Putování po Německu – Expedice (472) Roma 2010 – 1. díl

Budova velkého refraktoruJe již dlouholetou tradicí, že se H+P Plzeň spolu se ZpČAS a hlavním organizátorem Hvězdárnou v Rokycanech podílí na poznávacích cestách po různých astronomických zařízeních. Právě dlouholetost této tradice poslední dobou narušuje její původní cíl, neboť v minulých letech se již podařilo procestovat dvakrát celou republiku a jednou hvězdárny na Slovensku. Minulý ročník byl proto zaměřen a na geologii Země a program zahrnoval geologické zajímavosti a naleziště západních a středních Čechách.

Letos se téma akce opět navrátilo k astronomii a cílem se staly hvězdárny a planetária severovýchodního Německa. Třešničkou na dortu pak bylo pozorování výjimečného planetkového zákrytu hvězdy δ Oph planetkou (472) Roma v okolí Hamburku.

Na cestu se vydala trojice aut. Dvě vyjely z Plzně a se třetím se setkaly v Drážďanech. První z navštívených zajímavostí byla ještě na území Čech, Muzeum českého granátu v Třebenicích. O pár kilometrů dále měla následovat druhá zastávka u pomníku Přemysla Oráče. Vzhledem k hustému dešti však k žádnému zastavení nedošlo a pokračovali jsme rovnou na Drážďany. Špatné počasí, které v Krušných horách vyvádělo téměř psí kusy, jsme nechali na hranicích a po celém Německu nás provázelo slunečné a mnohdy až nepříjemně teplé počasí.

První z hvězdáren, kterou jsme navštívili, byla lidová hvězdárna v Radebeulu nedaleko Drážďan. Na vrcholku kopce nad údolím Labe stojí nad vinicemi přízemní, ovšem celkem rozsáhlá hvězdárna a planetárium. Uvítal nás v ní její ředitel a společně s několika kolegy a vedoucím astronomického klubu nás seznámil s historií i současností hvězdárny a provedl nás jejím areálem. V samotné budově je sál, výstavní chodba, planetárium a kancelářské i technické zázemí. Pozorovatelny jsou v samostatných domečcích. Pro veřejnost je vyčleněn jeden z nich, kde je pod cca šestimetrovou kopulí Zeissův Coudé refraktor o průměru 150 mm.

Druhý domek má odsuvnou střechu a jsou v něm dvě montáže s teleskopy určenými hlavně pro fotografování oblohy. Velice zajímavě působil chlazený, meniskem korigovaný Newtonův dalekohled o průměru 356 mm.

Na samotném konci areálu stojí radioteleskop s průměrem paraboly 3 metry, používaný pro sledování Slunce, Jupitera a jasných rádiových zdrojů na obloze. V nedalekém domku je malý coelostat pro pozorování Slunce. V okolí pozorovacích domků je také několik slunečních hodin různých typů.

V expozici lze najít některé zajímavé exponáty, nejzajímavější je ale jistě projektorová koule nejstaršího dochovaného planetária, které bylo před válkou v Drážďanech.

V sále planetária, kde se o projekci hvězdné oblohy stará přístroj Zeiss ZKP-2, stejný jako byl v plzeňském planetáriu, jsme shlédli nejdříve krátký program o noční obloze a pak část programu pro děti, při kterém je využita i celooblohová digitální projekce, kterou si pracovníci pro nedostatek financí vyrobili téměř na koleně.

Další cesta nás vedla do Berlína, kam jsme dojeli v podvečer prvního dne. Nejdříve jsme zde navštívili Archenholdovu observatoř, jednu z nejpodivnějších hvězdáren v Evropě. Její hlavní dalekohled totiž měl sloužit pouze během velké výstavy jako ukázka technického umu německého strojírenství a optiky na konci 19. století. Na dalekohled pan Archenhold sháněl finance různými způsoby a to, kolik peněz se mu podařilo získat během relativně krátké doby, svědčí o jeho úžasných komunikačních schopnostech, neboť peníze z lidí i podnikatelů jednoduše vymluvil. I přesto se však budování dalekohledu potýkalo s nedostatkem financí.

