První a poslední let raketoplánu Buran

Dne 15. listopadu uplyne již čtvrt století od chvíle, kdy odstartoval do vesmíru první sovětský raketoplán. Po mnoha letech usilovné práce, kdy si tehdejší Sovětský svaz začal jasně uvědomovat, že se mu jeho protivník USA v oblasti kosmické techniky stále vzdaluje, se zdálo, že se podaří tento náskok snížit. Ve Spojených státech totiž raketoplán úspěšně odstartoval již 12. dubna 1981.

SSSR začal připravovat svůj raketoplán později než USA. V době, kdy se již první americký stroj Columbia pohyboval po oběžné dráze, neměli Sověti hotovou ještě ani maketu jejich budoucího orbitálního letounu. Nicméně i v SSSR se urychleně připravovalo několik exemplářů a zároveň bylo do výcviku zařazeno i několik posádek kosmonautů. Letuschopný raketoplán s názvem Буран (Buran) se podařilo dokončit až po 12 letech usilovné práce v roce 1988. Název stroje se překládá jako Sněhová bouře, což ale není přesné. Původ názvu pochází z rodiny tureckých jazyků a významově označuje náhlý silný vítr zvedající sníh od zemského povrchu a vanoucí od severovýchodu.

Buran2

Na první pohled se zdají raketoplány obou zemí podobné. Mají podobný tvar, velmi podobné rozměry i skoro stejné zabarvení. Ve skutečnosti byla koncepce sovětského raketoplánu odlišná. Již pohled na základní sestavy obou raketoplánů se hodně lišil. Americká koncepce se skládala ze tří hlavních částí. Z vnější nádrže ET na KPH (kapalné pohonné hmoty), dvou pomocných startovacích raket SRB na TPH (tuhé pohonné hmoty) a vlastního orbitálního stupně – raketoplánu. Sovětská koncepce se skládala pouze ze silné nosné rakety Eněrgia a raketoplánu. Při startu amerického shuttlu byly spuštěny tři hlavní motory SSME v zadní části orbitálního letounu a zároveň motory obou pomocných startovacích raket SRB. Orbitální stupeň sovětského raketoplánu však během startu žádné velké motory spuštěny neměl. Ani nemohl, neboť na rozdíl od amerického stroje v zadní části žádné velké startovací motory nebyly instalovány. V jeho zadní části byly kromě malých orientačních motorků pouze dva větší manévrovací motory, které sloužily pro korekci vstupu na oběžnou dráhu a pak ke zbrzdění stroje před jeho návratem do atmosféry.

Tyto motory tedy měly podobnou funkci jako motory OMS na americkém orbiteru. Během startu byl sovětský raketoplán Buran připevněn na bok rakety Eněrgia, která ho svými motory vynesla až téměř na oběžnou dráhu. Teprve po oddělení od nosné rakety se pomocí asi dvou impulsů manévrovacích motorů navedl na plánovanou oběžnou dráhu. To, že sovětský orbitální stupeň neměl na rozdíl od amerického velké motory, mělo několik výhod. Jednak se snížila celková hmotnost kosmického letounu, která by instalací velkých startovacích motorů zákonitě narostla. Zlepšil se ale i poměr celkové hmotnosti vůči hmotnosti užitečného nákladu. Dále se zlepšil dolet při klouzavé části letu. V neposlední řadě by absence velkých motorů zkrátila dobu přípravy na případný další let a také zlevnila celkové náklady na údržbu. U americké koncepce se tyto náklady totiž ukázaly jako příliš vysoké. Rozdíly byly i v použité izolaci na povrchu obou strojů. Lišil se i průběh letu. Zatímco první a všechny ostatní lety amerických raketoplánů do vesmíru byly pilotované posádkou, Sověti uskutečnili svůj první (a zároveň poslední) let raketoplánu jako bezpilotní, tedy ve zcela automatickém režimu.

