodružství a člověk nikdy nevěděl, zda Hvězdolet dojede nebo ne. Tento zázrak techniky vydržel až někdy do roku 2004, kdy byl s konečnou platností vyřazen. Pamatuji si na nezapomenutelné chvilky, kdy s ním odjížděli moji dva zaměstnanci – pan Bureš a pan Tauš. Napřed rozsáhlé přípravy, aby se to dalo vůbec nastartovat, pak na sytič mohutné protůrování motoru. V tu chvíli se dodávka ztrácela v oblacích dýmu z výfuku. V ulici to vypadalo jako že se tu koná vojenské cvičení a právě se nacvičuje zadýmování.

Naprosto nezapomenutelná scénka se odehrála na Stanici technické kontroly. Asi 14 dní před technickou kontrolou říkám svým zaměstnancům na dílně: „Pane Bureš, pojedeme s dvanácettrojkou na technickou kontrolu. Mrkněte na ni, ať nejsou zbytečné problémy.“
Pan Bureš přitakal a tak jsem se dál o to nestaral a záležitost pustil z hlavy. Po čtrnácti dnech jsme vyrazili na STK. Najel jsem na brzdové válce a technik mi říká, abych zabrzdil. Po zabrždění, kdy každé kolo samozřejmě brzdilo jinak, mi povídá: „Nesvítí vám brzdová světla.“
Podíval jsem se tázavě na Bureše, co to má znamenat, a slyším jak si potichu pro sebe brblá: „No to jste objevili Ameriku, to přece víme taky, že ty světla nesvítí.“
Myslel jsem, že mě v té chvíli omejou. V jednu chvíli bych nejradši Bureše roztrhl jak hada, ale během chvilky jsem se tomu musel smát. Z kontroly nás samozřejmě vyhodili a já se zařekl, že už na žádnou s tímhle vynálezem nepojedu.

Jen pro úplnost, v současné době má organizace auta dvě. Nissan Vanete Cargo a Ford Transit. Obě se používají pro převážení expedičních potřeb, rozvoz výstav, veřejné i odborné pozorování apod.

Kromě těchto aut zažily Expedice i jiná autíčka. V dávné minulosti to byla sanitka ŠKODA Tudor a také malý náklaďáček A 150, používaný spíše při stavbě hvězdárny na Koterově. Tato vozidla, stejně jako starý Chevrolet, se kterým jezdíval Ing. Maleček, už ale nepamatujeme. Známe je pouze z vyprávění a starých fotografií. Součástí Expedice ve Šťáhlavech byl i Trabant, se kterým pan Leba jezdil ráno do práce a odpoledne přivážel pro potřeby Expedice nákup. Pamatujeme i na Žigulík, který patřil paní Široké, respektive jejímu manželovi. Ten byl zajímavý tím, že měl místo klasického klaksonu namontován zvonek z tramvaje. Pro ostatní účastníky silničního provozu to byl docela šok, když na vás zacinkala někde, kde jste to vůbec nečekali, např. někde na polní cestě, tramvaj. Další zajímavé vozítko byl malý Fiat 600, se kterým jsem v pozdějších letech jezdil já. Toto malé, skoro kultovní vozítko, bylo tmavě červené s bílou střechou. Kluci mu říkali podle barvy buď muchomůrka, nebo podle velikosti angličák a nebo podle dveří konzerva. U tohoto vozítka se totiž dveře otevíraly ještě opačně, tedy proti směru jízdy. A protože dveře řidiče bylo možné otevřít až dozadu o 180 stupňů (po jejich otevření se auto opticky prodloužilo, neboť dveře zasahovaly až za záď vozu), vypadalo to, jako když se otevře konzerva. Zajímavostí u tohoto auta byl nejen prostor, kdy se z místa řidiče nechalo dosáhnout prakticky kamkoliv, ale třeba i mechanický ostřikovač. Pokud se prudce zmáčklo tlačítko a někdo zrovna za Fiatem stál, dostal vodní sprchu. Je samozřejmé, že zrovna na Expedici se toho hojně využívalo. S dalším autem, bílou Škodou 100 již tolik srandy nebylo, přestože si pamatuji, že nás jednou v ní jelo z oběda ve Šťáhlavech celkem 11.

