Najdete nás také na:

Na hvězdárně sídlí:

Kosmické závody: důsledek studené války? (2 .díl)

Toto je 2. článek z 9 ze série Kosmické závody

Začátky kosmonautiky

Mnoho lidí považuje za začátek kosmonautiky start první umělé družice Země. To však není zcela pravda. Jedná se sice o začátek praktické kosmonautiky, ale věda, zabývající se teoretickými možnostmi cestování prostorem tam, kde je již zemská atmosféra velmi řídká nebo zcela mimo ni, už existovala před tím.

'Around_the_Moon'_by_Bayard_and_Neuville_36Lidstvo (nebo alespoň jeho vzdělanější část) se již odedávna zajímalo nejen o dění na zemském povrchu, ale i o to, co se děje na obloze. Vědci postupně přišli na to, že kromě oblasti, ve které se například pohybují ptáci, formuje oblačnost, vane vítr a dějí se další jevy, existuje i jiný, mnohem vzdálenější prostor. Ten byl velmi dlouhou dobu doménou pouze astronomů a astrologů, kteří jej zkoumali nejprve pouze zrakem, později pomocí různých přístrojů. Stále se však jednalo o vzdálený výzkum, který se odehrával ze zemského povrchu. Časem se ale vynořila otázka, zda je možné se od něj odpoutat, dosáhnout těchto výšek a pokud ano, jaké prostředky k tomu použít. Byly různé, někdy i značně kuriózní návrhy, mezi nejznámější asi patří vystřelení kabiny ve tvaru projektilu z obřího děla. Tento způsob použil ve svých vědeckofantastických dílech Ze Země na Měsíc (De la Terre à la Lune, 1865) a Okolo Měsíce (Autour de la Lune, 1870) francouzský spisovatel Jules Verne. Stále se však jednalo o nápady, které nebylo možné prakticky realizovat.

Zřejmě první člověk, který přišel s návrhem, že by se k proniknutí do kosmického prostoru mohl použít pohon, pracující na principu akce a reakce, byl roku 1881 ruský revolucionář Nikolaj Ivanovič Kibalčič. Zajímavostí je, že tento návrh zpracoval ve vězení, kde byl uvězněn za atentát na cara Alexandra II. Za tento čin byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven. Jeho práce byla zapečetěna, ukryta a na veřejnost se dostala až po mnoha letech.

Mezitím podobnou domněnku, tj. že nejvhodnějším pohonem by mohl být raketový motor, vyslovil ruský (později sovětský) vědec Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Roku 1903 vydal dílo Výzkum světových prostor reaktivními přístroji (Исследование мировых пространств реактивными приборами), ve kterém k výzkumu navrhl rakety na kapalné pohonné látky. O šest let později ke stejnému názoru dospěl i americký fyzik Robert Hutchings Goddard. Nesmíme zapomínat ani na třetího významného průkopníka raketové techniky, kterým byl německý fyzik Hermann Julius Oberth. Zejména tato trojice, ale samozřejmě i řada dalších, méně známých lidí, položila teoretický základ tomu, čemu se nejčastěji říká „lety do vesmíru“.  To je běžně užívaný výraz, ale vzhledem k tomu, že do pojmu „vesmír“ či „kosmos“ je zahrnuta veškerá hmota, časoprostor i energie, patří do něj samozřejmě i samotný povrch Země. Správnější by proto bylo psát „lety do kosmického prostoru“.

Vývoj raket

Rakety znalo lidstvo již mnoho století, ale byly poháněny pevnými pohonnými látkami a používaly se k ohňostrojům nebo jako zbraně. První historicky ověřené použití raket v boji pochází z roku 1232, kdy je použili Číňané proti Mongolům u Pekingu. První raketa jiné koncepce, na kapalné pohonné hmoty, vzlétla v roce 1926 a jejím tvůrcem byl již zmíněný R. H. Goddard. Jednalo se ovšem o raketu o hmotnosti pár kilogramů, která vzlétla jen do výšky 17 metrů. Bylo zapotřebí několik let dalšího výzkumu, řady pokusů i omylů, než bylo možné postavit výrazně větší raketu. To už se ale dostáváme do nacistického Německa v období před vypuknutím 2. světové války. V dubnu roku 1937 bylo nedaleko vesnice Peenemünde v severovýchodní části Německa založeno vojenské výzkumné raketové středisko, kde se 13. července 1942 uskutečnil první (nezdařený) test vojenské rakety A-4, která je známější spíše pod krycím označením V-2. Poprvé úspěšně odstartovala 3. října téhož roku. Jejím cílem však nebylo létat do vesmíru, ale ničit protivníka. Je to logické, protože v té době probíhala 2. světová válka a tak největší prioritu dostal vývoj nových zbraní, které by dokázaly co nejúčinněji eliminovat nepřátelské síly.

