Již před více než 100 lety bylo evidentní, že k zákrytům hvězd planetkami musí docházet. Nikdo ale nebyl schopen takové úkazy s dostatečnou přesností předpovídat. Teprve v 50. letech 20. století se situace zlepšila a britský astronom Gordon Taylor se pokusil o první předpověď a pro rok 1953 bylo publikováno v ročence Handbook of British Astronomical Association. Byla to práce velmi náročná, přípravné práce byly prováděny tužkou, pravítkem a atlasem, k podrobným výpočtům se používaly logaritmické tabulky. I z toho důvodu bylo předpověděných úkazů málo a týkaly se jen největších a nejlépe pozorovaných planetek.
Spory o první pozorovaný zákryt
Více jak 5 let trvalo, než se povedlo 19. února 1958 ve Švédsku provést vizuální pozorování 7,2 sekundy dlouhého zákrytu hvězdy SAO 112328 (8,2 mag) planetkou (3) Juno, které bylo dlouhou dobu považováno za první pozorování tohoto druhu. V poslední době se ukazují určité nesrovnalosti okolo tohoto pozorování a z toho důvodu lze považovat za dostatečně průkazný (byla použita objektivní fotoelektrická metoda) teprve další zákryt z 2. října 1961 hvězdy SAO 146311 planetkou (2) Pallas trvající 25,53 sekund.
Přípravy se vyplatí
Zákryt z 24. ledna 1975, kdy planetka (433) Eros přecházela před hvězdou k Gem (3,7 mag) přes východní část USA, je prvním úkazem, při němž docházelo k přípravným pozorováním planetky i hvězdy před zákrytem, aby bylo možné spočítat upřesnění původní předpovědi, aby byla co největší pravděpodobnost úspěchu. Nakonec se to vyplatilo a pozorovatelé slavili úspěch, celkem 8 z nich se podařilo zákryt (trvající maximálně 3 sekundy), skutečně vidět a jejich výsledky byly použitelné pro další zpracování.
Záhada podružných zákrytů
Při pozorování dalších úkazů se objevovala hlášení o podružných (sekundárních) zákrytech, které nemohly být způsobeny hlavním tělesem planetky. Byla dlouhou dobu považována za chyby při pozorování, způsobené neklidem atmosféry, nezkušeností pozorovatelů a jinými příčinami. Až se při zákrytu 7. června 1978 hvězdy SAO 120774 (6,2 mag) planetkou (532) Herculina povedlo fotoelektricky zaznamenat kromě zákrytu hlavním tělesem i sekundární úkaz. Jediné vysvětlení, které bylo ale dlouho zpochybňováno, bylo, že planetka má svůj satelit.
Potvrzení této hypotézy uskutečnila jako první sonda Galileo, když v roce 1993 prolétla okolo planetky (243) Ida a pořídila snímky planetky s měsíčkem Dactyl. V roce 2005 se podařilo identifikovat více měsíců u planetky (87) Sylvia.
Nejlépe pozorovaný planetkový zákryt
Přelom v pozorování zákrytů hvězd planetkami nastává počátkem 80. let 20. století. S plným nasazením se této oblasti začíná věnovat americký astronom David W. Dunham. Dne 29. května 1983 má nastat zákryt hvězdy 1 Vul (4,8 mag) planetko (2) Pallas procházející podle nominální předpovědi napříč celými USA. Dunhamovi se povede pomocí série článků v časopise Sky&Telescope vyburcovat velké množství amatérských astronomů a získat podporu amerických hvězdáren, aby prováděli pozorování nutná pro upřesnění úkazu. Díky tomu vlastní úkaz úspěšně odpozoruje celkem 141 lidí a řada dalších svými negativními výsledky pomůže vyloučit satelit ve velké oblasti kolem planetky. Povedlo se určit profil planetky jako elipsu o rozměrech 529,6 x 511,2 km s chybou pouhých 1,2 km. Dále se podařilo upřesnit, že zakrytá hvězda je dvojhvězda a z fotoelektrických pozorování určit jasnosti a vzájemnou vzdálenost a polohu složek.
Co se týká počtu úspěšných pozorování, jedná se o zatím nejlépe pozorovaný planetkový zákryt.
Další stupně vítězů a naše úspěchy
Pokud se podíváme do statistik, zjistíme, že na dalších místech jsou evropští pozorovatelé. Celkově druhé místo si drží zákryt hvězdy SAO 144929 (8,7 mag) planetkou (420) Bertholda ze dne 26. srpna 2003 se 79 pozitivními zprávami ze všech 136 zpráv. Stín procházel Polskem, Českem, Německem, Švýcarskem, Francií a Portugalskem. Na Českou republiku připadá 28 úspěšných pozorování, což je v tomto případě nejpočetnější skupina, ze západních Čech je jich z tohoto počtu 12.
Třetí příčku drží opět evropský zákryt pozorovaný o rok dříve, 17. září 2002, kdy hvězdu 43 Tau (5,5 mag) zakrývala planetka (345) Tercidina. Tehdy se sešlo 64 pozitivních hlášení z Francie, Německa, Slovenska a Maďarska. Skupina našich pozorovatelů se vydala pozorovat do Německa k Mnichovu a vraceli jsme se s pěti pozitivními pozorování.
Současnost
V dnešní době již není tak obtížné předpovědi získat či spočítat. Standardem kvalitních předpovědí, dostupných s několikaměsíčním předstihem, jsou předpovědi Edwina Goffina, které zpracovává od začátku 90. let 20. století. Pro následující rok jsou dostupné typicky okolo května na adrese http://bedekkingen.vvs.be/predictions/.
Kromě toho už jsou dnes k dispozici po velkou část nominálních předpovědí i kvalitní upřesnění, jejichž výpočet se s průběhem doby měnil. Zpočátku bylo potřeba několika hodin jen pro samotné proměření snímku (provádělo se ručně) a upřesnění přicházely v poslední minutě. Později nastoupila CCD technika a to vedlo ke změně rychlost a přesnost výsledků (upřesnění v poslední sekundě). Přinášelo to ovšem komplikace s přesunu pozorovatelů. Zcela nové možnosti přinesly nové hvězdné katalogy (Hipparcos, Tycho2 a zejména UCAC) ve spojení prací automatického astrometrického dalekohledu (FASTT), který získal vysoce přesnou astrometrii planetek. To umožnilo určit dráhu stínu po zeměkouli s přesností kolem 50 km a chybou v čase jen několik sekund. Výpočty takových upřesnění se zabývá Steve Preston (USA) na adrese asteroidoccultations.com a Jan Mánek (ČR) na adrese mpocc.astro.cz.
