Sonda Voyager opustila hranice Sluneční soustavy

Již loni proběhla médii zpráva, že se sonda Voyager 1 blíží k hranicím Sluneční soustavy. Na oficiální potvrzení o tom, že Voyager 1 překročil tento mezník, jsme si však museli počkat až do počátku září tohoto roku.

Po přečtení nadpisu článku asi většinu čtenářů napadne otázka, jak vlastně taková hranice Sluneční soustavy vypadá a jakým způsobem se „standardní“ mezihvězdný prostor liší od prostoru naší mateřské soustavy. Pokud by to bylo technicky možné a cestovali bychom po stejné trajektorii jako Voyager, na první pohled bychom pochopitelně nemohli poznat, že přecházíme z prostoru Sluneční soustavy do prostoru mezihvězdného. Klíčový parametr, který tyto dva typy prostorů odlišuje, je totiž hustota okolního plazmatu (a to pochopitelně lidskými smysly těžko zaregistrujeme). Teoretický předpoklad byl, že hustota mezihvězdného plazmatu je řádově deset tisíc až sto tisíc násobkem hustoty plazmatu, které se nachází uvnitř heliosféry. Voyager nese na své palubě přístroj, kterým je možno tyto parametry měřit, ale bohužel již delší dobu není funkční (musíme si uvědomit, že Voyager je na své pouti již více než 36 let). Technici využili ke změření této hustoty desetimetrovou anténu sloužící ke spojení se Zemí a pomocí ní se jim podařilo změřit plazmatické oscilace, které se objevily ve chvíli, kdy Voyager zasáhl koronální výron hmoty. Nutno zmínit, že oblak těchto nabitých částic byl ze Slunce vyvržen v březnu 2012 a k sondě doputoval až o 13 měsíců později. Tímto způsobem bylo zjištěno, že se Voyager nachází v prostoru s asi 40× větší hustotou plazmatu, než je obvyklé v heliosféře. Zpětnou extrapolací naměřených dat bylo zjištěno, že sonda vstoupila do mezihvězdného prostoru již 26. srpna loňského roku a tento datum je zároveň oficiálně přijat jako historický okamžik pokoření této hranice.

Nutno ovšem zmínit, že Voyager 1 opustil pouze jednu z možných hranic naší Sluneční soustavy, tedy té, která odděluje oblast vlivu kosmického počasí Slunce od vlivu ostatních hvězd. Pokud bychom definovali hranici z pohledu gravitačního vlivu Slunce, pak má pochopitelně Voyager k jejímu zdolání před sebou ještě několik tisíc let.

voyagerV současnosti je Voyager 1 vzdálen od Země téměř 19 miliard kilometrů. Jeho bližší bráška, Voyager 2, pak asi o 3,5 miliardy kilometrů méně. Kdy překoná hranici heliosféry i tato sonda není jisté, ale pravděpodobně to bude již poměrně brzy. S oběma stále komunikujeme, což je bezesporu neuvěřitelný úspěch. Signál ze sondy Voyager 1 letí k Zemi totiž plných 17 hodin a jeho zachycená energie je jen pouhých několik miliardtin wattu (ještě neuvěřitelnější je, že signál Voyageru se dokonce podařilo před několika lety zachytit i amatérsky). Vědci předpokládají, že s oběma sondami budeme moci komunikovat ještě několik let, možná i jedno desetiletí.

Ačkoli je v současnosti rychlost vzdalování Voyageru 1 od Slunce 17 km/s, bude mu trvat ještě několik tisíc let, než dosáhne hranice Oortova oblaku (obrovský kulový prostor, obepínající naši Sluneční soustavu, ze kterého k nám přilétávají „čerstvé“ komety). I v této době mu to ale bude k nejbližší hvězdě trvat ještě několikanásobně déle. Dráha Voyageru 1 nebyla stanovena tak, aby prolétal v těsné blízkosti nějaké významné hvězdy, ale přibližně za 40 000 let proletí ve vzdálenosti 1,6 světelného roku od hvězdy Gliese 445 v souhvězdí Žirafy. Jak bude v té době vypadat Země a zda ji bude ještě obývat člověk, je těžké soudit, ale ta představa je opravdu fascinující, nemyslíte?