V2-A-V2-rocket-launch-site-in-Germany-Samozřejmě A-4/V-2 nebyla jediná raketa, která byla použita nebo testována v tomto období, ale je nejdůležitější z hlediska dalšího vývoje. V dalších letech se stala základem jak prvních amerických, tak i sovětských vojenských a kosmických nosných raket.

Poté, co se ukázalo, jaké možnosti nasazení raket skýtá, projevilo o výsledky jejich vývoje zájem několik států. Vedoucí představitel německého raketového výzkumu, Wernher von Braun, i téměř všichni jeho spolupracovníci museli ke konci 2. světové války opustit základnu v Peenemünde a uchýlit se na jiné místo. Nejdůležitější dokumentace byla ukryta v jedné štole a zbytek zlikvidován. Když se i nové stanoviště ocitlo v těsné blízkosti vojsk, která postupně dobývala německé území, a bylo jasné, že Německo válku definitivně prohrálo, vzdal se Wernher von Braun i s částí svých spolupracovníků spojeneckým vojskům, konkrétně Američanům.

Američané původně chtěli jen získat od německých vědců informace, které by pak využili ke stavbě vlastních raket. Tato operace nesla název nejprve Overcast (Zataženo), později byla přejmenována na Paperclip (Kancelářská sponka). Jak se však časem ukázalo, Němci byli ve stavbě raketové techniky na takové výši, že bylo výhodnější odvézt je do USA, kde by mohli ve své práci pokračovat.

V prosinci 1945 byl Wernher von Braun a dalších 125 německých odborníků převezeno do USA. Spolu s nimi putovalo kolem 14 tun dokumentace a asi stovka raket V‑2. Jejich novým domovem se stala vojenská základna Fort Bilss na předměstí El Pasa v Texasu. Zde jim bylo umožněno, aby pokračovali v dalším vývoji raketové techniky.

Také Sovětský svaz získal některé podklady k německým raketám V-2, zejména když jeho vědci prozkoumali okolí obce Blizny v jihovýchodní části Polska. Zde Němci také zkoušeli rakety V-2 a i přesto, že později se snažili zahladit stopy, přeci jen nějaké pozůstatky po jejich činnosti Sověti objevili.

Po skončení 2. světové války pokračoval další vývoj raket jak v Sovětském svazu, tak i ve Spojených státech amerických, a to zcela odděleně. Jaké důvody k tomu vedly, bude objasněno v další části článku.

Svět po 2. světové válce

Během 2. světové války USA i SSSR (stejně jako Velká Británie, Francie a řada dalších států) spolupracovaly, protože je stmeloval společný cíl – porazit hitlerovské Německo a země, které se k němu připojily. Z tohoto důvodu vznikla antifašistická koalice, tvořená velmi rozdílnými státy, a to jak z hlediska politiky, tak hospodářské struktury. I jejich zájmy byly značně odlišné. Jak se však blížila konečná porážka soupeře a válka se chýlila ke konci, jednotlivé rozdíly opět začínaly vyplouvat na povrch a jednota koalice dostávala trhliny. Sovětský svaz se snažil rozšiřovat své mocenské postavení, a to zejména směrem do východní a jihovýchodní Evropy. Spojené státy tuto oblast nejprve nepovažovaly za klíčovou a dalo by se říci, že rozpínavost Sovětského svazu tolerovaly, mimo jiné proto, že potřebovaly jeho pomoc v boji s Japonskem. Později však USA svůj postoj přehodnotily. Ukázalo se totiž, že na území, osvobozeném Sovětským svazem (například Rumunsko, Bulharsko a Polsko), přešla moc do rukou komunistů a podobně zaměřených sil. To zaskočilo amerického prezidenta Franklina Roosevelta, ale vzhledem k tomu, že nečekaně zemřel 12. dubna 1945, další kroky musel udělat až jeho nástupce Harry Truman. Ten zaujal poněkud důraznější postoj a vyjádřil se ve smyslu, že nehodlá SSSR stále ustupovat. Projevilo se to například tím, že Trumanova administrativa se snažila, aby prozatímní vlády v Bulharsku a Rumunsku byly rozšířeny o nekomunistické síly. Další neshody se projevily ohledně situace v Polsku či Íránu. To vše vedlo k růstu napětí mezi USA a Sovětským svazem.