Archenholdova observatořDalekohled měl být největší refraktor na světě a měl dokázat, že Německo je světovou velmocí i v astronomii. V té době byl těsně před dokončením 102 cm refraktor Yerkesovy observatoře v USA, který je největším funkčním refraktorem dodnes. Žádný z výrobců optiky v Německu se však nechtěl pustit do výroby většího objektivu, protože na to neměli výrobní prostory a přišlo jim zbytečné a drahé kvůli jednomu objektivu stavět novou halu a pak ji opět bořit. Pan Archenhold tedy udělal ústupek v průměru objektivu, ale přesto šalamounsky vymyslel způsob, jak udělat největší refraktor na světě, i když nebude mít největší průměr. Prostě se rozhodl, že dalekohled bude mít největší ohniskovou délku. To výrobně nebyl příliš veliký problém a tak si s 21 metrovým ohniskem tento dalekohled drží svůj primát. Průměr objektivu má však pouze 68 cm a řadí jej tak až na 11. místo v žebříčku největších čočkových dalekohledů světa co do průměru. Nedostatek peněz způsobil také, že dalekohled stojí v Berlíně dodnes. Nepodařilo se jej dokončit včas a na výstavě byl díky tomu v provozu výrazně kratší dobu, než se původně očekávalo. Tím se také nepodařilo shromáždit tolik peněz na vstupném a na následnou demontáž celého zařízení po skončení výstavy prostě nezbyly peníze.

Délka tubusu a omezené finanční i časové možnosti během stavby nedovolily provedení klasické konstrukce pod otočnou kopulí. Dalekohled je proto volně pod otevřenou oblohou. Zvláštní rovníková vidlicová montáž jej nese takovým způsobem, že se celý dalekohled otáčí okolo okuláru. To je velice pohodlné pro pozorování, protože pozorovatel je neustále na jednom místě, ovšem vzhled dalekohledu připomíná obří kanón. To se celému přístroji stalo málem osudným na konci II. světové války. Jeden z bombometčíků si siluetu dalekohledu zaměnil s kanónem na vagónu, jaké skutečně nedaleko hvězdárny byly, a svrhl na něj bombu. Ta naštěstí těsně minula přístroj, ale zničila celé jedno křídlo hvězdárny, která dalekohled ze tří stran obklopuje. I přes toto poškození však byl již v roce 1946 dalekohled v provozu.

Hvězdárna se také pyšní rozsáhlou výstavou o historii astronomie, je zde vystaven mimo jiné i 283,5 kg fragment meteoritu Arizona, na který si může návštěvník i sáhnout. V budově je také malé planetárium ZKP2, které slouží jako doplněk výstavy a umožňuje návštěvníkům zjistit, co se právě děje na obloze.

Kromě hlavního dalekohledu je dnes hvězdárna vybavena i několika dalšími přístroji pod malými kopulkami na střeše hlavní budovy a v blízkém okolí. Velký dalekohled se vzhledem k pozorovacím podmínkám na předměstí velkoměsta používá pouze pro veřejná pozorování. Vzhledem k jeho stáří je však nutné věnovat mnoho času údržbě, a tak je režim dalekohledu rozdělen do dvou období – zima, kdy se pozoruje a léto, kdy se opravuje. Proto jsme bohužel nemohli vidět dalekohled v chodu.

První den jsme završili cestou do berlínského hotelu Formule 1. Tato cesta se mírně zdramatizovala tím, že v podvečerní dopravě berlínským předměstím se oddělilo vedoucí vozidlo od zbytku skupiny. Přesto se po krátkém bloudění podařilo všem hotel šťastně najít.