K prvnímu startu Buranu původně mělo dojít již v roce 1987, k 70. výročí VŘSR. Ale 28. ledna 1986 došlo k havárii amerického raketoplánu Challenger s tragickými důsledky, což ovlivnilo a zároveň zpozdilo i stavbu sovětského stroje. Nový termín startu se proto přesunul až na rok 1988. Dne 29. října 1988 vyvrcholily přípravy a raketoplán Buran byl konečně připraven ke startu. Odpočet byl však necelou minutu (asi 51 s) před startem zastaven, neboť plošina sloužící k havarijní evakuaci posádky nebyla dostatečně odkloněna.

Buran (1)

Nakonec sovětský Buran odstartoval ke svému jedinému letu do vesmíru až 15. listopadu 1988 v brzkých ranních hodinách (ve 3:00 UT). Jak už bylo řečeno, jednalo se o plně automatický bezpilotní let, neboť ve stroji ani nebyla nainstalována aparatura pro podporu života. Komplex Eněrgia – Buran v automatickém režimu v pořádku odstartoval. Po oddělení nosné rakety byl Buran pomocí dvou korekcí naveden na téměř kruhovou dráhu ve výšce 252 až 256 km se sklonem 51,6°. Let stroje sledovalo několik pozemních i plovoucích stanic (konkrétně 6 pozemních a 4 plovoucí), bylo využito i několik družic, přes která se přenášela telemetrická data. Původní plány předpokládaly třídenní misi. Plán byl ale nakonec redukován a stroj vykonal pouze dva oblety kolem Země, při nichž pobyl na orbitální dráze téměř 3,5 hodiny (3h 25m). Důvodem byla i nedostatečná kapacita paměti palubních počítačů. Během letu bylo zaznamenáno i několik drobnějších poruch, které však průběh letu neovlivnily. Po ukončení plánované mise byl stroj opět v automatickém režimu naveden zpět do zemské atmosféry. Po dobu asi 3 min. byly zapnuty manévrovací motory, které zbrzdily rychlost stroje a nasměrovaly ho na sestupovou dráhu do zemské atmosféry. Podobně jako americké stroje, i Buran byl před účinky tepelného namáhání vznikajícího třením o atmosféru chráněn speciální destičkovou izolací. Na jeho povrchu se nacházelo asi 38 tisíc izolačních destiček. Buran byl v závěrečné části letu naveden na přistávací dráhu pomocí mikrovlnného naváděcího systému. Přistání se uskutečnilo na nově zbudované přistávací dráze poblíž kosmodromu Bajkonur. Tato dráha má délku asi 4,5 km a šířku 84 m, navíc má na obou koncích půlkilometrovou bezpečnostní zónu a po stranách bezpečnostní pruh o šířce 3 m. Během přiblížení a přistání byl stroj doprovázený vojenským letadlem MiG-25U. Na přistávací dráhu dosedl v 6:25 UT při rychlosti asi 263 km/h a pro zkrácení doběhu použil i brzdící padák. O přesnosti letu a navedení svědčí i to, že časová odchylka činila pouhou 1 sekundu od plánovaného dosednutí a polohová odchylka asi 1,5 m od osy přistávací dráhy. Pokud by se v oblasti kosmodromu Bajkonur náhle zhoršilo počasí, mohl raketoplán údajně nouzově přistát i v tehdejším Československu, na záložní přistávací dráze ve vojenském prostoru Ralsko.

Přestože se předpokládalo, že provoz budované sovětské letky raketoplánů bude pokračovat a rozvíjet se, zůstalo nakonec u tohoto jediného letu. Celý program se pozastavil, několikrát odložil a nakonec byl ukončen. Proč tomu tak bylo, souvisí s politickými změnami, finančními možnostmi a dalšími faktory té doby. Faktem je, že další exempláře sovětských raketoplánů se do vesmíru nikdy nevydaly. Čtyři připravované stroje byly dokončeny jen z části.

Jediný letuschopný stroj již dnes také neexistuje. Dne 12. května 2002 došlo k tragické události. Pod tíhou sněhu a silnými nápory větru se na něj zřítila nedostatečně udržovaná konstrukce střechy haly č. 112, v níž byl uskladněn. Jejím pádem byl zničen nejen Buran, ale při neštěstí zahynulo i 8 pracovníků. Tato nešťastná událost urychlila i konec tohoto ambiciózního programu a vedla k rozpuštění oddílu kosmonautů, připravujících se na let ruských raketoplánů.