Op-PaperclipKvůli tomu, že předválečné velmoci byly nuceny se věnovat vlastní obnově a omezily své zahraniční aktivity, na poli mezinárodní politiky zůstaly v podstatě jen dvě supervelmoci – USA a SSSR. Neznamená to, že by se ostatní státy zcela vzdaly svého vlivu, ale vzhledem k tématu tohoto článku bude zmíněna jen okrajově aktivita Velké Británie. Ta si zřejmě nejvíce uvědomovala riziko, které SSSR představuje. Rozpínavost Sovětského svazu kritizoval významný britský politik Winston Churchill, který již červenci 1945 v telegramu, který zaslal americkému prezidentovi, psal o železné oponě. Dále pak tuto problematiku rozvedl v americkém městě Fulton, kde při příležitosti udělení čestného doktorátu 5. března 1946 pronesl projev, ve kterém se opět zmínil o železné oponě, která rozděluje Evropu na dvě části. Zároveň vyzval USA a Velkou Británii k tomu, aby úzce spolupracovaly a společně vystupovaly proti sovětské hrozbě.

Dalším člověkem, který v poválečném období upozorňoval na antagonistický postoj komunistického hnutí vůči kapitalismu, byl George Frost Kennan, působící v Moskvě na severoamerickém velvyslanectví. Navrhoval, aby Spojené státy tvrdě a rozhodně zadržovaly sovětské rozpínavé snahy. Z komunistických dogmat totiž vyplývalo, že bezpečnost SSSR je ohrožena, pokud existuje kapitalismus a existuje reálné riziko války.

Jedním z nejvýznamnějších kamenů úrazu se stalo nové uspořádání Německa, které se snažily do své sféry vlivu dostat jak Sovětský svaz, tak i USA a jeho spojenci. Dále se na nepříznivém vývoji podílely krize v Řecku a Turecku. Těmto dvěma státům přestala roku 1947 poskytovat pomoc Velká Británie a hrozilo nebezpečí, že se dostanou do sféry vlivu SSSR. Tomu chtěl zabránit americký prezident a obrátil se proto na Kongres s tím, že požaduje pro tyto dva státy finanční pomoc v celkové výši 400 milionů dolarů. Tato nová koncepce se stala známá jako Trumanova doktrína.

Další problémy se vynořily, když Spojené státy nabídly Evropě hospodářskou pomoc, známou jako tzv. Marshallův plán. Ta měla alespoň částečně napravit nesmírné škody, které v Evropě napáchala válka a zajistit tak, že evropská společnost nebude tolik náchylná k zneužití totalitními hnutími. Adresátem pomoci byl i Sovětský svaz. Ten však po určitých politických jednáních plán negoval a i státy, spadající do jeho sféry vlivu, dostaly příkazy k jeho odmítnutí.

Svět se tak postupně rozdělil na dva tábory, které se obvykle označují jako „Východ“, který znamenal Sovětský svaz a jeho satelitní státy, jež mu podléhaly a „Západ“, což bylo označení pro Spojené státy americké a kapitalistické státy, které s ním sympatizovaly. Jak vyhlásil Josif Vissarionovič Stalin, tehdejší vůdce Sovětského svazu, tento stav způsobil vypuknutí studené války.

Jakákoli spolupráce mezi těmito dvěma bloky států byla zejména zpočátku velmi problematická a omezovala se jen na nutné minimum. To samozřejmě postihlo i vývoj raketových prostředků, a proto snaha o pronikání do kosmického prostoru probíhala v USA i SSSR odděleně a nezávisle na sobě.

Navigace v sérii<< Kosmické závody: důsledek studené války? (1 .díl)Kosmické závody: důsledek studené války? (3 .díl) >>