Během dopoledne druhého dne jsme se přesunuli do Postupimi na Telegrafní vršek. Tato vyvýšenina původně sloužila jako stanoviště optického telegrafu na lince Berlín – Postupim – Magdenburg. Od druhé poloviny 19. století je zde rozsáhlý vědecký institut s mnohaletou historií. Kromě astrofyziky jsou zde například: Ústav pro výzkum oceánského dna, Ústav pro výzkum geomagnetického pole, Geologický ústav atd. Astrofyzikální ústav sídlí na jižním svahu kopce a na samotném vrcholku. Tam stojí vůbec nejstarší budova celého komplexu, postavená v letech 1876 – 1879. Má tři kopule ovšem do dnešních dnů se nezachovaly všechny zdejší přístroje. Nedaleko je obří 24 m kopule místního velkého refraktoru, dokončená v roce 1899. Pod ní je na německé montáži zavěšena dvojice refraktorů. Větší, o průměru 80 cm, sloužil k fotografování a pořizování spekter. Menší, 50 cm, se používal na pointaci. V dnešní době je tento dalekohled využíván při pozorování pro veřejnost. Naše výprava se do této kopule bohužel nedostala. Je to škoda, protože se jedná o 2. největší čočkový dalekohled na evropském kontinentu (po francouzském dvojitém refraktoru 83 cm a 62 cm na hvězdárně pařížského předměstí Meudon) a 5. největší refraktor světa. (V žebříčku nepočítám 125 cm refraktor z pařížské výstavy 1900, s jehož velkostí bylo tolik problémů, že nebyl nikdy pořádně použitelný.)

Einsteinova věžAsi největším lákadlem celého Astrofyzikálního ústavu byla Einsteinova věž, které Němci přezdívají Einsteinium. Astronomická věž, vystavěná v letech 1919 – 1921, byla zprovozněná v roce 1924. Uvnitř budovy je jediný přístroj: vertikální coelostat s průměrem objektivu 60 cm spojený s podzemním horizontálním spektrografem. Hlavním účelem tohoto přístroje bylo pořizování spekter Slunce pro účely potvrzení Einsteinovy obecné teorie relativity. V dnešní době je optika dalekohledu stále stejná, ovšem mechanika zrcadel směřujících sluneční paprsky do objektivu i přístroje spektrografu byly modernizovány. Hlavní náplní je nyní testování nových přístrojů, zejména spektrografů pro další sluneční dalekohledy. Například na španělském ostrově Tenerife. Značná část pozorovacího času se také věnuje na školní účely pro budoucí sluneční astronomy. Budova Einsteinovy věže je v Německu velice populární a dobrá polovina jejích návštěvníků k ní míří nikoliv za astronomií a astrofyzikou, ale kvůli architektuře. Styl budovy, postavené Erichem Mendelsonem, je velice osobitý a kombinuje v sobě funkčnost, ladnost a tajuplnost. Vzezřením připomíná kapitánský můstek lodi, říká se přímo „vesmírné lodi“. Einstein sám prý o ní při inauguraci neřekl ani slovo a teprve o hodiny později při neformálním večírku o ní prohlásil jediné slovo – „organická“.

Měli jsme možnost projít si hlavní části této observatoře, která normálně není přístupná, a vychutnávali jsme si nejen pohled na úžasnou dřevěnou konstrukci nesoucí dalekohled, ale viděli jsme i spektroskopickou laboratoř a studovnu zařízenou v původním stylu. Ačkoli zde nikdy nepracoval, na jedné ze židlí zde seděl i samotný Albert Einstein, neví se však na které. Někteří z nás proto neváhali a postupně si sedali na všechny židle v místnosti, aby měli jistotu, že alespoň na chvíli spočinuli i na té proslavené.

Odpoledne jsme strávili prohlídkou Postupimi, většina si prošla zámecké zahrady Sanssouci. Prohlídkou tohoto velmi rozsáhlého komplexu zahrad a pavilonů by se nechal strávit minimálně jeden den. Tolik času jsme však neměli. Protože odpoledne jsme opět nasedli do vozidel a nabrali jsme směr k Hamburku. O tom však až příště.

Zdroje:

[box size=“large“ style=“rounded“ border=“full“]Druhý díl Expedice (472) Roma 2010 [/box]