ARO 461 hodně pomáhalo na Bambousku

Zato další dvě, tentokrát terénní, která jsem vlastnil později, určitě přehlédnout nešla. Tím prvním bylo rumunské ARO 461, lidově zvané Mařena s ohromnými zakulacenými blatníky. Tento vůz, vyvedený ve vojenské khaki barvě, dokázal zvládnout lecjaký terén, a aby došlo k ohrožení posádky, musel by se srazit asi s tankem. S tímto zázračným samohybem jsem se ještě s několika svými kolegy a kamarády vydal do jeho domoviny do Rumunska shlédnout úplné zatmění Slunce, které nastalo 11. srpna 1999. A to i přesto, že ve značkové opravně těchto vozů na Slovanech, kde nám auto před jízdou opravovali, prohlásili něco o naprostých šílencích. Přes všechny možné peripetie, o kterých by se dala napsat poměrně dlouhá samostatná povídka, nás vozidlo dovezlo nejen do cíle cesty, ale dokázalo se s námi vrátit i zpět, což dodnes nemohu pochopit. Co na tom, že díky nákladu uvnitř vozidla vždy jeden z nás musel sedět během jízdy na rybářské stoličce, zamaskované rozloženým spacákem. Co na tom, že jsme vozidlo během cesty museli startovat mohutnou klikou. Co na tom, že nám cestou postupně odešlo osvětlení, blinkry, stěrače, nefungoval palivoměr, ukroutil se náhon tachometru, takže vzdálenost a rychlost jsme odměřovali během zpáteční cesty pomocí přijímače družicové navigace GPS. Dvakrát nám také začala hořet vnitřní elektroinstalace. Dokonce nám částečně prasknul rám vozu. Ostatně nebylo divu, vždyť auto bylo přetížené a listové pružiny šly na dorazy. Jen na speciální vlastnoručně svařené konstrukci na střeše jsme totiž měli naloženo skoro 600 kg techniky a výbavy. Takže díky vysoko položenému těžišti bylo umění vůbec vůz udržet na silnici. Hlavní však bylo, že jsme většinu závad dokázali sami si odstranit a nakonec dojeli. Nutno dodat, že po této jízdě bychom se zřejmě uživili i jako zruční automechanici. S tímto vozidlem jsme zažili Expedici na Bambousku nad Losinou a několik expedičních a pozorovacích akcí v Rokycanech a v okolí Plzně.

Druhým rumunským terénním vozidlem, které bylo možné vidět na Expedicích v Bažantnici, bylo rovněž ARO. Tentokrát ale ARO 240, což byla modernější hranatá verze s plachtou pro změnu v zelenočerné maskovací barvě. Tento můj tehdy čerstvě zakoupený vůz vzbudil náležitý respekt v obci Hvozd, kam jsme chodili na jídlo do místní restaurace. Když jsem tam s ním přijel před hospodu, kde jsme zrovna měli mít večeři, byl jsem velmi udiven, že po zastavení se na něj přišlo podívat prakticky celé osazenstvo hospody. Ptali se mě, co prý jsem to koupil za tank a kde mám lauf. Jak jsem se později dozvěděl, přilákal je nejen nezvyklý tvar vozidla, ale také hluboký zvuk motoru. S tímto autem jsme vozili nejen účastníky Expedice, ale i materiál, zásobování apod. I tento vůz prodělal cestu do Rumunska a zpět, ale její účel byl poznávací a ne astronomický.

Zajímavá auta měly i návštěvy, které přijely za účastníky Expedice. Pamatuji si speciálně na dvě rodiny, obě silně obézní. Ty jezdily zásadně v těch nejmenších autech, která byla v té době na trhu. Jedno z nich vlastnila rodina cvalíka Václava Kalaše. Jednalo se o malý polský Fiátek 126. Jak se tam všichni vešli, je pro mě dodnes záhadou. Druhé malé vozítko Trabant vlastnila ještě mnohem obéznější rodina Pepy Lufta. I zde to byla záhada, jak tak robustní lidé se natěsnali do relativně malého prostoru. Zajímavostí bylo, když osazenstvo z vozidla vylezlo, jak se změnila světlá výška vozu. Při vzpomínce na ně se mi také vybavila scénka, kdy tato rodina přijela navštívit Pepu a paní Široká si spletla maminku s babičkou. Domnělé mamince, jež ve skutečnosti byla babičkou, líčila některé Pepovo patálie. Na svůj omyl přišla až po jejich odjezdu, kdy ji na to se smíchem upozornila paní Ottová. Okomentovala to po svém: „Copak já za to můžu, že máma vypadá jako jeho babi a naopak? Já je přeci moc neznám. A vůbec, měla mi to říci.“